Stanisław Lem - Futurologický kongres

„To je ale hanebný aforismus!“ utrhl jsem se.

„Ne, to je pravda! Víte, co vyrábíme v Procrustics Inc.? Naším zbožím je zlo.“

„Nedělejte si legraci.“

„Vážně. Uskutečnili jsme protimluv. Každý teď může činit bližnímu to nejhorší, aniž mu tím nějak uškodí. Ochočili jsme zlo jako baktérie, z nichž se připravují léky. Kultura — to bývalo kdysi, milý pane. Jeden člověk se druhému snažil namluvit, že má být dobrý. Jenom dobrý. Ale co s tím vším ostatním? Dějiny se s tím vypořádávaly různě, někdy přesvědčováním, jindy policejně, ale nakonec vždycky ještě něco přebývalo, vytlačovalo, bořilo.“

„Vždyť rozum sám člověku napovídá, že by měl být dobrý, to je přece známá věc!“ trval jsem na svém. „Ostatně, vidím to na vlastní oči, teď přece žijeme všichni pospolně, důstojně, vesele, hladce, upřímně, srdečně, harmonicky a spolehlivě “

„Právě proto,“ skočil mi do řeči, „tím větší pokušení někomu jednu vrazit, jednu nebo více, šťavnatě, s mlasknutím, zprava zleva! Je to důležité pro rovnováhu, sebeuspokojení, pro zdraví!“

„Cože?“

„No, odhoďte pokrytectví, odhoďte sebeklam, to už je zbytečný balast. Jsme osvobozeni dík sentéze a peialtrinům! Každému tolik zla, kolik si jeho duše žádá. Tolik neštěstí a hanby — jiných lidí, přirozeně. Nerovnost, otroctví. Svár! Když jsme vrhli na trh první sérii zboží, bylo vyprodáno v okamžiku.

Vzpomínám si, jak lidé utíkali do muzeí, galérií. Kdekdo popadl klacek a hnal se do Michelangelova ateliéru, aby mu rozsekal sochy, propíchal plátna, eventuálně zmlátil Mistra samého, kdyby se mu opovážil postavit do cesty Vás to překvapuje?“

„To je slabé slovo!“ vybuchl jsem.

„Protože pořád ještě tkvíte v otroctví předsudků. Ale teď už se leccos smí, copak to nechápete? Copak necítíte, když vidíte Janu z Arku, že tu oduševnělou eleganci, tu andělskost, tu boží grácii musíte nějak zdeptat? Sedlo, uzdu, opratě — a hyjé! Cvalem v šestispřežení, koně se zvonečky, dámy v péřových kloboucích, případně s janičáři, sáně letí, kočí bičem práskám“

„Co to říkáte?“ začal jsem křičet hlasem chvějícím se hrůzou. „Sedlo? Osedlat? Nasednout?!“

„Samozřejmě. Pro vlastní zdraví, hygienu, ale taky pro úplnost. Stačí, když napíšete jméno osoby, vyplníte náš dotazník, uvedete své výhrady, jablko sváru, ale není to nutné, protože ve většině případů má člověk chuť působit zlo bezdůvodně, totiž — důvodem bývá čistota, ušlechtilost, krása toho druhého, takt tedy tohle všechno uvedete a dostanete náš katalog. Objednávky vyřizujeme do čtyřiadvaceti hodin. Kombinaci preparátů dostanete poštou. Zapíjejí se vodou, nejlépe účinkují nalačno.“

Teď už mi začaly být jasné inzeráty jeho firmy v Heraldu i ve Washington Postu! Ale proč říkal zrovna tohleto? uvažoval jsem horečně, se strachem. Proč mi sugeroval zrovna sedlání, proč mluvil o koních, propánajána? Je snad i tady někde nějaký kanál, můj budík a má kruchta, má rukojmí skutečnosti? Ale Symington, inženýr projektant (co vlastně projektuje?!), mou rozechvělost neviděl, anebo si ji špatně vysvětloval.

„Za své osvobození vděčíme chemii,“ pokračoval. „Protože všecko, co existuje, je dáno změnou napětí iontů vodíku na povrchu mozkové kůry. Tím, že mě vidíte, proděláváte vlastně změny v sodně draselné rovnováze na membránách neuronů. Stačí tedy vyslat do té mozkové houště pár vhodně vybraných molekul, aby člověk prožil splnění svých snů jako skutečnost. Ostatně, to už je vám známo,“ dodal tišeji. Vyndal ze zásuvky hrst barevných pilulek, které vypadaly jako lentilky pro děti.

„Tohle je zlo naší výroby, zlo ukájející duševní tužby. Tohle je chemie, která snímá hříchy světa.“

Třesoucími se prsty jsem vyndal z kapsičky dražé fukinu, spolkl jsem ho nasucho a poznamenal jsem:

„Abych pravdu řekl, radši bych slyšel poučení poněkud věcnější, smím-li prosit.“

Nadzvedl obočí, mlčky přikývl, vytáhl zásuvku, něco z ní vyndal, spolkl to a odpověděl:

„Jak chcete. Vyprávěl jsem vám o modelu T nové technologie, o jejích primitivních začátcích. Sen o klacku. Obecenstvo se pustilo do flagelací, defenestrací, byla to felicitas per extractionem pedum, avšak tahle úzká invence se brzy vyčerpala. To víte, lidem došla fantazie, nebyly příklady. Neskrývaně se přece v dějinách praktikovalo jen dobro, kdežto zlo pouze pod pokličkou, to znamená dík vhodně voleným záminkám. Loupilo se, pálilo a znásilňovalo ve jménu vyšších ideálů. Takže soukromé zlo už nemělo takové zářné vzory. Bylo vždycky pokoutní, grobiánské, primitivné, přímo packalské, což přesvědčivě dokazovala reakce obecenstva — v objednávkách se do omrzení opakovalo pořád jedno a totéž: dopadnout, zmáčknout a vzít roha. Takový byl návyk. Lidem nestačí příležitost konat zlo, potřebují ještě zdůvodnění, že jsou v právu. Jistě chápete, že není příjemné ani příhodné, když bližní přece jen popadne dech (to se může stát vždycky) a začne křičet „Za co?“ anebo „To se nestydíš?!“ Je dost trapné, když na to člověk nemůže říct ani popel. Že klacek není správný protiargument, to cítí každý. Celé umění spočívá v tom, aby člověk mohl ty nevhodné námitky odpalírovat ze správných pozic. Zazločinit si chce každý, ale tak, aby se za to nemusel stydět. Pomsta — to už argument je. Jenže co ti udělala Jana z Arku? Jen to, že byla lepší a čistší? Jsi tedy horší, zato máš v ruce klacek. Ale takhle si to nikdo nepřeje. Každý chce působit zlo čili být mizerou a kruťasem, ale přitom zůstat šlechetný a krásný. Přímo nádherný. Všichni chtějí být nádherní. A pořád. Čím jsou horší, tím by chtěli být nádhernější. Je to téměř nemožné, a proto na to mají všichni takový zálusk. Klientovi nestač ožebračovat siroty a vdovy, on to chce provádět v lůně vlastní mravní čistoty. Zločincům se nikdo mstít nechce, i když by právě tam vystupoval v majestátu spravedlnosti a práva — protože to je banální, nudné, zločince ať spere kat. Předkládej klientovi kvintesenci andělskosti a svatosti tak upravenou, aby si mohl ulevit s pocitem, že je to nejen dovolené, ale dokonce i správné! Chápete, co je to za veleumění? Harmonizovat tyhlety protimluvy? Nakonec jde vždycky o duši, ne o tělo. Tělo je jen prostředkem k cíli. Kdo tohle neví, ten by si zasloužil, aby ho na jatkách nacpali do jitrnic. Mnoho klientů přirozeně tyhlety věci nechápe. Máme pro ně oddělení doktora Hopkinse — oddělení světské a sakrální bijologie. Víte, takové údolí Josafat, kde berou čerti každého kromě klienta, a na závěr Posledního soudu mu Pánbůh osobně, ba přímo poníženě nabízí místo po své pravici. Ale jsou i takoví (ovšem jen snobští kreténi), kteří žádají, aby jim Pánbůh na závěr nabídl výměnu místa. To jsou ovšem dětinskosti. Američané k nim vždycky měli sklon. Ty virválníky a bitevny,“ potřásl s odporem tlustým katalogem, „to je přece primitivní. Bližní není buben, ale jemný nástroj!“

„Moment,“ řekl jsem a spolkl hned další dražé fukinu, „co tedy vlastně projektujete?“

Pyšně se usmál.

„Bezbitové kompozice.“

„Bity jako jednotky informace?“

„Ne, pane Tichý, bit je jednotka bití. Jsem komponista zásadně bezbitový. Mé projekty se měří v pejích. Jeden pej je bolest, jakou prožívá pater familiae, když mu šestičlennou rodinu odkrouhnou před očima. Podle této míry způsobil Pánbůh Jobovi třípejku, a Sodoma a Gomora byly boží čtyřicítky. Ale početní stránka není důležitá. Jsem v podstatě umělec a tvoří na půdě zcela panenské. Teorii dobra rozvíjela spousta myslitelů, kdežto teorie zla se z falešného studu skoro nikdo ani netkl, takže se dostala do rukou různým břídilům a primitivům. Je úplný nesmysl tvrdit, že člověk může být promyšleně, rafinovaně a vytříbeně zlý bez tréninku, bez praxe, bez zápalu, bez poctivého studia. Nestačí mučírenství, tyranistika, obě bijologie, to jej jen úvod k jádru věci. Ostatně, univerzální návod vytvořit nelze — suum malum, cuique!“