Arthur Clarke - Konec dětství

Stormgren úsečně pokývl hlavou, posadil se na jedinou prázdnou židli a snažil se vypadat sebevědomě. Jak se usadil, postarší podsaditý muž na opačném konci stolu se naklonil kupředu a prohlížel si ho pronikavýma šedýma očima. Stormgren se pod jeho pohledem začal cítit velmi nepohodlně, a proto promluvil jako první, což původně vůbec nezamýšlel udělat.

„Předpokládám, že jste za mnou přišli kvůli výkupnému. Kolik chcete?“

Všiml si, že někdo vzadu si jeho slova zapsal do notesu. Připadal si najednou jako někde na konferenci.

Vůdce mu odpověděl se zpěvavým velšským přízvukem.

„Dalo by se to tak nazvat, pane generální tajemníku. Jenomže nás zajímají informace, ne peníze.“

Tak takhle je to, pomyslel si Stormgren. Jsem válečným zajatcem a teď jsem u výslechu.

„Naše pohnutky znáte a jestli chcete, můžete nás nazývat odbojovým hnutím,“ pokračoval muž svým měkkým zpěvavým hlasem. „Věříme tomu, že dříve či později bude muset Země bojovat za svou nezávislost. Uvědomujeme si ovšem, že můžeme bojovat pouze takovými metodami jako je sabotáž a neposlušnost. Unesli jsme vás jednak proto, abychom Karellenovi ukázali, že to myslíme vážně a že jsme perfektně zorganizovaní a jednak proto, že jste jediný člověk, který nám může říct něco o Vládcích. Jste rozumný člověk, pane Stormgrene. Když s námi budete spolupracovat, propustíme vás.“

„Co přesně chcete vědět?“ zeptal se Stormgren opatrně.

Ten zvláštní pohled pronikal přímo do hlubin jeho duše, Stormgren takové oči nikdy předtím neviděl. Pak zpěvavý hlas odpověděl:

„Víte kdo, či co Vládci skutečně jsou?“

Stormgren se málem usmál.

„Věřte mi,“ řekl, „já sám hořím nedočkavostí se to jednoho dne dovědět.“

„Budete tedy odpovídat na naše otázky?“

„Neslibuji to. Ale pokusím se.“

Bylo slyšet jak si Joe úlevně vydechl a místností proběhl šum.

„Máme obecnou představu o okolnostech,“ pokračoval dále, „za nichž se setkáváte s Karellenem. Snad byste je ale mohl popsat do všech podrobností, pokuste se na nic nezapomenout.“

To nemůže nikomu uškodit, pomyslel si Stormgren. Tohle už jsem udělal mnohokrát předtím a alespoň to bude vypadat, že s nimi chci opravdu spolupracovat. Jsou to velmi bystří lidé a možná přijdou na něco nového. Čekají na nějaké nové informace, které od něho získají, takže bude mluvit. Karellenovi to v žádném případě nemůže uškodit.

Zalovil po kapsách a vytáhl pero a starou obálku. Zatímco začal mluvit, rychle kreslil.

„Jistě víte, že na mne pokaždé čeká malý létající stroj, o jehož způsobu pohonu nevíme vůbec nic. Ten mne dopraví do Karellenovy lodi. Vstoupí do lodi — nepochybné jste viděli teleskopické filmy, pořízené během téhle operace. Dveře se otevřou — jestli se tomu dá říkat dveře — a já vejdu do malé místnosti, kde je pouze stůl, židle a obrazovka. Vypadá to nějak takhle.“

Posunul plánek před starého Velšana, ale ty jeho podivné oči se na plánek vůbec nepodívaly. Byly neustále namířeny na Stormgrenův obličej a když se do nich Stormgren podíval, zdálo se mu, že se v jejich hloubce něco mění. Všichni v místnosti mlčeli, jenom Joe za ním se nadechl jako by chtěl něco říct.

Zmaten a rozčilen se Stormgren rozhlédl kolem sebe a najednou mu začalo pomalu svítat. Zmuchlal obálku do malé kuličky a upustil ji na podlahu.

Už věděl, proč byly ty šedé oči na něj tak pronikavě upřené. Muž naproti němu byl slepý.

Van Ryberg se o spojení s Karellenem znovu nepokoušel. Většinu své každodenní práce, pročítání statistik, sledování světového tisku a podobně, dělal zcela automaticky. V Paříži se právníci stále ještě dohadovali o návrhu Světové ústavy, ale to ho v tomhle okamžiku nezajímalo. Zbývalo čtrnáct dní do doby, kdy Dohlížitel chtěl mít návrh hotový a jestli do té doby hotov nebude, Karellen jistě podnikne patřičná opatření. A stále nebyly zprávy o Stormgrenovi.

Ve chvíli, kdy diktoval zápis, začal zvonit telefon vyhrazený „pouze pro případ pohotovosti“. Sáhl po sluchátku a s ohromným překvapením v obličeji poslouchal, pak jej položil a pospíchal k oknu. Zezdola se ozývaly výkřiky údivu a doprava se zpomalovala.

Byla to pravda. Karellenova loď, neměnný symbol Vládců, nebyla na svém místě na obloze. Rozhlížel se po nebi, ale jak mohl vidět, nebylo po ní ani stopy. Pak se začalo jakoby stmívat. Jako temný obrovitý bouřkový mrak se velká loď rychle přiblížila ze severu a teď plula přímo nad mrakodrapy New Yorku. Van Ryberg začal před blížícím se monstrem bezděčně couvat. Věděl, že lodě Vládců jsou obrovské, ale něco jiného bylo vidět je vysoko na obloze a něco jiného bylo dívat se, jak přelétávají nad hlavou jako oblak poháněný démony.

V šeru onoho částečného zatmění pozoroval loď a její monstrózní stín, než zmizely na jihu. Po celou tu dobu nebylo slyšet jediný zvuk, vzduch se ani nepohnul a van Ryberg si uvědomil, že přestože se loď zdála být velmi blízko, proplouvala nejmíň kilometr nad jeho hlavou. Budova se najednou otřásla pod nárazem tlakové vlny a z několika míst k němu dolehl třeskot rozbíjeného skla.

V kanceláři za ním začaly zvonit všechny telefony najednou, ale van Ryberg se ani nepohnul. Zůstal opřen o okenní rám, stále ještě zahleděný k jihu, paralyzován přítomností té nesmírné moci.

Když Stormgren mluvil, jeho mysl jakoby pracovala simultánně na dvou úrovních. Na jedné straně se snažil nespolupracovat s lidmi, kteří ho unesli, ale na druhé straně doufal, že by mu mohli pomoci objasnit Karellenovo tajemství. Byla to nebezpečná hra, ale k jeho překvapení se mu líbila.

Slepý muž řídil téměř celý výslech. Bylo fascinující pozorovat jeho nesmírně bystrý intelekt. Snažil se toho dostat z něj co nejvíc. Hodnotil, či odmítal všechny teorie, s nimiž Stormgren přišel. Po dlouhé době se opřel zpět do židle.

„Takhle se nikam nedostaneme,“ řekl rezignovaně. „Musíme znát především fakta, ne nějaké domněnky či argumenty.“ Zdálo se, že jeho nevidomé oči hledí na Stormgrena s jakousi nadějí. Na okamžik nervózně zabubnoval prsty po stole — to byl první příznak nejistoty, jehož si Stormgren všiml. Pak pokračoval:

„Jsem nesmírně překvapen, pane generální tajemníku, že vy sám jste se nikdy nepokusil zjistit toho o Vládcích víc.“

„Co tím myslíte?“ zeptal se Stormgren chladně, skrývaje svůj zájem. „Řekl jsem vám přece, že z místnosti, kde mluvím s Karellenem, existuje pouze jeden východ — zpět na Zemi.“

„Bylo by možné použít jiné přístroje, které by nám mohly něco prozradit. Nejsem vědec, ale mohli bychom se o to pokusit. Když vás pustíme na svobodu, byl byste ochoten spolupracovat s námi?“

„Jednou a provždy,“ řekl Stormgren hněvivě, „můj názor je zcela jednoznačný. Karellen se snaží sjednotit svět a já nebudu pomáhat jeho odpůrcům. Nevím, jaké jsou jeho celkové plány, ale věřím, že jsou dobré.“

„Kde je nějaký důkaz, že jsou pro nás dobré?“

„Důkazem jsou všechny jeho skutky od té doby, kdy se lodě objevily na naší obloze. Nebo mi snad můžete jmenovat něco, co pro lidstvo nebylo prospěšné?“ Na chvíli se odmlčel a v myšlenkách se vrátil zpět do minulosti. Pak se usmál.

„Jestli ode mne chcete důkaz o jejich nesmírné — jak bych to nazval — benevolenci, vzpomeňte si na zákon o ochraně zvířat, který vydali asi měsíc po svém příchodu. Jestli jsem předtím měl o Karellenovi své pochybnosti, tohle je úplně odstranilo, třebaže zrovna tenhle zákon mně způsobil mnohem víc starostí než kterýkoliv jiný!“