Stanisław Lem - Futurologický kongres

„Vrátil? A kam?“

„Do kanálu pod hotelem Hilton.“

Nesmysl. Chováte se nerozvážně, abych neřekl — hloupě. Měl byste dělat to co ostatní, jíst a pít to co ostatní, a pak byste dostával nezbytné dávky optimistanu a serafinolu a měl byste skvělou náladu.“

„I vy jste tedy ďáblův advokát?“

„Mějte rozum, prosím vás! Co je na tom ďábelského, když lékař pacientovi z nezbytnosti lže? Když už musíme takhle bydlet, žít a jíst, je lepší, když to vidíme v roztomilém obalu. Maskóny působí spolehlivě, jen s jedinou výjimkou. Co je na nich tedy špatného?“

„Nemám teď sílu o tom s vámi diskutovat,“ řekl jsem, když jsem se trochu vzpamatoval. „Odpovězte mi, prosím, ve jménu vzpomínek na dávné časy, na dvě otázky: co je to za výjimku, kdy maskóny neúčinkují? A jak došlo k všeobecnému odzbrojení? Je to snad také iluze?“

„Ne, to je naštěstí úplně reálné. Ale kdybych vám to měl vysvětlit, byla by z toho celá přednáška, a já už musím jít.“

Smluvili jsme si schůzku na následující den. Když jsme se loučili, znovu jsem se ho zeptal na ten defekt maskónů.

„Zajděte si do lunaparku,“ řekl mi profesor Trottelreiner a vstal. „Když mermomocí chcete zažít nepříjemný šok, nasedněte na ten největší kolotoč, a až se dostanete do plných obrátek, provrtejte kapesním nožem dírku do krytu kabiny. Kryt je nezbytný právě proto, že při rychlém otáčení se přemisťují fantazmata, kterými maskón zastírá realitu, jako kdyby odstředivá síla roztahovala klapky na oči A uvidíte, co v takovou chvíli vyčuhuje z krásných přeludům“

Píši ta slova ve tři hodiny v noci. Jsem zdrcen. Co ještě mohu dodat? Budu vážně uvažovat o tom, jak prchnout z civilizace, jak se stáhnout do nějakého zapomenutého kouta. Už mě neláká ani Galaxie, tak jako člověka nelákají cesty, z nichž se nemá kam vrátit.

5. X. 2039. Volné dopoledne jsem strávil ve městě. S těžko přemáhanou hrůzou jsem sledoval veškeré známky komfortu a luxusu. Galérie umění na Manhattanu vyprodává za babku originální plátna Rembrandta a Matisse. O kus dál nabízejí nádherný nábytek ve stylu Ludvíků, mramorové krby, trůny, zrcadla, saracénské zbroje. Spousta všelijakých aukcí. Domy se prodávají jako hrušky na krámě. A já si myslel, že žiji v ráji, kde si každý může „zazámčit“! Kancelář pro registraci samozvaných kandidátů na Nobelovu cenu na Páté ulici mi odhalila svou pravou podstatu: Nobelovu cenu může získat každý, stejně tak jako si každý může ověsit zdi svého bytu nejcennějšími uměleckými díly, poněvadž obojí je jen špetka prášku dráždícího mozek! Nejhanebnější je na tom to, že část masové iluze je zjevná, je tedy možno naivně oddělit čárou fikci od skutečnosti, a protože spontánně už nikdo nereaguje na nic, jelikož se chemicky učí, miluje, protestuje i zapomíná, přestal existovat rozdíl mezi pocitem manipulovanými a pocitem přirozeným. Šel jsem po ulicích a zatínal jsem v kapsách pěsti. Nepotřeboval jsem amokolin ani furiazol, abych zuřil! Moje stopařsky okřídlená mysl se strefovala do všech dutě znějících míst tohoto monumentálního podvodu, této dekorace přebujelé přes obzor. Dětem se dává otcobijecký sirup, potom revoltan a protestolidin pro rozvoj osobnosti, a pro zmírnění vyvolaných záchvatů — sordin a kooperantan. Policie neexistuje, nač, když máme kriminol. Zločinné choutky hasí Procrustics Inc. Dobře, že jsem se až dosud vyhýbal teoknihoberně, i tam jsou jen soubory preparátů věropudných, milostidárných, svědomidy, peccatol, absolvan, dokonce i svatým se lze stát dík sacrosanctisidasu. Ostatně, proč nebrat allahan islaminu, buddhan, kosmosilové nirvanium, teokontaktol? Čípky eschatolopky a nekrinová mast tě postaví do prvé řady v údolí Josafat, a resurectol, který se kape na kostku cukru, zařídí zbytek. Svatý Bohole! Paradizianka pro pobožnůstkáře, belzeban a hellurium pro masochisty V posledním okamžiku jsem uhnul, abych nespadl do farmakopéy, kolem níž jsem šel a kde lid nábožně poklekal a šňupal genuflektolin jako tabák. Jen to ne! Jel jsem do lunaparku a ve zpocené ruce jsem v kapse mačkal kapesní nůž. Ze získávání zkušeností nic nebylo, protože kryt kabiny byl neobyčejně tvrdý, asi z kalené oceli.

Pokoje k pronajmutí, kde bydlel Trottelreiner, byly v Páté ulici. Nebyl doma, když jsem přišel ve smluvenou hodinu, ale předem mě upozornil, že se může opozdit, a dal mi hvizd od dveřizdu. Vešel jsem tedy a posadil se k jeho psacímu stolu, zavalenému vědeckými časopisy a popsanými papíry. Z nudy, anebo možná spíše abych zmírnil neklid, který mi spaloval nitro, jsem nahlédl do Trottelreinerových poznámek. „Všesmeť“, „poroďanka“, „cizan“, „cizanka“. Propána, tak jemu se chtělo vymýšlet termíny pro tu jeho podivínskou futurologii! „Poplodnice“, „vykapánek“, “vykapanka“, „porodmanka“ — porodová rekordmanka? No ano, při této demografické explozi! Každou vteřinu se rodilo osmdesát tisíc dětí. Anebo osm set tisíc? To je vlastně úplně jedno. „Myslíř“, „myslant“, „mysliny“, „mysel“, „myšlenka hlavní“ čili „ojní“, tedy „myšloj“. Takovými věcmi se zabývat! Ty si tady hraješ, profesore, a svět zatím hyne! Chtělo se mi křičet. Najednou se pod papíry něco zalesklo — antihal, ta lahvička. Zlomek vteřiny jsem zaváhal, a potom jsem si čichl a rozhlédl se po pokoji.

Podivné, skoro se nezměnil. Knihovny, police s pilulkami v informátorech, všechno zůstalo, jak bylo, jen obrovská holandská kachlová kamna v koutě se proměnila v takzvaný „bubínek“ s propálenou plechovou rourou zastrčenou do díry ve zdi a podlaha kolem začernala sazemi. Honem jsem lahvičku zastrčil zpátky, jako přistižený při činu, protože v předsíni vrzl dveřlas a Trottelreiner vešel do bytu.

Vyprávěl jsem mu o lunaparku. Překvapilo ho to, požádal mě, abych mu ukázal kapesní nůž, zavrtěl hlavou, sáhl po lahvičce, přičichl si a dal přičichnout i mně. Místo kapesního nože jsem spatřil kousek shnilého klacíku. Vrátil jsem se očima k profesorově tváři — vypadal rozmrzele, nebyl už tak sebejistý jako včera. Položil na stůl aktovku plnou kongresových lízátek a povzdychl si.

„Pane Tichý, musíte pochopit, že příčinou expanze maskónů není žádná obzvláštní zlotřilost.“

„Expanze? Co to zase je?“

„Mnoho věcí, které byly ještě minulý měsíc nebo minulý rok reálné, se musí nahrazovat vidinami, protože ty pravé předměty jsou prostě nedosažitelné,“ vysvětloval mi. Ale viděl jsem, že ho trápí nějaká jiná myšlenka.

„Na tom kolotoči jsem se vozil před čtvrt rokem, ale krk bych za to nedal, že tam ještě je. Možná že když si koupíte vstupenku, dostanete současně z difuzéru porci kolotočové páry nebo lunaparkinu, což je konečně racionální, protože se na tom ušetří. Ano, pane Tichý, oblast reálného vlastnictví lidstva se scvrkává přímo hrůzostrašnou rychlostí. Než jsem se ubytoval tady, bydlel jsem v novém Hiltonu, ale musím se vám přiznat, že jsem tam neuměl žít. Když jsem jednou neprozřetelně použil vystřízlivovače, spatřil jsem se v klícce velikosti zásuvky, s nosem u korýtka, do žeber mě tlačil kohoutek od vodovodu a nohama jsem se dotýkal pelechu v sousední zásuvce, chci říci apartmá, měl jsem totiž apartmá v osmém poschodí za devadesát dolarů denně. Zkrátka: místa je pořád méně. Teď se dělají pokusy s takzvaným despacializátory nebo zdánlivátory, ale jsou s tím potíže, protože když se maskuje, že společně s vámi jsou na ulici nebo na náměstí obrovské davy lidí, abyste viděl jen vzdálené jednotlivce, začnete vrážet do zastřených lidí, které nevidíte, a to je potíž, jakou zatím technici nedovedou překonat.“