Terry Pratchett - Strata

„To je pravda.“ Barkung [2] Slovo barman jsme přejali z angličtiny v původní podobě. Je to spojení slov bar a man, tedy výčepní pult a člověk, potažmo muž. Připouštím, že barmuž by se mi příliš nelíbilo, ale barkung — to zní. si ji pozorně prohlédl. „Ze Země?“ zeptal se nakonec.

„Ano,“ přikývla Kin.

„A ze které? Mám bratrostrýce na Pravé Ze —“

„Z té skutečné,“ odpověděla mu Kin poněkud popuzeně. Znovu si ji zamyšleně prohlédl, pak sáhl pod pult a vytáhl filmskazetu, jejíž obal Kin poznala na první pohled. Srdce v ní pokleslo.

„Vaše tvář mi od začátku připadala povědomá,“ prohlásil barkung triumfálně. „Hned jak jste vešla, pomyslel jsem si: To je velmi známá tvář — uznáte, že holo na titulu kazety je dost mizerné — ale i tak… Ha! myslíte, že byste mi na ni mohla udělat hlasový otisk, slečno Aradová?“ strašlivě se zašklebil.

Statečně vykouzlila na tváři úsměv a převzala z jeho vlhké čtyřprsté ruky audiopřepis Věčného tvoření.

„Samozřejmě to není pro vás, že, ale pro vašeho synovce Jiříka, co?“ zabručela s nezvyklou krutostí. Kung na ni upřel užaslý pohled.

„Já nemám žádného synovce Jiříka,“ odpověděl, „ale mám v úmyslu ji darovat svému synobratrovi Brtklcovi. Jak jste to poznala?“

„Kouzla,“ povzdechla si Kin.

Odnesla si pití k velkému oknu a bez zájmu pozorovala tahače, posunující nákladní moduly na řadících linkách, zatímco barkung za ní s někým vzrušeně hovořil interkomem. Najednou se u jejího křesla kdosi zastavil. Ohlédla se a zvedla pohled vzhůru. Za ní stál kung.

Prohlédněme si ho. Měří zhruba dva metry třicet a na hlavě má navíc vysoký rudý hřeben z něčeho, co se velmi vzdáleně podobá vlasům. Dvě oči velikosti talířů zabírají téměř celý obličej. Ty jsou však teď ze dvou třetin přivřené, aby se chránily před světly, které barkung rozsvítil na Kininu počest. Tělo je hubené, ovšem kosti jsou v některých místech pokryty kulturistickými svaly, které tak vypadají jako korále navlečené na drátě. Mezi lopatkami má velký hrb, v němž se ukrývá třetí plicní lalok. Jeho skafandr je mistrovským dílem krejčovského umění. Jinak by to ani nešlo. Tenhle kung má totiž čtyři ruce. Usmál se. Úsměv kunga se tak trochu podobá harfě — je to rudý půlměsíc přerušovaný desítkami lesklých nitek slizu.

„Jmenuju se Marco Farfarer,“ oznámil jí, „a jestli vám to pomůže přestat na mě zírat, tak vám řeknu, že jsem úředně uznaný člověk. Vy si jen myslíte, že vidíte obyčejného kunga. Nedejte se mást tím, že při mém narození došlo k náhodnému nedorozumění.“

„Omlouvám, se,“ řekla Kin. „To jen ten druhý pár rukou.“

„Tak, tak,“ přikývl. Sehnul se až k ní a zašeptal jí hlasem podobným dechu močálů: „Plochý svět?“

Přisedl ke stolu. Pátravě se zadívali jeden na druhého, aby ve tváři svého protějšku našli něco, co by jim napovědělo, jak dál.

„Jak to víte?“ zeptala se nakonec Kin.

„Kouzla,“ odpověděl. „Samozřejmě, že jsem vás poznal. Vaše kniha se mi velice líbila. Vím, že Kin Aradová pracuje pro Společnost. Teď ji zahlédnu sedět na vrcholu Troleje na Kungu, což je místo, kde by ji těžko kdo hledal. Zdá se, že je dost nervózní. Vzpomenu si na to, jak jsem byl před měsícem na Ehftnii. Nemohl jsem sehnat místo na žádné lodi — jsem teprve třetí nejlepší pilot dálkových letů v oblasti — a najednou se na mě obrátil jeden muž, který —“

„Myslím, že toho muže znám,“ přikývla Kin.

„Vyprávěl mi jisté věci a učinil mi jisté návrhy Co nabídl vám?“

Kin pokrčila rameny. „Mezi jiným i neviditelný plášť.“

Kungovy oči se v rámci daných možností ještě zvětšily. „Mně nabídl malý kožený sáček, který vyrábí tohle,“ zabručel. Kin zvedla bankovky, které položil na stůl. Měly hodnotu 100 a 1000 dennů, pak tam byla ehftnická 144 pjumová tyčinka a tenká rolička různých lidských platidel, několik set jednotek Mezihvězdné obchodní komory a počítačová karta.

„Část těch peněz jsem nabídl bankéři na Ehftnii,“ pokračoval Marco, „a on ji bez nejmenšího zaváhání přijal. Lepší důkaz o jejich pravosti byste těžko hledala. Pokud jste kdy byla na Ehftnii, víte, co tím myslím. Myslím, že ta počítačová karta je klíč k autobance, pravděpodobně na Ehftnii. Bylo toho ještě mnohem víc, většinou ehftnické dolarové tyčinky. V té době jsem neměl ani zlámanou grešli.“

Kin prstem postrčila pjumovou tyčinku a pozorovala, jak se pomalu koulí po stole.

„A to všechno vyrobil ten váček?“ zeptala se pomalu.

„Právě. Nebyl o mnoho větší než zaťatá pěst. Na vlastní oči jsem viděl, jak z něj všechny ty peníze vypadly. Myslel jsem si, že je od Společnosti. Chtěl si mě najmout.“

„Jako pilota?“

Kung neurčitě zamával dvěma rukama. „Dokážu lítat se vším, o tom nepochybujte. Dokonce i bez matrixových záznamů. Jsem ten nejlepší — co tady chce tenhle?“

Ke stolu se přibližoval barkung a s nesmělým výrazem za sebou táhl rozměrný chlupatý zvon, který poskakoval po své jediné noze. Na oblém vrcholku měl v srsti připevněný hlasový syntezátor.

„Tohle je Zelený-s-odstínem-do-indiga. Ehft,“ oznámil barkung. „Je to sanitární důstojník satelitu.“

„Jsem ráda, že ho poznávám,“ přikývla Kin. Ehft neslyšným pohybem vytáhl zpod svého… pláště? kůže?… průhlednou skříňku a nastavil ji Kin několik centimetrů před oči. Zaslechla, jak Marco zasyčel.

„Vbila! Regardez!“ zaječel syntezátor. „Pozemšťanský! Nevíme! Myslící! Otázka!“ Velký černý pták uvězněný ve skříňce naklonil hlavu ke straně, upřel na Kin temné, korálkově lesklé oko a pak se vrátil k probírce peří.

„Objevilo se to tady včera,“ vysvětloval barkung. „Říkal jsem Zelenému, že je to pták, to znamená pozemské zvíře. Jenže ono to mluví. Hledali jsme to v Průvodci myslících druhů, ale tam je jen jediný létající druh a tenhle to není.“

„Mně připadá jako trochu přerostlý havran,“ řekla Kin a uchopila skříňku. „A v čem je problém?“ odmlčela se. „Aha, už je to jasné. Vy nevíte, jestli to máte zatknout, nebo zničit, co? Počkejte, a jak se sem ten pták vlastně dostal?“

„Hádanka!“

V náhlém popudu Kin otevřela skříňku. Pták vyskočil na okraj jedné stěny a podíval se na ni.

„Je neškodný,“ řekla. „Pravděpodobně něčí mazlíček.“

„Mazlíček?“

„Duševní spřízněnec,“ zavrčel Marco. „Lidi jsou prostě blázniví.“

Ehft nejisté poskočil kupředu a znovu natáhl ke Kin své chapadlo. Tentokrát v něm držel velký svitek složitě zauzleného provazu. S vynechávajícím srdcem si Kin uvědomila, že je to ehftnická doteková kniha.

„Když jsem mu řekl, že vy jste vy, vypravil se napříč celým satelitem až do své kabiny, aby si přinesl ehftský překlad vaší knihy,“ vysvětloval barkung poněkud blahosklonně. „Byl by hrozně rád, kdybyste mu —“

Ale to už Kin ohmatávala osobní uzel na začátku svitku.

„Rozuměj! Ne! Já!“ zaskřehotal syntezátor. „Pro! Mládě! Patří! Soulihňák!“

„On chce říct, že —“ začal barkung.

„Já mu rozumím,“ přikývla Kin unaveni.

„Žarrló,“ zakrákoral havran.

„Odneste si to,“ řekl barkung a vstrčil skříňku Marcovi do jednoho páru rukou. „Může se to krmit, sníst, učit to zpívat, nebo se s tím milovat nebo co já vím, co lidé se svými malíčky dělají.“