Kir Bulyčov - Průsmyk

„Podle tebe jsem se nepřizpůsobil?“ zeptal se Oleg.

„Přizpůsobil ses méně než ti druzí.“

„Ty prostě máš o mě strach,“ řekl Oleg. „Nechceš, abych šel do hor. Přitom ze samostřílu střílím líp než Dick. Já jsem se, maminko, neurazil. Chápu to všechno. Jenomže já tam jít chci. Možná právě, že si to přeju víc než ti druzí. Dick by tu například zůstal s nesmírnou chutí. Vím to. Potáhnou teď jeleni. Step se bude pro lov jenom nabízet. Ten by tu zůstal.“

„Dick na výpravu musí,“ řekl stařec. „Ale ať jsem sebevíc proti perspektivám jeho vlády, dneska nás jeho síla a umění mohou zachránit.“

„Zachránit!“ Matka odtrhla pohled od Olega. „Ty tu blábolíš o záchraně. Věříš tomu vůbec sám? Třikrát šli lidé do hor, a kolik se jich vrátilo? A v jakém stavu se vrátili?“

„Tehdy jsme neměli ještě dost zkušeností. Neznali jsme místní zákony. Šli jsme v zimě, za mrazů, když na horách ležel sníh. K tomu všemu jsme šli jenom my, kteří se tu nevyznáme, kteří jsme podle místních měřítek staří. Nastala šťastná shoda okolností: léto je tak teplé, jak ještě za celé roky nebylo. Dorostly nám děti, ty jsou desetkrát odolnější a přizpůsobivější než my. Teď, nebo nikdy…“

„Kdyby tamti nezahynuli, žilo by se nám líp. Bylo by tu víc živitelů.“

„Jistě. Přesto by se však ocitli v moci degradačního zákona. Jsme přece součástí lidstva a chráníme jeho vědomosti, jinak bychom se stali divochy, kteří nemají žádnou perspektivu.“

„Ty jsi blázen, Borjo. Dneska je důležitější kousek chleba než vysněné ananasy.“

„Pamatuješ si přece, jak chutná ananas?“ Stařešina se obrátil na Olega a dodal: „Ananas je tropický plod se zvláštní chutí.“

„Já tomu rozumím,“ řekl Oleg. „Je to legrační slovo. Maminko, ohřej nám polévku. Za chvíli už budeme muset vyrazit.“

„Papír,“ opakoval Stařešina. „Aspoň deset listů.“

„Budeš mít papír,“ řekl Thomas.

Ti, kteří měli odejít, se shromáždili u brány v ohradě. Ostatní je přišli vyprovodit. Všichni se tvářili, že jde o docela obyčejnou výpravu, třeba že jdou na kořeny do bažin, loučili se však, jako kdyby se neměli už víckrát vidět. Alespoň Oleg měl takový pocit.

Ti, co odcházeli, byli vybaveni teple, po celé osadě pro ně ty věci nasbírali. Teta Luisa je sama vybírala, šila, sháněla. Zcela jistě nebyl Oleg ještě nikdy tak teple oblečen. Jenom Dick si nevzal nic navíc. Šije si všechno sám. Přestalo téměř pršet, v kalužích poblíž kůlů vřeštěli potápníci. Přivolávali pěkné počasí.

Thomas pohlédl na potápníky a řekl:

„Přestane pršet. Měly by se upevnit sloupky.“

„Na takové věci teď nemysli,“ řekla teta Luisa. „To dokážeme i bez tebe.“

„Tati, co mi přineseš?“ zeptala se Thomasova dcera, zrzavá Ruth.

„Buď zticha,“ okřikla ji matka. „Ptát se na takové věci. Hlavně aby se tatínek vrátil. Zabal si krk. Zase kašleš.“

„Za úžlabinou se drž víc vpravo,“ radil Thomasovi Vajtkus. „Pamatuješ si to?“

„Pamatuju,“ usmál se Thomas. „Vidím to před sebou jako kdysi. Měl by sis lehnout. Musíš brzy ráno vstávat.“

Matka držela Olega za ruku, nedokázal se jí vytrhnout, a navíc mu připadalo, že ho Dick každým svým pohledem zesměšňuje.

Matka s nimi chtěla jít až ke hřbitovu, ale Sergejev ji nepustil. Kromě Stařešiny a Luisy nepustil nikoho.

Oleg se několikrát ohlédl. Matka stála bez hnutí, ruku měla mírně zvednutou, jako kdyby mu chtěla zamávat, ale zapomněla to udělat. Snažila se neplakat.

Nad ohradou bylo vidět hlavy dospělých. Matka, Egle, Sergejev, Vajtkus… a skrze škvíry v ohradě o něco níže postavy dětí. Krátká řada lidí a kousek dál šikmé, v dešti se lesknoucí růžové střechy titěrné hromádky domečků.

Z pahorku se Oleg ohlédl naposledy. Stáli tam u ohrady pořád stejně, jenom nějaké dítě poodběhlo a hrálo si u kaluže. Odtud shora byla vidět ulice — cestička mezi domky. A dveře Kristýnina domu. Nějaká žena stála ve dveřích. Ale odtud člověk nepoznal, kdo to byl — jestli Kristýna, nebo Liz. A pak vrcholek pahorku vesničku zakryl.

Hřbitov byl také ohrazen plotem. Dříve než Dick otevřel vrata, nakoukl dovnitř, jestli se tam neusadilo nějaké zvíře. To by se snadno mohlo stát. Oleg si uvědomil, že sám by docela jistě zapomněl něco takového udělat.

Bylo to zvláštní, ale náhrobků přitlačených k zemi deskami z poddajné břidlice z nedalekých skal bylo více, než lidí v osadě. I když osada byla stará pouhých šestnáct let. Otce tu Oleg neměl, ten zůstal tam za průsmykem.

Dick se zastavil přede dvěma stejnými deskami, které byly opracovány poněkud dokonaleji než ostatní. Tady ležel jeho otec a matka. Zvedl se vítr, studený a otravný vítr.

Stařec kráčel pomalu od hrobu ke hrobu. Všechny ty lidi tu znal. Kolik nás bylo před šestnácti lety? Snad šestatřicet dospělých a čtyři děti. A kolik jich zbylo? Devět dospělých a tři z těch děti, co sem přišly. Dick, Liz a on, Oleg. Mariana se narodila už tady. A ještě žije dvanáct dětí, které se narodily tady v osadě. Znamená to, že před šestnácti lety sem přišlo čtyřicet lidi a teď jich žije něco přes dvacet. Je to jednoduchá matematika. Vlastně ne, ta matematika jednoduchá není. Náhrobků je stále víc, jsou to všechno děti, které zemřely nebo zahynuly. Místní děti z osady. Podle toho by se dal udělat graf, pomyslel si. Kdo dokáže přežít a proč jiní umírají…

Teta Luisa jako kdyby slyšela jeho myšlenky, mu řekla rovnou do ucha: „Většina jich zemřela během prvních pěti let.“

„Samozřejmě,“ přitakal Stařešina. „Byla to daň za nedostatek zkušeností.“

„Byl to zázrak, že v prvním roce nezemřeli všichni,“ řekl Thomas. „Pamatuješ na to?“

„Pamatuju,“ odpověděl Stařešina.

Zastavili se před deskami uprostřed hřbitova. Byly to hrubé, neopracované kameny, pokřivené, téměř zapadly do země, houževnatá chapadla rezavého mechu se jich zmocnila a vytvořila z nich kulaté kopečky.

Oleg měl chuť se vrátit, aby ještě spatřil osadu. Věděl, že matka stojí u ohrady a doufá, že právě tohle udělá. Skutečně došel až k vrátkům v ohradě, ale Thomas najednou řekl:

„Musíme vyrazit. Za pět hodin se začne stmívat a my musíme dojít ke skalám.“

„Jé!“ zvolala Mariana. Rychle probírala prsty obsah batohu, který ji visel přes rameno.

„Zapomnělas něco?“ zeptal se Dick.

„Ne. Vlastně zapomněla… Podívám se na otce…“

„Jdeme, Marjaško,“ řekl Thomas. „Čím rychleji půjdeme, tím dřív budeme zpátky.“

Mariana se opozdila za ostatními. Oleg k ní přistoupil a řekl:

„Já se taky chtěl vrátit. Aspoň se podívat z kopce.“

„Vážně?“

Šli vedle sebe a mlčeli.

Asi po třiceti metrech za ohradou, kde začínalo plazivé zákeřně lepkavé křoví, se zastavili.

Luisa je všechny políbila. Stařešina se rozloučil podáním ruky. S Olegem jako s posledním.

„Nesmírně na tebe spoléhám,“ řekl. „Víc než na Thomase. Thomas se stará o dobro osady, o dnešek. Ty musíš myslet na budoucnost. Rozumíš mi?“

„Dobře. A vy se mi dávejte pozor na maminku. Aby jí nebylo smutno. Přinesu mikroskop.“