Arthur Clarke - Konec dětství

Byla to první ukázka toho, jak Vládci nenávidí násilí. Spolu se smyslem pro spravedlnost a řád se tohle zdálo být hlavní hnací silou v jejich životě — pokud je člověk posuzoval podle jejich činů.

A Karellen tehdy ukázal hněv nebo alespoň náznak hněvu. „Jestli chcete, můžete zabít jeden druhého,“ znělo tehdy jeho poselství, „a bude to záležitostí vás a vašich zákonů. Ale jestliže kromě případů sebeobrany a získávání potravy zabijete zvíře, které s vámi sdílí tuto planetu, pak budete zodpovědní přímo mně.“

Nikdo tehdy nevěděl, nakolik je tenhle zákon míněn vážné a jak se Karellen zachová, bude-li porušen. Nemuseli čekat dlouho.

Když matadoři a jejich pomocníci začínali svůj profesionální výstup, Plaza de Toros byla zaplněna do posledního místečka. Vše probíhalo jako obvykle. Tradiční kostýmy se blýskaly v zářícím slunci a obrovský dav zdravil své favority jako už nesčetněkrát předtím. A přece, tu a tam se starostlivě zvedl obličej k obloze a tichému stříbřitému obrysu vznášejícímu se padesát kilometrů vysoko nad Madridem.

Pak pikadoři zaujali svá místa a do arény byl vpuštěn býk. Koním se rozšířily nozdry hrůzou, ale jejich jezdci je donutili jet přímo na nepřítele.

Zablesklo se první kopí — dotklo se býkova těla — a v tom okamžiku se ozval zvuk, který Země ještě nikdy předtím neslyšela.

Deset tisíc lidí najednou vykřiklo bolestí — stejnou bolestí, jakou v tom okamžiku prožíval býk. Když se probrali z šoku, zjistili, že se nikomu nestalo vůbec nic. Ale znamenalo to konec tohoto býčího zápasu a stejně tak všech býčích zápasů na světě. Návštěvníci byli tehdy tak šokováni, že pouze každý desátý žádal své peníze zpět. A londýnský Daily Mirror to Španělům ještě trochu okořenil tím, že jim navrhl, aby začali jako nový národní sport hrát kriket.

„Možná máte pravdu,“ odpověděl slepý muž, „pohnutky Vládců mohou být skutečně dobré — podle jejich vlastních měřítek, přestože i ta mohou být totožná s našimi. Ale jsou to vetřelci, nikdy jsme je nežádali, aby sem přišli a obrátili náš svět vzhůru nohama a zničili naše ideály — a naše národy — jejichž existenci bránily celé generace lidí.“

„Já také pocházím z malého národa, který musel bojovat za svá práva,“ odporoval mu Stormgren. „A přesto s Karellenem souhlasím. Můžete ho nenávidět, můžete dokonce zbrzdit provedení jeho plánů, ale to na jeho záměrech nic nezmění. Ani vy sami tomu nevěříte. Chápu, že se bojíte, že se vznikem jednoho Světového státu budou pohlceny tradice a kultura malých národů. Ale mýlíte se. Je zbytečné lpět na minulosti. Ještě před příchodem Vládců za Zem jednotlivé suverénní státy začaly odumírat. Jejich konec se tak či tak blížil. Ani teď tomu nelze zabránit — a ani by se o to nikdo neměl pokoušet.“

Nikdo mu neodpověděl. Muž sedící naproti němu se ani nepohnul. Seděl s pootevřenými rty a jeho oči byly nejenom slepé, ale i bez života. Všichni ostatní také mlčeli a nehýbali se, jakoby ztuhli, zmrzli v nepřirozených postojích. V návalu hrůzy Stormgren vstal a couval ke dveřím. Naprosté ticho bylo najednou přerušeno.

„To byla pěkná řeč, Rikki. Děkuji ti. Myslím, že teď můžeme jít.“

Stormgren sebou trhl, otočil se a zíral do temné chodby. V úrovni jeho očí se vznášela malá koule. Nepochybně byla zdrojem nějaké tajemné síly Vládců. Stormgrenovi se zdálo, že slyší něco jako slabé bzučení roje včel za horkého letního dne.

„Karellene! Díky bohu! Cos to s nimi udělal?“

„Nedělej si starosti, všichni jsou v pořádku. Je to něco jako paralýza, ale mnohem účinnější. Jejich životní pochody jsou prostě více než tisícinásobně pomalejší než normálně. Až odejdeme, nebudou vůbec vědět, co se stalo.“

„Pošleš sem pro ně policii?“

„Ne, mám mnohem lepší plán. Nechám je jít.“

Stormgren pocítil zklamání. Naposled se rozhlédl po malé místnosti a ztuhlých únoscích. Joe stál na jedné noze a velice stupidně zíral do prázdna. Stormgren se najednou usmál a začal něco hledat po kapsách.

„Díky za pohostinnost, Joe,“ řekl. „Myslím, že ti nechám něco na památku.“

Přehrabával se kousky papíru až našel ten, který potřeboval. Pak na něj pečlivě napsal:

MANHATTANSKÉ BANCE:

Vyplaťte tomuto muži sumu sto třicet pět dolarů a padesát centů

($ 135,50).

Když pokládal papírek vedle Poláka, Karellenův hlas se zeptal: „Co to děláš?“

„My Stormgrenové vždy platíme své dluhy. Ti druzí dva švindlovali, ale Joe hrál poctivě. Alespoň jsem ho nikdy nenachytal.“

Bylo mu lehce na duši a když vcházel do dveří, připadal si o čtyřicet let mladší. Kovová koule uhnula stranou a nechala ho projít. Pomyslel si, že to zřejmě je nějaký robot, což vysvětlovalo i to, že ho Karellen našel navzdory vrstvám skály nad hlavou.

„Pokračuj rovně sto metrů,“ řekla koule Karellenovým hlasem. „Pak zaboč doleva a pokračuj, dokud ti nedám další instrukce.“

Stormgren dychtivě kráčel kupředu, třebaže si uvědomoval, že nemusí pospíchat. Koule zůstala viset v chodbě, kryjíc jeho ústup.

O minutu později procházel kolem další koule, která na něj čekala v ohybu chodby.

„Teď půjdeš asi půl kilometru, „řekla mu. „Drž se vlevo. Pak se opět setkáme.“

Celkem se Stormgren na své cestě ke svobodě setkal s koulí šestkrát. Zpočátku si myslel, že robot se neslyšně pohybuje nad jeho hlavou, ale pak si uvědomil, že bezpečnou cestu z hlubin dolu zřejmě zabezpečuje celá skupina koulí. U východu tvořila nehybná skupina strážců jakési abstraktní sousoší, hlídané dalšími koulemi. Na vyvýšenině pár metrů stranou spočíval létající stroj, který Stormgren znal ze svých pravidelných schůzek s Karellenem.

Na chvíli se zastavil, oslepen slunečním světlem. Pak kolem sebe uviděl trosky důlního zařízení a opuštěné koleje vedoucí dolů po svahu. Několik kilometrů odsud se na úpatí hory rozprostíral hustý les a v dálce se leskla hladina velkého jezera. Stormgrenovi to připadalo jako někde v Jižní Americe, třebaže by nebyl schopen říci, proč má zrovna tento dojem.

Když vcházel do stroje, ještě naposled se podíval na vchod do dolu a skupinu mužů ztuhlých kolem něj. Pak se dveře za ním nehlučně zavřely a Stormgren s úlevným výdechem klesl do známého křesla.

Chvíli mu trvalo než nabral dech. Pak utrousil jednoduchou, sotva slyšitelnou slabiku:

„Nu?“

„Je mi moc líto, že jsem tě nemohl osvobodit dřív. Ale chtěli jsme dostat především vůdce hnutí.“

„Chceš tím říct, že jsi celou tu dobu věděl, kde jsem?“ vydechl Stormgren. „Když jsem se domníval, že — “

„Nespěchej,“ řekl Karellen, „nech mne dokončit to, co ti chci vysvětlit.“

„Dobrá,“ odpověděl Stormgren zachmuřeně, „poslouchám.“ Začínal mít dojem, že nebyl ničím jiným než návnadou ve velmi důmyslné pasti.

„Už delší dobu jsem tě nechal sledovat mým — snad by se dalo říci 'stopařem',“ začal Karellen. „Přestože se tví 'přátelé' správně domnívali, že nevidím pod zem, sledoval jsem je až ke vchodu do dolu. Ta záměna v tunelu byla geniální, ale když první automobil svou hru skončil, okamžitě jsem na to přišel a znovu tě lokalizoval. Pak už to byla jenom záležitost vyčkávání. Věděl jsem, že jsou si jistí tím, že o tobě nevím a že sem přijdou jejich vůdci a já je pak dostanu všechny najednou.“