Stanisław Lem - Futurologický kongres

11. IX. 2039. Déšť naprogramovaný na pravé poledne se nevydařil. A duha byla přímo skandální. Vyšla do čtverce. Mám špatnou náladu. Má někdejší utkvělá představa se zase vrací, zejména před usnutím mě trýzní myšlenka, zda to všecko není halucinace. Kromě toho mívám pokušení objednat si snídlo o sedlání krys. Popruhy, sedla, měkká srst — tohleto mám pořád před očima. Je to snad stesk po ztracených časech zmatků v době této ideální pohody? Lidská duše je nevyzpytatelná. Firma, u které pracuje Symington, se jmenuje Procrustics Incorporated. Prohlížel jsem si dnes v jeho pracovně ilustrovaný katalog. Nějaké mechanické pily nebo obráběcí stroje. A já myslel, že je spíš architekt než strojař. Dnes dávali nesmírně zajímavý pořad. Zdá se, že dojde ke konfliktu mezi revizí a psyvizí. Psyvize — to jsou „programy poštou“ zasílané až do domu ve formě tabletek. Člověka to přijde mnohem levněji. Na výchovném kanálu dávali přednášku profesora Ellisona o dávných militáriích. Začátek psychemické éry byl strašný. Existoval aerosol kryptobellin s radikálním válečným účinkem. Kdo ho požil, ten sám běžel pro provaz a svazoval se jako ovce. Při testech se naštěstí ukázalo, že proti kryptobellinu neexistuje žádný protilék, filtry taky nepomáhaly, a tak se svazovali všichni bez výjimky a nikdo z toho neměl žádnou výhodu. Po taktických manévrech v roce 2004 zůstali ležet na bojišti jak „červení“ tak „modří“, všichni do jednoho svázaní. Sledoval jsem přednášku s napětím, protože jsem pořád očekával vysvětlení, jak došlo k senzaci, k všeobecnému odzbrojení! Jenže o tom nepadlo ani slovo. Konečně jsem dnes zašel k psychodietetikovi. Poradil mi, abych změnil stravu, a napsal mi nebylinky s pietalem. Abych zapomněl na dřívější život? Zahodil jsem to hned na ulici. Taky bych si mohl koupit duchostat, kterému se teď všude dělá reklama, ale nějak se mi to příčí, pořád ještě jsem se na to nevzmohl. Otevřeným oknem slyším slabomyslný módní šlágr „Myjsme totiž automaty a nemáme mámy, táty“. Žádný dezakustin polykat nebudu, vata do uší taky udělá svoje.

13. IX. 2039. Seznámil jsem se s Burroughsem, Symingtonovým švagrem. Vyrábí mluvící obaly. Dnešní producent má podivné starosti: obaly se smějí zákazníkům vnucovat jen hlasem, mohou doporučovat kvalitu výrobku, ale není dovoleno, aby tahaly zákazníky za oděv. Druhý Symingtonův švagr má továrnu na dveřizdy — dveře, které se otevřou jen na hlas svého pána. Reklamy v novinách se hýbají, když se na ně člověk dívá.

V Heraldu má vždycky jednu stranu firma Procrustics Inc., všiml jsem si toho proto, že znám Symingtona. Reklama je celostránková, nejdřív se objeví jen obrovská písmena názvu PROCRUSTICS, potom jednotlivé slabiky a slova: NO? NO!!! Odvahu! OCH! OJ! UCH! ACH! Ano, přesně TAK. Ááááááá A to je všecko. Nezdá se mi, že by šlo o zemědělské stroje. Za Symingtonem dnes přišel jeden mnich, otec Matricius z řádu bezlidistů. Pro něco, co měl objednané. Zajímavý rozhovor v pracovně. Otec Matricius mi vysvětloval, v čem spočívá misionářská práce jeho řádu. Bezlidisté obracejí počítače. A ačkoli existuje bezlidský rozum už sto let, nechce mu Vatikán přiznat rovnoprávnost, pokud jde o svátosti. Tvrdošíjně o tom mlčí, přestože sám užívá počítačů — encyk je automaticky naprogramovaná encyklika! Nikdo se nestará jejich vnitřní rozpolcenost, o jejich problémy, o smysl jejich existence. Jde tedy o to: být počítačem, nebo nebýt? Bezlidisté žádají, aby bylo vytvořeno dogma Nepřímého stvoření. Jeden z nich, otec Chassis, překladatelský model, překládá Písmo svaté do moderního jazyka. Pastýř, stádo, ovečky, beránek — takovým slovům už dnes nikdo nerozumí. Zato: hlavní překladová rampa, svatá mazadla, slídící systém, krajní odklon — to odpovídá dnešní představivosti lidí. Hluboké, oduševnělé oči otce Matricia, studený, ocelový stisk jeho ruky. Je to však reprezentativní pro novou teodiceu? S jakým pohrdáním mluví o teolozích-ortodoxech! Říká jim „ďáblovy gramofony“. Symington mě pak nesměle požádal, zda bych mu byl ochoten sedět modelem pro nový projekt. Přece jen to tedy není strojař! Souhlasil jsem. Sezení trvalo skoro hodinu.

15. IX. 2039. Když při dnešním sezení Symington odměřoval tužkou v natažené ruce proporce mého obličeje, vstrčil si druhou rukou něco do úst, sice úkradkem, ale já jsem si toho všiml. Stál, upřeně se na mě díval, byl bledší a bledší, žíly na spáncích mu naběhly. Lekl jsem se, ale hned ho to přešlo, omluvil se mi, byl zdvořilý jako vždycky, klidný, usměvavý. Ale já nemohu zapomenout, jaký měl v tu vteřinu výraz. Ztratil jsem klid, Aileen je pořád u tetičky, v revizi běží diskuse o nutnosti reanimalizace přírody. Žádná divoká zvířata už dlouhá léta neexistují, lze je ovšem biologicky syntetizovat. Na druhé straně nač se otrocky držet něčeho, co kdysi přinesl přirozený vývoj? Mluvčí fantastické zoologie mluvil zajímavě: nezalidňovat rezervace plagiáty, nýbrž vytvořením nového. Mezi navrhovanou faunou se neobyčejně zdařile vyjímali tlapáci, lemparti a obrovský trávovník porostlý trávou. Úkolem zooumělců je harmonicky vkomponovat nová zvířata do správně zvolené krajiny. Nesmírně zajímavě vypadají také zářivouši, kteří vznikli zkřížením myšlenky svatojánské mušky, sedmihlavého draka a mamuta. Bude to jistě zvláštní a možná i hezké, ale já bych měl radši ta obyčejná zvířata z dřívějška. Chápu sice nezbytnost pokroku a doceňuji laktofory, kterými se postřikuje tráva na pastvisku, takže se sama proměňuje v sýry. Ale ta eliminace krav, ač racionálně správná, přivádí člověka na myšlenku, že louky bez jejich flegmatické, introvertně přežvykující přítomnosti jsou zoufale prázdné.

16. IX. 2039. V ranním Heraldu byla dnes podivná zpráva o návrhu nového zákona, podle něhož by stárnutí mělo být trestné. Ptal jsem se Symingtona, jak tomu mám rozumět. Jen se usmál. Když jsem si vyšel za město, spatřil jsem v patiu souseda na zahrádce — stál opřený o palmu, oči zavřené, a na obou tvářích mu samy od sebe naskočily červené skvrny ve tvaru dlaní. Potřásl hlavou, pak si promnul oči, kýchl, utřel si nos a pokračoval v zalévání květin. Jak málo toho ještě vím! Přišla dotyková pohlednice od Aileen. Není to krásné — moderní technika ve službách lásky? Myslím, že se asi vezmeme. K Symingtonovům právě přijel z Afriky jeden levák, lovec syntetických lvů. Vyprávěl o černoších, kteří se vybílili albinolinem. Napadlo mi, zda je důstojné řešit dozrálé rasové a společenské problémy chemicky. Není to příliš velké usnadnění? Dostal jsem poštou reklamní zásilku — sugerátka, která sama o sobě na organismus nijak nepůsobí, jen člověku sugerují. Aby bral veškeré ostatní psychemické prostředky. Zřejmě tedy existují lidé, kteří je brát nechtějí! To mě opravdu potěšilo.

29. IX. 2039. Pořád se ještě nemohu vzpamatovat z dnešního rozhovoru se Symingtonem. Byl to rozhovor o zásadních věcech. Možná že ho navodila nadměrná dávka sympatinu s amikolem, které vzal najednou. Celý zářil, protože právě dokončil svůj projekt. Řekl mi:

„Pane Tichý, vy přece víte, že žijeme v době farmakokracie. Splnila Benthamovy sny o největším množství dobra pro největší množství lidí. Ale to je jen jedna stránka věci. Vzpomínáte si na slova jednoho francouzského myslitele? „Nestačí, abychom byli šťastni, je ještě třeba, aby jiní byli nešťastní!““