Jack Vance - Měsíční můra

Určité odpovědi si zaznamenával do tabulky. Potom Antonovi zakázal, aby se o tom komukoliv zmiňoval a svěřil ho do péče Tobymu a Rexovi. Vydal další pokyny, aby odrazili loď od břehu a nikoho nepouštěli na palubu, dokud se nevrátí.

Ještě jednou se vydal na cestu k přistávací ploše. Zastihl Rolvera u oběda. Jedl kořeněnou rybu, nasekané kousky salátu a misku rybízu. Rolver zaklepal příkaz na hymerkin a otrok připravil pro Thissella místo. „Jak pokračuje pátrání?“

„Zatím nic nového,“ odvětil Thissell. „Předpokládám, že mohu počítat s vaší pomocí?“

Rolver se krátce zasmál. „Máte mé požehnání.“ „Takže k věci,“ pokračoval Thissell. „Rád bych si od vás vypůjčil jednoho otroka. Pouze dočasně.“

Rolver přestal jíst. „A na co?

„Raději bych nic nevysvětloval,“ odpověděl Thissell. „Ale můžete si být jist, že nejde o žádnou hloupost.“ Rolver bez okolků zavolal jednoho otroka a nařídil mu, ať slouží Thissellovi.

Na zpáteční cestě se Thissell zastavil v kanceláři Welibuse.

Welibus na něj vzhlédl od práce. „Dobré odpoledne, pane Thisselli.“

Thissell přešel rovnou k věci. „Pane Welibusi, půjčíte mi na pár dní jednoho otroka?“

Welibus chvíli zaváhal a potom pokrčil rameny. „Proč ne?“ Zaklepal na hymerkin a otrok přišel. „Vyhovuje vám? A nebo byste dal raději přednost mladé otrokyni?“ Poněkud útočně se zachechtal.

Alespoň to tak Thissellovi připadalo.

„Bude mi úplně vyhovovat. Vrátím ho za pár dní.“

„Nemusíte spěchat,“ řekl nenuceně Welibus a vrátil se k práci.

Potom se vrátil na loď. Každého otroka se vyptával zvlášť a jejich odpovědi si zaznamenával do tabulky.

Na Titanický oceán se měkce snesl soumrak. Toby a Rex odrazili s lodí od doku a pluli v hebkých vodách. Thissell seděl na palubě a poslouchal zvuk hlasů a chvění a cinkání hudebních nástrojů. Světla ostatních lodí planula žlutě a vybledlou červení vodního melounu.

Pobřeží bylo tmavé.

Za chvíli se noční muži přikradou, aby se prohrabávali ve zbytcích a závistivě zírali na vodu.

Podle řádu přistane za devět dní na Siréně Buenaventura a Thissell se podle rozkazu vrátí na Polypolis. Může vůbec odhalit Haxa Angmarka během devíti dnů?

Devět dní není mnoho, ale může to být i dost, přemýšlel Thissell.

Uběhly dva dny, tři, čtyři, pět. Každý den vystoupil Thissell na břeh a alespoň jednou za den navštívil Rolvera, Welibuse a Kershaula.

Každý na jeho přítomnost reagoval jinak. Rolver byl zatrpklý a popudlivý, Welibus formální a alespoň povrchně vlídný, Kershaul mírný a zdvořilý, ale nápadně neosobní a v hovoru odtažitý.

Thissell zůstával stejně uhlazený k Rolverovu přísnému vzezření, rozmarnosti Welibusově a Kershaulovu odstupu. A každý den si po návratu dělal do tabulky poznámky.

Šestý, sedmý a osmý den odešly stejně tak, jak přišly. Rolver s trochu surovou přímostí zjišťoval, zda si Thissell přeje zamluvit místo na lodi Buenaventura. Thissell zapřemýšlel a pak řekl: „Ano, měl byste rezervovat jedno místo.“

„Návrat do světa tváří.“ Rolver se otřásl. „Obličeje. Všude sinalé obličeje s rybíma očima. Ústa jako svraštělé a děravé dužiny. Ploché, tlusté, schlíplé a neforemné obličeje. Myslím, že bych to po pobytu tady už nesnesl. Naštěstí se z vás nestal opravdový Sireňan.“

„Ale já nepojedu zpátky,“ namítl Thissell.

„Myslel jsem, že chcete rezervovat místo.“

„To chci. Pro Haxa Angmarka. Bude se vracet na Polypolis do vězení.“

„Dobrá, dobrá,“ řekl Rolver. „Takže jste ho už odhalil.“

„Samozřejmě,“ potvrdil Thissell. „Vy ne?“ Rolver pokrčil rameny. „Je to buď Welibus nebo Kershaul. To je maximum, co vám mohu říci. Dokud bude nosit masku a bude si říkat Welibus nebo Kershaul, tak to pro mě nebude nic znamenat.“

„Pro mě to znamená mnoho,“ odpověděl Thissell. „V kolik se zítra odjíždí?“

„V jedenáct dvacet dva přesně. Jestliže Haxo Angmark odjíždí, řekněte mu, ať přijde včas.“

„Bude tu přesně,“ ujistil ho Thissell.

Jako obvykle se zastavil u Welibuse a Kershaula a potom se vrátil na loď a zapsal si tři poslední body.

Existuje důkaz — zřetelný a přesvědčivý. Není zcela nesporný, ale pro závěrečný tah je dostatečně průkazný. Zkontroloval zbraň. Zítra je rozhodující den. Nemůže si dovolit udělat žádnou chybu.

Den se rozbřeskl do zářivé běloby, obloha byla lasturová jako ulita ústřice. Mireille se vynořovala z mlhy, která hrála všemi barvami. Toby a Rex zavezli loď k doku. Lodě ostatních cizinců se líně pohupovaly na mírných vlnách.

Thissell pozoroval zejména jednu z nich. Tu, jejíhož vlastníka Haxo Angmark zabil a hodil ho do zátoky. Tato loď zrovna mířila ke břehu. Sám Haxo Angmark stál na přídi v masce, kterou Thissell nikdy před tím neviděl. Byla vyrobena z červených per, černého skla a špičatých zelených vlasů.

Thissell musel jeho postoj obdivovat. Rychlý, chytře naplánovaný a provedený plán — ale s nepředvídatelnou nesnází.

Angmark zašel dovnitř. Loď dorazila k doku. Otroci přivázali lana a vysunuli schůdky. Thissell měl v kapse svého obleku připravenou zbraň. Šel k doku a vystoupil na palubu. Muž u stolu zvedl překvapeně hlavu v červeno-černo-zelené masce.

Thissell řekl. „Angmarku, prosím nemluvte a ne…“ Něco tvrdého a těžkého ho zezadu uchopilo, byl hozen na podlahu a byla mu odebrána zbraň.

Za ním se ozvalo klapání na hymerkin. Hlas zazpíval. „Svažte toho blázna.“

Muž, který seděl u stolu, vstal a sundal si červeno-černo-zelenou masku. Pod ní se objevila černá látková maska otroka. Thissell otočil hlavu. Za ním stál Haxo Angmark, v masce, kterou Thissell rozpoznal jako Krotitele draků. Byla zhotovená z černého kovu, měla ostrý nos, přidělaná oční víčka a tři chocholy na temeni.

Výraz masky se nedal rozpoznat, ale Angmarkův hlas zněl vítězoslavně. „Velmi snadno jsem vás přelstil.“

„To ano,“ souhlasil s ním Thissell. Otrok mu svázal zápěstí.

Klepot Angmarkova hymerkinu ho poslal pryč. „Vstaňte,“ rozkázal mu Angmark. „Sedněte si na tuto židli.“

„Tak na co čekáme?“ zeptal se Thissell.

„Dva naši přátelé jsou ještě na vodě. K tomu, co zamýšlím, je nebudeme potřebovat.“

„A k čemu?“

„To se dozvíte za chvíli,“ odvětil Angmark. „Máme na to asi tak hodinu.“

Thissell zkusil pouta. Byla zcela pevná.

Angmark se posadil. „Jak jste mě vypátral? Musím přiznat, že jsem zvědavý… No tak,“ pokáral Thissella, který tiše seděl. „Cožpak vám nedošlo, že jsem vás porazil? Nepřitěžujte si.“ Thissell pokrčil rameny. „Držel jsem se základního principu.

Člověk může zamaskovat obličej, ale nemůže zamaskovat svou osobnost.“

„Aha,“ reagoval Angmark. „Zajímavé. Pokračujte.“

„Vypůjčil jsem si od vás a druhých dvou cizinců otroka a podrobně jsem je vyslechl. Ptal jsem se, jaké masky nosili jejich pánové během měsíce, než jste přijel. Připravil jsem si tabulku a jejich odpovědi jsem tam zapsal. Rolver nosil Jezerního ptáka asi osmdesát procent této doby. Zbylých dvacet procent rozdělil mezi rafinovanou abstrakci a černou intriku. Welibus měl zálibu v hrdinech Kan Dachanova cyklu. Nosil Chalekuna, prince Interpida, Mořskou chloubu. Šest dní z osmi. Zbylé dva dny nosil Jižní vítr nebo Šedivého společníka. Kershaul, mnohem konzervativnější, dával přednost Jeskynní sově, Tulákovi po hvězdách a dvěma nebo třem dalším maskám, které střídal v podivných intervalech.