Stanisław Lem - Futurologický kongres

Druhý projekt navrhoval, aby se v říčních a mořských vodách rozpustilo deset tisíc tun retrotemporinu. Je to obraceč toku subjektivního času. Od té doby by život měl vypadat takto: lidé budou přicházet na svět jako zvetšelí starci a umírat jako novorozeňata. V projektu se zdůrazňovalo, že se tím odstraní hlavní úskalí lidské kondice — totiž nevyhnutelná perspektiva stárnutí a smrti. Postupem času bude každý stařec více a více mládnout, sil a energie mu bude přibývat. Až zdětinští natolik, že bude muset zanechat své profesionální práce, vstoupí do požehnaných dětských let. Zlatým hřebem projektu byla jeho humánnost, vyplývající z kojenecké nevědomosti, že smrtelné je vše, co je živé. Poněvadž obrácení toku času bude jen subjektivní, bude nutno posílat do mateřských kol, jeslí a porodnic starce. Z projektu ovšem nebylo jasné, co se s nimi stane potom, byla tam jen nejasná zmínka, že by je bylo možno v takzvaném státním eutanáziu podrobit určité terapii. Po dočtení tohoto návrhu mi první projekt připadal docela přijatelný.

Třetí projekt byl dlouhodobý a daleko radikálnější. Předpokládal ektogenezi, detašismus a všeobecnou homikrii. Z člověka by zbyl pouze mozek ve vkusném obalu z duroplastu, jakýsi druh glóbusu vybaveného spojkami, zásuvkami a zástrčkami. Jedním z požadavků projektu byl přechod na přeměnu hmoty v jadernou energii, a proto by například požívání pokrmů, jež by přestalo být nezbytné, probíhal v příslušně naprogramované iluzi. Mozkový glóbus by se dal připojit k libovolným končetinám, přístrojům, strojům, vozidlům atd. Tato detašizace by byla rozdělena na dvě dekády. V první dekádě by byl povinný detašismus částečný, zbytečné přípojky bys se prostě nechaly doma. Například kdo by šel do divadla, odpojil by si a pověsil do skříně kopulační a defekační orgány. Celosvětovou tlačenici, vzniklou následkem přelidnění, by měla v další desetiletce zlikvidovat homikrie. Kabelové a bezkabelové kanály mezimozkových spojů by učinily zbytečnou veškerou lokomoci, všechna školení a konference, služební cesty, porady spojené s cestováním, tedy veškeré osobní cestování kamkoliv, protože každý žijící člověk by disponoval smysly v celém prostoru opanovaném lidstvem až po nejvzdálenější planety. Masová výroba měla dát na trh střevošíny, manišíny, pedišíny a docela obyčejné šíny, tedy kolejnice jako pro dětskou domácí železnici, po níž by se mohly pro povyražení kutálet i samotné hlavy.

Nechal jsem čtení a poznamenal jsem, že autoři těch projektů jsou zřejmě šílenci. Profesor Trottelreiner suše odpověděl, že můj úsudek je příliš zbrklý. Co jsme si zavařili, musíme i sníst. Pro dějiny lidstva se nedá použít kritéria zdravého rozumu. Cožpak by Averroes, Kant, Sokratés, Newton nebo Voltaire uvěřili, že se ve dvacátém stoletní stane úděsným přízrakem měst, travičem plící, masovým vrahem a předmětem kultu plechový vozík na kolečkách a že se v něm lidé raději nechají o víkendu roztřískat a zabít na přecpaných silnicích, než aby živí a zdrav seděli doma? Zeptal jsem se ho, který z těch návrhů hodlá podporovat.

„Ještě jsem se nerozhodl,“ řekl. „Podle mého názoru představují nejhorší problém tajňata, tedy nezákonně narozené děti. A navíc se obávám chemintrik během konference.“

Co to znamená?“

„Že může být odhlasován projekt, který dostane kredibilanovou podporu.“

„Myslíte, že vás tam někdo přiotráví?“

„A proč ne? Není nic snazšího než vpustit klimatizačním zařízením do sálu příslušný aerosol.“

„Ať schválíte cokoli, nemusí to ještě svět přijmout. Lidé přece neodkrývají kdeco.“

„Milý pane, už půl století se kultura nevyvíjí živelně. Ve dvacátém století diktoval módu nějaký Dior. Dnes se taková regulace týká všech odvětví života. Jestli bude detašismus přehlasován, bude se za pár let každý stydět, že je vlastníkem měkkého, chlupatého, potícího se těla, a bude to považovat za cosi neslušného. Tělo se musí mýt, dezorovat, pěstovat, a stejně podléhá zkáze. Kdežto při detašismu na sebe člověk může navěsit hotové zázraky inženýrského umění. Kterápak žena nebude chtít mít stříbrná jódová světla místo očí, teleskopicky vysouvací prsa, andělská křídla, zářící lýtka anebo paty, které při každém kroku vyluzují melodické zvuky?“

„Víte co?“ řekl jsem. „Bude nejlepší, když vezmeme roha. Sbalíme si zásobu kyslíku a potravin a zalezeme někam do Skalistých hor. Vzpomínáte si na kanály pod Hiltonem? Měli jsme se tam snad špatně?“

„To myslíte vážně?“ otázal se poněkud váhavě profesor Trottelreiner.

Namouduši jsem si vůbec neuvědomil, že jsem zvedl k nosu lahvičku, kterou jsem pořád držel v ruce, zapomněl jsem na ni totiž. Silný pach mi vyrazil z očí slzy. Několikrát jsem kýchl, a když jsem zas otevřel oči, vypadal pokoj docela jinak. Profesor mluvil dál, slyšel jsem jeho hlas, ale byl jsem tak fascinován okolní proměnou, že jsem nevnímal ani slovo. Stěny se potáhly špínou, dosud modrá obloha zesinala. Některé okenní tabulky byly vyražené, ostatní pokryté tlustou vrstvou špíny s šedivými zaschlými stružkami od deště.

Nevím, proč mě nejvíc vyděsilo to, že se elegantní aktovka, ve které si profesor Trottelreiner přinesl kongresový materiál, proměnila v plesnivý pytel. Zkoprněl jsem, bál jsme se k němu zvednout oči. Jukl jsem pod psací stůl. Místo soukenných kalhot a profesorských psích deček jsem spatřil pohodlně zkřížené protézy. Drátěné šlachy podešví byly zaneseny uličním štěrkem a prachem. Ocelový trn paty se leskl, ohlazený dlouhým používáním. Zasténal jsem.

„Copak, bolí vás hlava? Nechcete prášek?“ zaslechl jsem soucitný hlas. Přemohl jsem se a zvedl jsem němu oči.

Z obličeje mu toho mnoho nezbylo. K vyžraným lícím se přilepily cáry dávno nevyměňovaného hnijícího obvazu. Brýle nosil přirozeně pořád, jedno sklíčko měl prasklé. Na krku mu z otvoru po tracheotomii čněl dost nedbale zastrčený vocoder, který se pohyboval, když mluvil. Sako mu viselo na hrudním stojanu jako plesnivý hadr. Z levé strany do něho měl vyříznutý otvor, uzavřený zašpiněnou destičkou z plastické hmoty — tam mu v sinalé křeči tlouklo srdce, plné svorek a švů. Levou ruku jsem neviděl, místo pravé, ve které držel tužku, měl mosaznou protézu pokrytou měděnku. Ke klopě měl nedbale přistehovaný kousek plátna, na který kdosi napsal červeným fixem: „Frizák 119 859/21 transpl. — 5 odpad“. Vyvalil jsem oči. Profesor za psacím stolem přebíral na sebe mou hrůzu jako zrcadlo. Ztuhl.

„No copak? To jsem se tak změnil?“ tázal se mě chraptivým hlasem.

Nevzpomínám si, že bych byl vstal, jen na to, že jsem zápasil s klikou u dveří.

„Pane Tichý! Co to děláte? Ale pane Tichý! Pane Tichý!!!“ volal zoufale profesor Trottelreiner a s námahou vstával. Dveře povolily a současně se ozval příšerný lomoz a chřestění sdrátovaných svorek. To se na podlaze rozpadal profesor Trottelreiner, který při prudkém pohybu ztratil rovnováhu a upadl. Odnášel jsem si v očích obraz jeho zoufalého zmítání — pahýly s hřebovitými patami hoblovaly parkety, šedivý pytlíček srdce tloukl za poškrábanou tabulkou. Prchal jsem na chodbu, jako by mě honily fúrie.

V budově bylo v tu chvíli jako v úle, protože všichni odcházeli na oběd. Z kanceláře vycházeli úředníci a sekretářky a v družném hovoru mířili k výtahům. Vmísil jsem se do davu před otevřenými dveřmi od výtahu, ale když výtah dlouho nejel, nahlédl jsem do šachty — a pochopil jsem, proč všichni trpěli dýchavičností. Konec dávno utrženého lana visel volně dolů všichni šplhali po drátěné síti šachty s opičí zručností, která nasvědčovala dlouholetému tréninku. Šplhali do kavárny na střeše a přívětivě přitom konverzovali, přestože měli čela zrosená potem. Nenápadně jsem vycouval a rozběhl jsem se dolů po spirálách schodů, omotávajících šachtu s trpělivými šplhavci. Když jsem seběhl několik pater, zpomalil jsem. Pořád se ještě hrnuli ze všech dveří. Byly tu samé kanceláře. V jednom výklenku se zalesklo otevřené okno, vedoucí na ulici. Zastavil jsem se u něho pod záminkou, že si upravuji oděv, a podíval jsem se dolů. Zprvu jsem měl dojem, že v davu na chodnících není živé duše, ale to jsem jen nepoznal chodce. Všeobecná elegance byla ta tam. Kráčeli jednotlivě i ve dvojicích, v děravých hadrech, mnozí v obvazech, papírových obinadlech, ve svých jediných košilích, což umožňovalo konstatovat, že jsou skutečně skvrnití a štětinatí, zejména na hřbetech. Někteří byli zřejmě nakrátko propuštěni z nemocnice, aby si mohli vyřídit nejnutnější věci. Beznozí manévrovali s prkýnky na kolečkách, klevetili a smáli se. Viděl jsem u dam uši zvrásněné jako u slonic, zrohovatělé u pánů, staré noviny, věchty slámy a pytle nošené nonšalantně a s grácií. Ti zdravější a zachovalejší cválali po vozovce a skočným vykopáváním nohou markýrovali přehazování rychlostí. V davu dominovali roboti s difuzéry, dozimetry a rozprašovači. Dbali na to, aby každý dostal svůj příděl aerosolového oparu. To však ještě nebylo všechno. Za mladou dvojicí, která se objímala pažemi — jí se záda loupala, on je měl samou vyrážku — těžce dusal počíták a trychtýřem difuzéru mlátil oba milence po hlavě. Přestože jim cvakaly zuby, nebrali to na vědomí. Dělal to schválně? Nebyl jsem už schopen rozumně uvažovat. Svíraje rukou okenní rám, upíral jsem pohled do perspektivy ulice, na její pohyb, cval a úsilí jako jediný svědek, jediný pár vidoucích očí. Skutečně jediný? Byla to tak krutá podívaná, že by byla vyžadovala jiného diváka — svého vlastního tvůrce, neboť jedině on, aniž cokoli ubral těm žánrovým scénkám, mohl by jim vtisknout určitý smysl, jakožto patron blažené mrtvolnosti, tedy smysl hrůzostrašný, ale aspoň nějaký. Malý buntrobot se pletl do cesty nějaké energické babičce, ustavičně jí podrážel nohy, takže každou chvíli padala, ale zase vstávala a šla dál, a znovu padala — a tak mi zmizeli z očí, on neústupný prostě jako mašina, ona čiloučká a sebejistá. Spousta robotů nahlížela lidem zblízka do ústní dutiny, snad proto, aby se přesvědčili o účinku postřiku, ale měl jsem pocit, že důvod bude jiný. Na rozích stála spousta úchylníků a nerobotů, z nějakých vedlejších vrat se valili z šichty pracáci, pracery, kreténovci a mikroboti, vozovkou se šinul obrovský kompostér, který zvedal na ostruhu svého pluhu vše, co mu přišlo do cesty, a tak společně s mrtváky hodil do kontejneru i stařenku. Kousl jsem se do ruky, zapomněl jsem, že v ní držím druhou, dosud nedotčenou lahvičku, a hrdlo mi spálil živý oheň. Mé okolí se zachvělo, zahalila je mléčná mlha — bělmo, které mi neviditelná ruka pomalu snímala z očí. Ztuhl jsem hrůzou a sledoval další přeměnu, protože už jsem si v hrůzné křeči předtuchy domyslel, že nyní ze sebe skutečnost svlékne poslední slupku. Zřejmě ji falšovali o nepamětných dob, takže silnější prostředek z ní strhl jen větší počet slupek a dostal se k těm spodnějším, ale nic víc nedokázal. Bylo najednou jasno, bílo. Na chodnících ležel sníh, ulice dostala zimní kolorit, současně zmizely výkladní skříně obchodů, místo skleněných tabulí bylo všude vidět křížem přibitá prohnilá prkna. Zima vládla mezi špinavými promočenými zdmi, z nadpraží a lamp visely girlandy slizkých rampouchů, v ostrém vzduchu se vznášel dým, hořký a modravý jako nebe nahoře. U zdi ležely hromady špinavého sněhu, čouhaly z nich chuchvalce smetí, tu a tam se černaly jakési veliké tlumoky haldy hadrů, neustávající vlna chodců je postrkovala, odkopávala stranou, mezi zrezivělé kontejnery, plechovky a zledovatělé piliny. Nesněžilo, ale bylo vidět, že sníh napadl nedávno a bude padat zas. Najednou jsem pochopil, koho už na ulici nevidím: roboty! Nebyl tam ani jediný. Jejich zasněžené trupy se válely před domy — odumřelý železný šrot mezi lidskými troskami a hadry, pod nimiž vyčuhovaly žlutavé ojíněné kosti. Nějaký otrhanec se právě uveleboval na jedné hromadě sněhu, zavrtával se do ní jako do prachové peřiny, viděl jsem, jak blaženě se usmívá, cítil se jako doma, jako ve své posteli, natáhl nohy a hrabal jimi ve sněhu. Tohle byl tedy ten chlad, ten podivný ledový závan, který občas jako by přilétl zdaleka i přímo doprostřed ulice, i v slunné pravé poledne — otrhanec už ulehl k dlouhému spánku — takhle je to tedy! Lidské mraveniště ho míjelo lhostejně, chodci se zabývali sami sebou, navzájem se posypávali práškem, podle jejich chování se brzo dalo poznat, kdo se považuje za člověka, a kdo za robota. Takže i roboty předstírali? A kde se vzala ta zima uprostřed léta — byl snad celý kalendář jen halucinace? Ale nač? Ledový sen jakožto demografické antidotum? Přece jen to tedy někdo bedlivě plánoval! A já bych měl sejit z tohoto světa, aniž bych toho člověka poznal? Klouzal jsem očima po ztrouchnivělých stěnách mrakodrapů s vybitými okny. Za mnou bylo ticho, doba oběda uplynula. Ulice — to byl konec, mé vidoucí oči nemohlo nic spasit, ztratil bych se v tom davu, ale sám jsem někoho potřeboval, sám jsem se mohl nanejvýš po určitou dobu skrývat jako krysa, byl jsem už mimo působní halucinace, a tedy na poušti, se strachem a zoufalstvím jsem ustupoval od okna, mráz jsem bohužel cítil celým tělem, protože už mě před ním nechránila iluze slunného klimatu. Sám jsem nevěděl, kam jdu, ale snažil jsem se kráčet co nejtišeji. Ano, už jsem tajil svou přítomnost, krčil jsem se, choulil, vrhal kolem sebe ustrašené pohledy, zastavoval jsem se, naslouchal — to všechno mi napověděl instinkt ještě dřív, než jsem se k čemukoli odhodlal. Ale také jsem cítil až do morku kostí, že je na mně patrné, co vidím, a že mi to neprojde beztrestně. Kráčel jsem po chodbě šestého nebo pátého poschodí, k profesoru Trottelreinerovi jsem se vrátit nemohl, ten potřeboval pomoc, kterou jsem mu stejně nemohl poskytnout, myslel jsem horečnatě na několik věcí najednou, ale hlavně na to, zda ten prostředek přestane jednou působit a zda se ocitnu zpátky v Arkádii. Překvapilo mě, že kromě toho hnusu a strachu jsem — tváří v tvář této perspektivě — necítil vůbec nic, jako kdybych si raději přál zmrznout v té hromadě smetí s jistotou, že tomu tak skutečně je, než vděčit za uklidnění iluzi. Nemohl jsem vstoupit do vedlejší chodby, protože mi leželo v cestě tělo nějakého starce, už nebyl s to jít dál, a tak jen markýroval chůzi cukáním nohou, tiše chroptěl a přívětivě se na mě usmíval ze své agónie. Zamířil jsem proto k druhé vedlejší chodbě, došel jsem až k matovým dveřím nějaké kanceláře. Za nimi panovalo naprosté ticho. Vešel jsem dovnitř, létací dveře se rozkývaly, byla tam pisárna, prázdná. Vzadu v hale byly pootevřeny další dveře. Nahlédl jsem dovnitř, do jakési veliké světlé místnosti. Chtěl jsem se dát na útěk, protože tam někdo byl, ale uslyšel jsem známý hlas: