Stanisław Lem - Futurologický kongres

„Maskóny maskóny,“ opakoval jsem. „Znám to slovo. Aha, koncentrace hmoty od kůrou Měsíce, takové ty sraženiny minerálů? Ale co ty mají společného?“

„Nic, protože to slovo má už dnes docela jiný význam. Chci říci výchuť. Je odvozeno od slova maska. Zavedou-li se vhodně syntetizované maskóny do mozku, lze zakrýt libovolný objekt vnějšího světa fiktivními obrazy tak šikovně, že zachemaskovaný člověk neví, co z viděného je reálné a co iluzorní. Kdybyste na jediný okamžik spatřil svět takový, jaký skuteč ně je, a ne tem našminkovaný chemaskováním, zkoprněl byste!“

„Počkejte. Jaký svět? Kde je ten svět? Kde ho mohu vidět?“

„Třeba tady!“ pošeptal mi do ucha a přitom se rozhlédl na všechny strany. Přisedl si ke mně blíž, podal mi pod stolem malou skleněnou, pevně zazátkovanou lahvičku a důvěrně hlesl:

„To je antich ze skupiny proberanů, nesmírně silný protipsychemický prostředek, nitrodazyolvý derivát peiotropinu. Nejen užívat, ale i nosit ho u sebe patří k nejtěžším zločinům! Odzátkujte lahvičku pod stolem a jednou si k ní přičichněte, jen jednou, jako kdybyste čichal ke čpavku. Ale pak pak se proboha ovládněte! Držte se!“

Třesoucíma se rukama jsem odzátkoval lahvičku. Profesor mi ji vzal, jakmile jsem do sebe vtáhl ostrý mandlový opar. Z očí mi vytryskly slzy. Když jsem si je vytřel konečkem prstu a otevřel oči, to, co jsem spatřil, mi vyrazilo dech. Nádherný sál, vykládaný koberci, plný palem, s majolikovými stěnami, s elegantně se třpytícími stoly a s kapelou na pódiu, která nám hrála k hlavnímu jídlu — byl tentam. Seděli jsme v betonovém bunkru u holého dřevěného stolu, s chodidly na roztrhané slaměné rohoži. Hudbu jsem slyšel pořád, ale teď jsem viděl, že se line z ampliónu visícího na rezavém drátě. Duhově se třpytící křišťálové lustry ustoupily zaprášeným holým žárovkám. Ale k nejhorší proměně došlo na stole. Sněhobílý ubrus zmizel a stříbrná mísa s kouřící koroptví na topince se proměnila v kameninový talíř, na němž ležely šedohnědé blafy, které se lepily k cínové vidličce, neboť i staré, ušlechtilé stříbro příborů pohaslo. Užasle jsem zíral na ty pomyje, na kterých jsem si ještě před chvíli tak pochutnával — s rozkoší jsem se přece zakusoval do zrůžovělé koroptví kůžičky, jejíž křupání se kontrapunkticky střídalo s hlasitějším chrupáním topinky, která byla shora výtečně vysušená a zdola napuštěná pikantním sósem. To, co jsem původně považoval za listy palem v květináči, byly ve skutečnosti tkaničky od podvlékaček nějakého chlapa, který se třemi jinými seděl těsně nad námi na něčem, co vypadalo spíš jako úzká police než jako galérie. Byl tam totiž neuvěřitelná tlačenice! Myslel jsem, že mi oči vypadnou z důlků, ale děsivý obraz najednou zamihotal a opět se začal zastírat, jako by se ho dotkla kouzelníkova hůlka. Podvlékačkové tkaničky vedle mého ucha se zazelenaly a znovu se proměnily v listnaté odnože palmy, vědro s odpadky, které páchlo na tři kroky ode mě, tmavlo a proměnilo se ve vyřezávaný květináč a špinavá stolní deska zbělela, jako by na ni napadl čerstvý sníh. Zatřpytily se křišťálové skleničky, patlanina na talíři nabyla ušlechtilé barvy pečeně, na příslušných místech jí narostla křídla a stehýnka, cín příborů se zaleskl starým stříbrem a kolem nás zašuměly číšnické fraky. Podával jsem se na zem — sláma se proměnila v peršan. Znovu jsem se tedy ocitl ve světě luxusu. Těžce jsem supěla upíral pohled na bujné poprsí koroptve, ale nebyl jsem s to zapomenout na to, co kamuflovalo

„Teprve teď začínáte chápat skutečnost,“ pošeptal mi spiklenecky profesor Trottelreiner a upřeně se mi přitom díval do tváře, jako by se bál, že budu reagovat příliš prudce. „A to si laskavě uvědomte, že tahle restaurace je jednička! Kdybych byl předem nepočítal s možností, že vám otevřu oči, byli bychom šli do nějakého hostince, a tam byste možná přišel o rozum.“

„Cože? To tedy jsou ještě horší?“

„Ano.“

„Není možná!“

„Můžete mi to věřit. Tady máte aspoň skutečné stoly, židle, talíře a příbory, ale tam se leží na několikapatrových pryčnách a jí se rukama ze škopků, které k vám přijedou na běžícím pásu. Také to, co se skrývá pod maskou koroptve, je tam méně výživné.“

„A co je to?!“

„Není to žádný jed, pane Tichý, prostě jen výtažek z trávy a krmné řepy, máčený v chlórované vodě a semletý s rybí moučkou. Obvykle se k tomu přidává ještě kostní klih a vitamíny a mastí se to syntetickým mazadlem, aby se to dalo spolknout. Nevšiml jste si žádného pachu?“

„Všiml. Všiml!!!“

„No tak vidíte.“

„Co to je, pane profesore? Řekněte mi to, proboha! Zapřísahám vás! Spiknutí! Zrada? Plán na vyhubení všeho lidstva? Ďábelská konspirace?“

„Ale kdepak, pane Tichý! Nebuďte hned tak démonický! Je to prostě svět, ve kterém žije hodně přes dvacet miliard lidí. Četl jste dnešní Herald? Pákistánská vláda tvrdí, že při letošním hladomoru zahynulo pouze 970 000 lidí, kdežto opozice prohlašuje, že šest miliónů. Kde by se v takovém světě vzalo chablis, koroptve a sauce béarnaise? Poslední koroptve vyhynuly před čtvrt stoletím. Tohle je koroptví mrtvolka, ale skvěle zachovalá, protože dnes už dovedeme všechno skvěle mumifikovat, anebo také proto, že jsme se smrt naučili maskovat.“

„Moment, já se teď nemohu soustředit Má to tedy znamenat, že “

„Že vám nikdo nepřeje nic zlého, naopak, ze soucitu, z vysoce humánních důvodů se používá chemického humbuk, kamufláže, přikrášlování skutečnosti péry a barvami, které už dávno ztratila “

„A tenhle podvod je všude?“

„Ano.“

„Ale já nejím ve městě, vařím si doma, tak jak tedy “

„Jak tedy přijímáte maskóny? Na to se mě ptáte vy? Jsou ve vzduch, trvale rozprašované. Copak už jste zapomněl na kostarikánské aerosoly? To byly první nesmělé pokusy, něco jako montgolfiéra ve srovnání s raketou.“

„A ví to každý? A lidé v tom mohou žít?“

„Ale kdepak, nikdo to neví.“

„Ani pověsti a fámy nekolují?“

„Pověsti kolují vždycky a všude. Nezapomínejte, že existuje amnestan. Jsou věci, které ví každý, a jsou věci, které neví nikdo. Farmakokracie má svou stránku zjevnou a svou stránku skrytou. Ta zjevná stojí na té skryté.“

„To není možné.“

„Ale! A pročpak?“

„Protože někdo se přece musí starat o ty rohože a někdo musí vyrábět kameninové nádobí, ze kterého vlastně jíme, a ty blafy, které se tváří jako pečeně. A všechno ostatní!“

„No ovšem! Máte pravdu, všechno se musí vyrobit a udržovat, a co má být?“

„A vidí to a vědí ti, kteří to dělají?“

„Ale kdepak! Vy pořád uvažujete v archaických kategoriích. Lidé se domnívají, že jdou do skleněné továrny-oranžérie. U vchodu dostanou antihal a začnou vidět holé betonové zdi a jednotlivá pracovní stanoviště.“ “A chtějí pracovat?“

„S největším nadšením, protože dostávají mimo jiné i dávky sakrificinu. Práce se tedy považuje za ušlechtilou oběť. Po skončení práce dostanou hlt amnestanu nebo memnolizinu a zapomenou na všechno, co viděli.“

„Do této chvíle jsem si dělal starosti, že žiji v halucinaci. Teď vidím, jak jsem byl hloupý. Bože, jak rád bych se vrátil! Co bych za to dal!“