Jack Vance: Měsíční můra

Byl to pružný váček, který se držel v dlani, se třemi krátkými trubičkami svázanými mezi prsty. Když se trubičky silně zmáčkly a vzduch procházel štěrbinami, ozval se zvuk podobný hoboji. Thissell považoval výrobce masek za skutečného mistra, protože nástroj se mu zdál být velmi obtížný. Jeho hudba sdělovala hluboký nezájem.

Thissell to zkusil znovu a s námahou manipuloval se strapanem.

Zazpíval: „Pro cizince z jiné planety je hlas krajana jako voda pro chřadnoucí rostlinu. Osoba, která umožní setkání dvou takovýchto osob, by v tomto soucitném gestu měla nalézt uspokojení…“ Výrobce masek uchopil svůj strapan a vyloudil řadu rozvlněných stupnic. Jeho prsty se pohybovaly rychleji, než mohly oči pozorovat.

Formálně zazpíval: „Umělec si cení svých chvil soustředění, nemíní ztrácet čas výměnou nicotností s osobami přinejlepším průměrné prestiže.“ Thissell se pokusil zareagovat odpovídající melodií, ale výrobce masek zahrál novou řadu složitých akordů, které mařily Thissellovu snahu o porozumění. Výrobce masek pokračoval:

„Do obchodu si přijde osoba, která evidentně poprvé drží v ruce nástroj pro ni nesmírně obtížný, protože přednes hudby je velmi rozpačitý. Zpívá o stesku po domově a touze po setkání s někým jemu podobným. Ukrývá svůj strakh za masku Měsíční můry, protože v rozhovoru s mistrem řemeslníkem používá strapan a uboze zpívá. Uhlazený a tvůrčí umělec tuto provokaci ignoruje. Bude hrát na nástroj vyjadřující zdvořilost a věří, že cizince tato zábava unaví a brzo odejde.“

Thissell si vybral kiv. „Vznešený výrobce masek mi zcela nerozumí“

Přerušilo ho staccato skřípavě se linoucí z obchodníkova strapanu. „Cizinec se nyní snaží vysmát se umělcovu porozumění.“ Thissell zuřivě uhodil na strapan: „Abych se ochránil před vedrem, uchýlím se do malého příjemného obchůdku s maskami.

Řemeslník, přestože stále zaujat svou práci, dává příslib porozumění.

Pracuje se zápalem, aby se ještě více zdokonalil, a proto se odmítá bavit s cizinci bez ohledu na to, co potřebují.“ Výrobce masek opatrně odložil svůj řezbářský nástroj. Vstal, šel za plentu a za chvíli se vrátil v masce ze zlata a ze železa. Z temene hlavy splývaly plameny. Zahrál nádhernou řadu divokých tónů a zazpíval: „I nejdokonalejší umělec může zvětšit svůj strakh tím, že zabije mořské příšery, noční muže a dotěrné zahaleče. Taková příležitost je na dosah ruky. Umělec svůj útok opozdí přesně o deset vteřin, protože viník má na sobě masku Měsíční můry.“ Zašermoval svým krátkým mečem a několikrát jim máchnul ve vzduchu.

Thissell zoufale zahrál na strapan. „Vešel do obchodu Lesní skřítek? Odešel s novou maskou?“

„Pět vteřin už uplynulo,“ zazpíval výrobce masek zlověstně.

Thissell vztekle a zklamaně odešel. Přešel náměstí, zastavil se a rozhlížel se nahoru a dolů po esplanádě. Stovky mužů a žen se líně procházely po docích nebo postávaly na palubách svých obytných lodí. Každý měl nasazenou masku, která vyjadřovala jejich náladu, prestiž a mimořádné vlastnosti. Odevšad se ozývalo šveholení hudebních nástrojů.

Thissell bezradně stál. Lesní skřítek jako by se do země propadl.

Haxo Angmark se svobodně prochází po Fanu a Thissell nesplnil naléhavý rozkaz Castela Cromartina.

Za ním se ozvaly známé tóny kivu. „Pane Měsíční můro Thisselli, stojíte tu zamyšlen.“

Thissell se otočil a uviděl za sebou Jeskynní sovu v pochmurném černošedivém plášti. Thissell rozpoznal masku, která představovala učenost a trpělivé spřádání abstraktních myšlenek. Mathew Kershaul ji měl na sobě už při jejich prvním setkání před týdnem.

„Dobrý den pane Kershaule,“ zamumlal Thissell.

„A jak pokračuje studium? Už jste si osvojil stupnici cis na gomapard? Jak si vzpomínám, považoval jste tyto obrácené intervaly za zmatené.“

„Věnoval jsem se jim,“ odpověděl zastřeným hlasem Thissell.

„Nicméně, jestliže budu odvolán na Polypolis, byla to všechno ztráta času.“

„Ale co se stalo?“

Thissell mu vysvětlil situaci ohledně Haxa Angmarka. Kershaul vážně přikývl: „Na Angmarka si vzpomínám. Nemilosrdný člověk, ale výtečný hudebník s rychlými prsty a opravdovým talentem pro nové nástroje.“ Vážně si zatahal za bradku na své masce Jeskynní sovy. „Jaké máte plány?“

„Žádné,“ řekl Thissell a smutně zahrál na svůj kiv. „Vůbec mě nenapadá, jakou může nyní nosit masku, a když nevím, jak vypadá, jak ho mám najít?“

Kershaul si promnul bradku. „Za starých časů měl zálibu v proměnlivém exotickém stylu a domnívám se, že používal masky bytostí z podsvětí. Nyní se zajisté mohl jeho styl změnit.“

„Přesně tak,“ postěžoval si Thissell. „Může být ode mne vzdálen na pět metrů a já to nikdy nebudu vědět.“ Hořce se podíval přes esplanádu k obchodu výrobce masek. „Nikdo mi nic neřekne, pochybuji, že by je zajímalo, že se mezi jejich doky prochází vrah.“

„Máte pravdu,“ souhlasil Kershaul. „Sirenské normy jsou zcela odlišné od našich.“

„Nemají vůbec smysl pro odpovědnost,“ prohlásil Thissell.

„Pochybuji, že by hodili tonoucímu lano.“

„Je pravda, že vzájemné kontakty nemají rádi,“ dodal Kershaul.

„Zdůrazňují odpovědnost a soběstačnost jedince.“

„Zajímavé,“ řekl Thissell, „ale stále nevím nic o Angmarkovi.“ Kershaul si ho vážně prohlédl. „A kdybyste Angmarka objevil, co byste potom dělal?“

„Vyplnil bych rozkaz mého nadřízeného,“ odpověděl Thissell umíněně.

„Angmark je nebezpečný muž,“ řekl Kershaul. „Má proti vám spoustu výhod.“

„To nemohu brát v úvahu. Mou povinností je poslat ho zpátky na Polypolis. Je v bezpečí, dokud se nedozvím, kde a jak ho najít.“ Kershaul na to zareagoval. „Cizinec se za maskou nemůže schovat, alespoň ne před Sireňany. Jsme tu ve Fanu čtyři — Rolver, Welibus, vy a já. Když se nějaký cizinec pokusí tady usadit, všechno se rychle rozkřikne.“

„A co když míří do Zundaru?“

Kershaul pokrčil rameny. „Pochybuji, že by si na to troufal. Na druhé straně — „Kershaul se zarazil, protože si všiml náhlé nepozornosti Thissella. Také se podíval tam, kam Thissell upřeně zíral.

Muž v masce Lesního skřítka si pyšně vykračoval po esplanádě.

Kershaul chytil Thissella za ruku, ale ten vykročil směrem k Lesnímu skřítkovi s namířenou zbraní. „Haxo Angmarku,“ zakřičel.

„Nehýbejte se, nebo vás zabiju. Jste zatčen.“

„Jste si jist, že tohle Angmark?“ zeptal se Kershaul ustaraně.

„To hned zjistím,“ odpověděl Thissell. „Angmarku, otočte se.

Ruce nechte nad hlavou.“

Lesní skřítek stál strnule a zmateně. Byl překvapen. Sáhl pro své zachinko, zahrál tázavé arpeggio a zazpíval. „Proč mě obtěžuješ, Měsíční můro?“

Kershaul předstoupil a smířlivě zahrál na své slobo.

„Obávám se, že došlo k pomýlení totožnosti, pane Lesní skřítku.

Pan Měsíční můra hledá cizince v masce Lesního skřítka.“ Hudba Lesního skřítka začala být rozčilená a náhle svůj nástroj vyměnil za stimik. „On si o mně myslí, že jsem cizinec? Ať to dokáže nebo moji odplatu pozná na svém obličeji.“ Kershaul rozpačitě přehlédl dav, který se za tu chvíli nashromáždil. Ještě jednou zahrál půvabnou melodii. „Jsem si jist, že pan měsíční můra…“