Stanisław Lem - Futurologický kongres

Když jsem tak stál na nájezdu, připojil se ke mně profesor Trottelreiner ze skupiny švýcarských futurologů — a tenkrát došlo k tomu, co už se vlastně mělo stát dávno: celý komplex Hiltonu začal obkličovat rozvinutý kordón policistů v černých přílbách, neprůstřelných černých vestách a plynových maskách, aby se zbraní v ruce čelil davu, který se právě vynořil z parku, dělícího nás od budov městského divadla. Zvláštní oddíly zkušeně rozestavovaly granátomety a první dávky poslaly do davu. Exploze byly podivně slabé, zato se při nich uvolňovaly mraky bílého dýmu. Nejprve mi napadlo, že je to slzotvorný plyn, ale dav místo aby prchal nebo reagoval zuřivou vřavou, začal se zřetelně stahovat k těm mlžným oparům. Výkřiky rychle ztichly a místo nich jsem uslyšel cosi jako odříkávání litanií či zpěv modliteb. Novináři, kteří se s kamerami a magnetofony zmítali mezi policejním kordónem a vchodem do hotelu, si lámal hlavu, co to může být, ale já už jsem si to domyslel: policie zřejmě použila chemického konejšidla v aerosolu. Ale od Avenidy del — už se nepamatuji čeho — vyšel jiný zástup, na který tyto granáty neúčinkovaly anebo to jen tak vypadalo. Potom se říkalo, že tenhle zástup šel dál, by se sbratřil s policií, a nikoli a by ji roztrhal na kusy, ale kdo mohl v tom všeobecném chaosu vidět tak subtilní rozdíly? Nejdřív zaduněly granátomety, po nich se ozvalo typické šumění a syčení vodních děl, nakonec zarachotily dávky z kulometů, a v jednom okamžiku se vzduch rozechvěl kokrháním střel. Šlo do tuhého. Padl jsem na betonovou zídku nájezdu jako za předprseň zákopu a skrčil jsem se mezi Stantora a Haynese z Washington Postu. Několika slovy jsem jim vysvětlil podstatu věci. Nejdřív mi vynadali, že jsem tohleto palcové tajemství přednostně prozradil reportérovi z AFP, pak se s největší možnou rychlostí doplížili do hotelu, ale za chvilku byli zpátky s protáhlými tvářeni. Telefonické spojení už bylo přerušeno. Stantor se však dostal k důstojníkovi, který řídil obranu hotelu, a od toho se dověděl, že za chvíli přiletí letadla naložená blby, to znamená „bombami lásky k bližnímu“. Pak nám poručili, abychom opustili prostranství, a všichni policisté si nasadili plynové masky se zvláštními filtry. Nám je také rozdali.

Profesor Trottelreiner, který je náhodou odborník na psychotropní farmakologii, mě varoval, abych plynové masky za žádných okolností nepoužil, protože při větší koncentraci aerosolu přestává chránit. Dochází k jevu, kterému se říká „průnik filtrem“, což znamená, že v určitou chvíli může člověk vdechnou větší dávku, než kdyby volně dýchal okolní vzduch. Na mé otázky odpověděl, že jediným účinným prostředkem je kyslíkový přístroj. Šli jsme tedy do hotelové recepce, kde jsme našli ještě posledního zaměstnance, a podle jeho pokynů jsme vyhledali požární sklad, kde skutečně ležely Draegerovy kyslíkové přístroje s uzavřeným okruhem. Vzali jsme si je a vrátili se na ulici v okamžiku, kdy pronikavý hvizd proťatého vzduch zvěstoval nálet prvních letadel. Jak známo, byl Hilton omylem blbardován několik okamžiků od zahájení úderu ze vzduchu. Následky náletu byly strašlivé. Blby zasáhly sice jen vzdálenější křídlo nižší části budovy, kde se v najatých stáncích konala výstava Sdružení vydavatelů Osvobozené literatury, takže prozatím nedošel újmy nikdo z hotelových hostů, zato to pěkně schytala policie, která nás střežila. Za minutu ovládl záchvat lásky k bližnímu všechny policisty. Před mýma očima si strhávali masky z obličeje, ronili hořké slzy zkroušenosti, na kolenou prosili demonstranty za odpuštění, násilím jim strkali do rukou své solidní pendreky a prosili o co největší výprask, a po dalším blbardování, kdy koncentrace aerosolu ještě více vzrostla, se začali vrhat na každého, kdo jim přišel pod ruku, a chtěli ho laskat a milovat. Průběh událostí se podařilo rekonstruovat teprve několik týdnů po tragédii, a to jen částečně. Vláda se rozhodla ztlumit v zárodku chystaný palácový převrat a napustila do tlakové věže asi 700 kilogramů mírňanu konej šnatého a superkaresinu s felicitolem. Preventivně byl odříznut přítok vody k policejním a vojenským kasárnám, ale vzhledem k nedostatku znalců musela akce skončit fiaskem: nikdo nevzal zřetel ani na průnik aerosolu filtry masek, ani na to, že různé společenské skupiny používají pitné vody velice rozdílným způsobem.

Policejní konverze tedy zaskočila vládní činitele o to krutěji, že — jak mi vysvětlil Trottelreiner — je působení benignátorů tím intenzivnější, čím méně dosud člověk podléhal přirozeným impulsům dobrosrdečnosti. To vysvětluje skutečnost, že když dvě letadla další vlny blbardovala sídlo vlády, mnoho nejvyšších policejních a vojenských činitelů spáchalo sebevraždu, protože se nedokázali vypořádat se strašlivými výčitkami svědomí za svou až dosud provozovanou politiku. Když ještě dodám, že sám generál Díaz, ještě než se sebou skoncoval výstřelem z revolveru, dal otevřít brány věznic a propustil na svobodu všechny politické vězně, snáze pochopíme obzvláštní urputnost bojů, k nimž došlo v noci. Letecké základny za městem však zůstaly nedotčeny, jejich důstojníci měli své rozkazy a drželi se jich až do konce. Zato když vojenští a policejní pozorovatelé ve svých hermetických bunkrech viděli, co se děje, uchýlili se ke krajnosti, která uvrhla celé Nounas do šíleného záchvatu citové pomatenosti. O tom všem jsme přirozeně v Hiltonu neměli potuchy. Bylo skoro jedenáct v noci, když se na jevišti válečného divadla, tedy na prostranství před hotelem a v okolních palmových parcích objevily první obrněné vojenské jednotky. Musely rozdrtit lásku k bližnímu, jakou projevovala policie, a to také udělaly, nešetříce krví. Chudák Alphonse Mauvin stál krok od místa, kde vybuchl konejšivý granát. Síla výbuchu mu utrhla prsty na levé ruce a levé ucho, ale on mě ujišťoval, že ta ruka už mu stejně dávno nebyla k ničemu a to ucho že vůbec nestojí za řeč, jestli prý chci, že mi hned obětuje druhé. Dokonce vytáhl kapesní nůž, ale odebral jsem mu ho laskavým pohybem a odvedl ho na improvizovanou ošetřovnu, kde se o něho postaraly sekretářky osvobozených vydavatelů, všechny srdceryvně plačící dík chemickému obrácení. Ne dost na tom, že se oblékly, chodily teď dokonce s improvizovanými rouškami přes tvář, aby nikoho nesváděly k hříchu. Některé, které to sebralo víc, si ostříhaly vlasy u samé hlavy, nešťastnice. Když jsem se vracel z ošetřovny, měl jsem tu hroznou smůlu, že jsem narazil na skupinu vydavatelů. Nepoznal jsem je hned, měli na sobě nějaké staré pytle převázané provazy, které jim navíc sloužily k bičování. Proboha mě prosili o smilování, jeden přes druhého přede mnou klekali a zapřísahali mě, abych je po zásluze zbičoval za depravaci společnosti. Jaký byl můj úžas, když jsem se na ty flagelanty lépe podívala poznal v nich všechny zaměstnance Playboye včetně šéfredaktora! Ten mě vůbec nechtěl nechat volně projít, tak ho sužovalo svědomí. Zasedli si právě na mě, protože pochopili, že dík kyslíkovému přístroji jsem jediný člověk, který jim může zkřivit vlas na hlavě. Zprvu jsem sice tvrdošíjně odmítal, ale abych měl svatý pokoj, odhodlal jsem se nakonec jejich prosby splnit. Umdlévala mi ruka, v kyslíkové masce mi bylo dusno, bál jsem se, že neseženu druhou plnou kyslíkovou bombu, až mi tahleta dojde, ale oni se seřadili do dlouhé fronty a nemohli se dočkat, kdy už konečně přijdou na řadu. Abych se jich zbavil, poručil jsem jim nakonec posbírat všechny ty obrovské barevné tabule, které výbuch blbu ve vedlejším křídle Hiltonu rozházel po celé hale, takže to tam vypadalo jako v Sodomě a Gomoře dohromady. Na můj příkaz naházeli papíry na obrovskou hromadu před vchodem a zapálili ji. Jenže dělostřelectvo, které stálo v parku, považovalo hořící hromadu za nějakou signalizaci a soustředilo na nás palbu. Vzal jsem honem do zaječích, ale v suterénu jsem padl do rukou panu Harveyi Simworthovi, spisovateli, který přišel na nápad předělávat dětské knížky v pornografická díla (To on napsal Dlouhou Červenou Karkulku, jakož i Alibabu a čtyřicet zvrhlíků) a potom vydělal majland na přepracování světové klasiky. Používal jednoduchého triku, že prostě doplnil název díla dodatkem „Pohlavní život“, například „Sněhurky se sedmi trpaslíky“, „Jeníčka s Mařenkou“, „Gulivera“ atd. atd. Marně jsem mu vysvětloval, že už nemohu hnout ruku. Křičel a plakal že ho tedy musím alespoň zkopat. Co jsem mohl dělat? Nechal jsem se přemluvit. Po těchto zážitcích už jsem byl tak groggy, že jsem se stěží doplazil do požárního skladu, kde jsem naštěstí našel ještě pár nedotčených kyslíkových bomb. Na svinuté hadici tam seděl profesor Trottelreiner, pohroužen do četby futurologických referátů a šťasten, že za své kariéry profesionálního objížděče kongresů konečně našel volnou chvíli. Blbardování zatím pokračovalo. V nejtěžších případech mrtvice z lásky (nejhrůznější byl zejména záchvat všeobecné náklonnosti, provázený milostnou třesavkou) radil profesor Trottelreiner použít kataplazmy a velkých dávek ricinu střídavě s výplachem žaludku.