Terry Pratchett - Strata

„Přesně. Najdi si taky nějakou dobrou skrýš, Kin.“ Krátce se zasmál. „Alespoň se ukázalo, jak správné byly záměry Společnosti. Naše světy to přežijí.“

„Jeden člověk nemůže zničit celou civilizaci,“ zamračila se Kin.

„Ukaž mi, kde se říká, že tohle pravidlo nemůže mít výjimku,“ odsekl jí popuzeně, ale pak se uvolnil. „A ten jeho plášť… byl opravdu neviditelný?“

„Hmm…, teď si vybavuju, že když ses díval přímo přes místo, kde stál, byly věci za ním jakoby velmi slabě rozmazané. Jenže kdybys o tom nevěděl, nevšiml by sis.“

„To by bylo něco pro staromódní špióny,“ ušklíbl se Joel pobaveně. „Ale stejné je to zvláštní. Nemyslím, že bychom dokázali vyrobit něco podobného. K výrobě takových hračiček potřebuješ pěkně vyspělou technologii, jenže podobná neviditelnost by v době tak vyspělé technologie nebyla celkem k ničemu, protože už by existovalo bůhví kolik způsobů, jak tě odhalit.“

„Taky už mě napadlo něco podobného,“ přikývla Kin.

„A teď to tvoje vyprávění o vysílání hmoty — všechny teorie se shodují v tom, že něco takového není v plném rozsahu možné. Dvojitý efekt, ke kterému dospěl Vonbil, to téměř umožnil, jenže jak říkám, jen téměř. Je to stejné jako s těmi stroji typu perpetuum mobile, které se také dají zkonstruovat tak, že fungují téměř neomezeně dlouho.“

Satelit na horním konci Troleje se mezitím zvětšil a vzal na sebe podobu velké jasné hvězdy. Joel přeletěl pohledem kontrolní panel.

„Rád bych se s ním setkal,“ pokračoval. „Četl jsem si o sondách Terminus, už když jsem byl malý kluk. Když jsem se pak jednou dostal na Novou Zemi, zajel jsem navštívit Rip Van LeVinovu farmu. To byl ten, co přistál na jedné planetě a našel —“

„Znám ten případ,“ přerušila ho Kin.

Pokud si Joel všiml tónu jejího hlasu, a bylo by bláhové myslet si, že ne, nedal to ničím najevo. Vesele pokračoval: „Před pár lety jsem viděl filmy, které dodaly T4 a T6. Ty jsou stále ještě na cestě. Na Nové Zemi je podpůrný charitativní fond, takže zhruba každých deset let odtamtud vyšlou dvě lodi na otevřenou oběžnou dráhu, kde získají zrychlení a —“

„To všechno taky vím,“ řekla Kin.

Obě lodě získají prvotní zrychlení pádem do slunce Nové Země. Pak provedou skok dlouhý několik milionů kilometrů oblastí Jinudy, vynoří se, znovu přejdou do prostoru Jinudy a tenhle postup několikrát opakují. Při každém průchodu prostorem Jinudy získají další zrychlení, a zanedlouho se vynoří rychlostí drtící světlo o několik set světelných let dál a jen několik kilometrů od obou letících sond.

Terminu čtyři se nepodařilo v příslušném bodě zpomalit a provést nezbytný směrový manévr a závada na nedokonalém počítači šestky ji navedla přímo k planetární soustavě, která tam nebyla. Za normálních podmínek by oba piloti už před několika staletími podlehli rozkladu. Systém dlouhodobé hibernace byl v době, kdy sondy startovaly, velmi primitivní. Jenže ta pokulhávající technika byla v průběhu staletí součástku po součástce vyměněna a nahrazena novou a kontrolní posádky ji každé desetiletí znovu vylepšovaly.

Nebylo to právě levné. Bylo by mnohem snazší oba piloty rozmrazit a přivést je tak znovu k životu a nekonečnému přepychu. Jenže Rip Van LeVin, ten mrtvý a proslulý pilot dalšího z Terminů, který po letu dlouhém tisíc let nakonec přistál na planetě osídlené s pomocí lodí cestujících prostorem Jinudy už před třemi sty lety, byl v okamžiku, kdy spáchal sebevraždu, velmi bohatý muž. Dost bohatý na to, aby zaplatil skvělé právníky, a ti už prosazovali jeho přání. Založili charitativní organizaci, která měla pro piloty v sondách čtyři a šest udělat všechno, co se udělat dalo, s jedinou výjimkou — nesměli být vzbuzeni.

„LeVinův trust nás má v hrsti,“ pokračoval Joel. „První, co lidi ve Společnosti napadlo, bylo vzbudit pilotku T4 a zeptat se jí na Žarla. Prodělali spolu celý výcvik, takže by mohla vědět něco, co by pomohlo. Jenže zjistilo se, že kdyby se o to Společnost pokusila, udělala by nám celá Nová Země ze života peklo.“

„Joeli, a co si o tom nápadu myslíš ty?“

Jejich pohledy se setkaly. „Já si myslím, že je nechutný,“ odpověděl.

„Já také.“

Zůstala na satelitu, dokud Joel nevyčistil systém, a pozorovala, jak zaktivoval příslušné okruhy a přerušil tak uměle sestavené molekuly s dlouhými řetězci, které tvořily Trolej. Království teď mohlo spoléhat už jen samo na sebe.

Nestála o to vidět, jak si připravuje mrazící box.

Její soukromá loď byla zaparkována nedaleko satelitu na horním konci Troleje. Teoreticky měla volno až do okamžiku, kdy se připojí ke svému týmu na Ach kčertu, kde už přípravné skupiny vyčistily atmosféru a zesílily planetární kůru. Před mnoha měsíci si naplánovala, že využije přesunu a zastaví se na Ostro-Spitzi a prohlédne si nové vykopávky na místě sídla vřetenistů. Mezi lidmi se šířily pověsti o tom, že tam byl objeven další vrstvový agregát.

Jenže to se jí teď ani zdaleka nezdálo důležité. Zaklapla za sebou vnitřní příklop kabiny.

„Zdravím vás, madam,“ přivítala ji loď. „Ložní prádlo bylo vyvětráno. Máme natankovánu plnou. Mám vám připravit koupel?“

„To bych ráda.“

„Kurs byl propočítán a nastaven. Přejete si, abych provedla odpočítání?“

„Myslím, že bez tohohle vzrušení se klidně obejdeme,“ odpověděla Kin unaveně. „Takže bych prosila hlavně tu koupel.“ Když se loď vydala na cestu, voda ve vaně se zakývala o něco víc než obvykle, ale nepřelila se přes okraje. Kin, kterou vždycky vedli ke slušnosti vůči strojům, řekla: „Šikovná!“

„Děkuji vám. Pět hodin a tři minuty k přechodu do prostoru Jinudy.“

Kin si zamyšleně mydlila paži. Po několika minutách zvedla hlavu. „Lodi?“

„Ano, madam?“

„Kam to vlastně máme, k čertu, namířeno? Nepamatuju si, že bych ti dávala nějaké pokyny.“

„Na Kung, madam, podle vašich jednoznačných příkazů, které jste mi zadala před 338 hodinami.“

Kin se zvedla jako namydlená Venuše Anadyoménská a proběhla lodí do řídícího centra, kde klesla do velitelského křesla.

„Ten příkaz,“ vydechla, „opakuj mi ho.“ Pak napjatě pozorovala obrazovku a její ruka se celou tu dobu vznášela těsně nad klávesou, jejíž stisknutí by otevřelo spojení s kontrolním satelitem Království. Joel ještě nebude ležet v mrazícím boxu, protože celý postup zabral několik hodin. A i kdyby, přístroje by ho prostě znovu rozmrazily. Důležité bylo to, že satelit měl vysílač silný natolik, aby se mohl spojit s nejbližší stanicí Společnosti. Bylo jí jasné, že v téhle věci má prsty Jago.

Přijatý příkaz byl celkem jednoduchý. Začínal volacím znakem lodi a Kininým osobním kódem. Přišel běžným spojením země-vzduch. Mohlo ho vyslat půl tuctu vysílačů, protože v té době nebyly práce na Království zdaleka ukončeny.

Jeho závěr zněl takto: „Je to plochý svět. Vy, Kin Aradová, jste velmi zvědavý člověk. Nepřidejte se ke mně a navěky budete přemýšlet o tom, co všechno jste mohla vidět.“ Kinina ruka pomalu klesla a vyhnula se přitom spojovací klávese.

Nemůžete vybudovat plochý svět, to je prostě nemožné.

Jenže právě tak se nemůžete vrátit, když jste pilotem Terminu.

Stejně tak, jako nemůžete padělat denny Společnosti.