Kir Bulyčov - Průsmyk

Oleg přišel domů polomrtvý a strašně prostydlý. Tohle nekonečné tání s sebou přineslo rýmy, bronchitidy, zhoršení revmatismu. Matka ležela se zánětem nervových kořenů, takže Oleg sám musel ohřívat kaši a chlebovou polévku.

Už se přesvědčil, že léky nepůsobí na každého stejně. Ti, kdo jim věří, se uzdraví, ti kdo ne, jsou stále nemocní. Tyhle závěry ovšem neudělal na základě léků, které přinesl z korábu. Ty léky byly na ‚opravdové‘ nemoci, na které lidé dříve umírali — na otravu krve, na zápal plic. Léků z korábů měli málo, nesmírně jimi šetřili. Egli Vajtkusová je měla uložené ve speciální skříňce.

Matku zánět nervových kořenů trápil už dlouho. Musela užívat prostředky připravené Marianou, která znala všechny místní houby a rostliny. Matka měla zásobu všelijakých misek, dřevěných nádobek a krabiček obsahujících sušené rostliny a různé směsi.

I teď, i když už měl pořádný hlad, Oleg nejdříve ohřál vodu a rozpouštěl v ní směs na mazání. V chatrči byla už skoro tma, jenom miska hořela na stole. Matka přikrytá kožešinami řekla:

„Najez se, já to vydržím. Když už jsem to vydržela celý den. Seděla jsem doma a trpěla. Myslela jsem, že přijdeš dřív.“

„Hned to bude, mami,“ odvětil Oleg, „za chvilku se to rozpustí a já tě namažu.“

„Ne, najez se,“ odporovala matka. „Teď tě tu všichni moc potřebujeme, všechno na tobě leží. Jsi celý pohublý a takový bledý. Co se mi v nejhorším může stát, je to přece jen zánět nervových kořenů, na to ještě nikdo neumřel, tady se umíralo na jiné věci.“

Za tenkou stěnou něco upadlo, bydlel tam Stařešina a byla tam taky škola. Mohl se už dávno přestěhovat, buď si mohl postavit novou chatrč, nebo se mohl přestěhovat do prázdné chatrče proti Vajtkusům. Zvykli si už ale na společný život ti tři, Stařešina, Irina a Oleg, byli jako jedna rodina, často společně jedli, a když byl Stařešina s Irinou o samotě, dlouho si vyprávěli. Stařešina toho vždycky hodně napovídal, mluvil téměř nepřetržitě, bylo pro něho těžké mlčet. Možná že měl školu na starosti nejen proto, že se mu ta práce nejvíc dařila, ale i proto, že rád mluvil.

Matka si stěžovala a zlobila se na život. Celou svou bytostí zůstala tam v minulosti, kdy žila na korábu, kdy byla krásná a mladá, kdy měla krásného muže. Teď jí zbyl jen strach o Olega, aby nikam nespadl, aby neonemocněl, aby ho neztratila. Olegovi táhlo už na jedenadvacátý rok, byl to dospělý člověk, celé dny vysedával se Sergejevem v dílně, kde spolu dělali věci potřebné pro osadu a kde se navíc ještě učil z knížek, které si přivlekl z Pólu. Oba byli posedlí šílenou myšlenkou — naučit Olega navázat spojení. Pak bude možno z korábu oznámit na Zemi, kde je jejich koráb a lidé, kteří zůstali naživu. Devatenáct let osada žije nadějí, že se jim podaří vrátit na Zemi, dřív to byla naděje spíš bázlivá, neskutečná, teď však, když se mladým lidem podařilo dostat se k Pólu, stala se ta naděje reálnou. Olegova matka neustále opakovala, že když nemohli navázat spojení odborníci, kteří byli naživu před osmnácti lety, co může dokázat nějaký kluk se starým invalidou? Ve skutečnosti se bála, že Oleg bude muset znovu k průsmyku, kde čeká nebezpečí a smrt. Copak na té cestě nezahynul Thomas Hind? Jednou se Olegovi podařilo vrátit, ale podruhé se už nevrátí. Copak je ale lepší strávit život v téhle páchnoucí osadě mezi sépiemi a mouchami, kde rovnou za humny je strašný les plný všelijakých zrůd a vrahů? Ne, ve skutečnosti nevěděla, co je horší, strašné bylo vlastně všechno, ať se tady člověk poděl kam chtěl. A nejhorší ze všeho bylo přesvědčení, že se nedočká návratu na Zemi, že neuvidí opravdové modré nebe, neuslyší šelestění listí na opravdových stromech, kterých se člověk mohl dotknout tváří. Často plakala, brala do rukou fotografii, na níž byla ona, mladá, krásná, stála vedle muže v uniformě, který byl zdravý a veselý a jí se po jeho boku nemohlo nic zlého přihodit.

Oleg přinesl mazání, přece jen to byl hodný chlapec, milý, nejlepší z celé osady, hodně vyrostl za poslední zimu. Otec by měl radost, kdyby viděl, jakého pěkného syna vychovala.

Oleg natíral matce záda. Už jenom dotyk horké směsi působil blahodárně, protože připomínal život, připomínal, že její tělo ještě vnímá, že syn má pevné, teplé dlaně a dovede namasírovat záda, dělal to už tolikrát za poslední roky a je to obrovské štěstí, že existují takové ruce, které člověku mohou udělat dobře. Irina se tiše rozplakala z nenadálé radosti. Za tenkou zdí se ozval Stařešinův hlas:

„Potřebuješ něco Olegu?“

„Ne děkuju,“ odpověděl Oleg. „Ale pojďte, už jsem ohřál polévku, poobědváme společně.“

„Děkuju, nemám hlad,“ na to Stařešina a Irina se přes slzy usmála, měla nesmírně vytříbený sluch a zaslechla, jak se Stařešina chystá na návštěvu, jak si myje svou misku, převléká se. Velice si vážil toho výrazu ‚chodit na návštěvu‘, dokonce i když šlo jen o sousední místnost za tenkou zdí.

Všichni tři usedli ke stolu, Irina se cítila lépe, protože měla lepší náladu. Věřila na ten horký odvar a právě proto jí pomáhal. Stařešina přinesl k polévce sušené ořechy, které sám nasbíral a usušil v teplárně. Oblékl si novou bundu s jedním rukávem. Oleg se často divil, jak si člověk může vystačit s jednou rukou. Stařešina totiž všechno dělal, jako kdyby ani nebyl invalida.

„Až půjdeš příště ke korábu,“ promluvil a sledoval, jak Oleg nabírá polévku, „musíš mi určitě přinést spoustu papíru. To byla chyba, žes ho přinesl tak málo.“

„Já vím,“ přikývl Oleg, protože to už slyšel mnohokrát.

„Dokud jsme neměli žádný papír,“ pokračoval Stařešina, „dokázali jsme se bez něj obejít, jako nekouří lidé, kteří neznají tabák. A my jsme, jak se sluší a patří, uspořádali pro narkomany papírovou hostinu, já sám nesu vinu, že jsem dětem ve škole dával papír, aby na něj psali úkoly. Můžeš mě ale kvůli tomu vinit?“

„Ne nemůžu,“ uklidnila ho Irina, „já tě chápu.“

„A Linda Hindová napsala celou poému o Thomasovi,“ na to Oleg.

„Jí přece také nemůžeš klást vinu. Lidé si zvykli přenášet na papír své myšlenky a já si myslím, že právě proto mikrofilmy nemohly nahradit papír. Na Zemi mám docela slušnou knihovnu, mám tam opravdové papírové knihy. A nikdo se tomu nediví. Takže určitě přines papír. Moc bílého papíru, na němž člověk chce vyjádřit své myšlenky, představy, které ho naplňují, je obrovská. I děti se budou dočista jinak učit!“

„Do léta ještě můžeme žít a žít,“ promluvila matka. Seděla napjatá jako struna, ani se nepohnula, aby se nedostala do polohy, při níž ji přepadala bolest, „a mě udivuje, jak vy všichni, dospělí lidé, teď běháte za Oležkem a jste samé to mi dej, to mi přines…“

„Kdybych já mohl jít ke korábu,“ Stařešina na to, „líp než Oleg bych věděl, co se má vzít a bez čeho se obejdeme. Mám zkušenosti.“

„Jenže já mám intuici,“ odpověděl líně Oleg. Po teplé polévce se mu chtělo spát.

„Můžeš mi říct, jak ti napoví intuice, co je to mikroskop?“ obrátil se na něho Stařešina. „Jsem ti nesmírně zavázán, že jsi ho přinesl. Víme toho teď desetkrát víc. Kdybych ti ale neřekl, abys ho přinesl, jak bys na to přišel?“