Jack Vance: Měsíční můra

Thissell se poškrábal na bradě a pokračoval ve čtení.

Masky se nosí neustále v souladu s filozofií, že člověk by neměl být přinucen k výrazu, který se vymyká jeho kontrole a že by měl být svobodný ve výběru podoby, nejvíce vyhovující jeho strakhu. V obydlených oblastech Sirény, což je pobřeží Titaniku, člověk nikdy neukazuje svůj obličej. Je to jeho největší tajemství. Riskování je věcí na Siréně neznámou. Pro sirenské sebevědomí by bylo katastrofou získat prospěch jinak, než prostřednictvím strakhu. Slovo štěstí nemá v sirenském jazyce synonymum.

Thissell si udělal další poznámku: Získat masku. Muzeum? Divadelní spolek?

Dočetl článek, urychlil dokončování příprav a následujícího dne se nalodil na palubu lodi Robert Astroguard, na první úsek cesty na Sirénu.

Světla se usadila na sirenské přistávací ploše a topasový disk osamocený mezi černými, zelenými a nachovými kopci. Edwer vykročil směrem k lodi. Potkal se s Estebanem Rolverem, místním zástupcem kosmických letů. Rolver rozhodil rukama a poodstoupil.

„Vaše maska,“ vykřikl chraptivě. „Kde máte masku?“ Thissell mu ji sebevědomě ukázal. „Nebyl jsem si jist…“

„Nasaďte si ji,“ řekl Rolver a odvrátil hlavu. On sám nosil masku vyrobenou z temně zelených třísek dřeva, nalakovaného na modro.

Na tvářích vyčnívala černá brka a pod bradou visela černobíle kostkovaná kulička. Maska vyjadřovala poddajnou, křečovitou osobnost.

Thissell si nasadil masku na obličej. Nebyl ještě rozhodnut, zda celou situaci obrátí v legraci, nebo zůstane rezervovaný v souladu se svým postavením.

„Máte už masku?“ vyzvídal přes rameno Rolver.

Thissell souhlasně odpověděl a Rolver se otočil. Maska skrývala výraz jeho tváře, ale jeho ruka nejistě zavadila o klávesy nástroje, který měl připnutý ke stehnu. Nástroj zazněl poděšeně, ale zdvořile.

„Nemůžete nosit tuto masku!“ zazpíval Rolver. „Kde a jak jste ji vlastně získal?“

Je to kopie masky, kterou má ve sbírce polypoliské muzeum,“ prohlásil Thissell odměřeně. „Jsem si jist, že je zcela věrná.“ Rolver přikývl a jeho vlastní maska se zdála ještě křečovitější než kdy před tím. „Je dost věrná. Je to varianta masky Mořský drak dobyvatel a nosí se při slavnostních příležitostech. Nosit ji mohou pouze lidé s vysokou prestiží — princové, hrdinové, mistři řemesel a velcí hudebníci.“

„To jsem nevěděl…“

Rolver naznačil gestem jisté porozumění. „To se naučíte postupem času. Všimněte si mé masky. Dnes mám masku Ptáka lesních jezer. Osoby s minimální prestiží — jako vy, já, jakýkoli cizinec — nosí masky tohoto druhu.“

„Zvláštní,“ odvětil Thissell, když přecházeli přes pole směrem k nízkému betonovému bunkru. „Měl jsem za to, že člověk může nosit cokoli, co se mu líbí.“

„Samozřejmě,“ přitakal Rolver. „Noste si masku, která se vám líbí — jestliže ji můžete obhájit. Například tento Pták horských jezer.

Toho nosím proto, abych dal najevo, že si na nic netroufám, že jsem moudrý, zuřivý a všestranný, že mám hudební nadání, sveřepost nebo jinou sirenskou ctnost.“

„Když o tom už mluvíte,“ řekl Thissell, „co by se stalo, kdybych šel v této masce ulicemi Zundaru?“

Rolver se pod maskou tlumeně zasmál. „Kdybyste jen prošel podél doků v Zundaru — tam totiž ulice nejsou — v jakékoli masce, byl byste během hodiny zabit. To se právě stalo Benkovi, vašemu předchůdci. Nevěděl, jak se má chovat. Nikdo z nás, obyvatel jiných planet, neví, jak se má chovat. Ve Fanu nás ještě snášejí — pokud se zdržujeme tam, kde je pro nás vyhrazeno místo. Dokonce ani ve Fanu byste se nemohl procházet v této masce, kterou máte nyní.

Přistoupil by k vám někdo v masce Ohnivého hada nebo Bouřlivého skřítka. Doufám, že mi rozumíte. Zahrál by na svůj krodatch, a kdybyste ve výzvě dostatečně neuspěl skladbičkou na skaranyi [4] Skaranyi: miniaturní dudy, měch se tiskne mezi palcem a dlaní, zbylé čtyři prsty ovládají klapky podél čtyř rourek. , vskutku ďábelském nástroji, zahrál by na hymerkin, který se používá v kontaktu s otroky. Tím by vyjádřil svůj největší odpor. Nebo by mohl uhodit na svůj gong, kterým se vyzývá na souboj, a pak vás napadnout.“

„Ani mě nenapadlo, že by zde mohli být lidé tak popudliví,“ řekl Thissell tlumeně.

Rolver pokrčil rameny a otevřel masivní ocelové dveře své kanceláře. „Určité činy na Polypolisu také nesmí být spáchány na volném prostranství, aniž by nebyly potrestány.“

„To máte určitě pravdu,“ souhlasil Thissell. Rozhlédl se po kanceláři. „K čemu všechna ta ochrana? Ten beton a ocel?“

„Ochrana proti divochům,“ odpověděl Rolver. „Scházejí v noci z hor, kradou všechno, co jim přijde pod ruku a zabijí každého, koho najdou na břehu.“ Šel ke skříni a přinesl masku. „Tady máte. Noste tady tu Měsíční můru, ta vás do nesnází nepřivede.“ Thissell si prohlížel masku bez nadšení. Byla vyrobená ze šedé kůže, která vypadala jako myší. Na každé straně ústního otvoru byl chomáč vlasů, na čele se tyčil pár tykadel, které vypadaly jako péra.

Bílé krajkové klopy visely podél skrání a pod očima bylo několik řad červených záhybů. Všechno to dohromady vytvářelo zároveň komický a žalostný dojem.

Thissell se zeptal. „Vyjadřuje tato maska vůbec nějakou prestiž?“

„Skoro žádnou.“

„Nicméně jsem konzul,“ namítl Thissell. „Zastupuji domovské planety, stovky miliard lidí…“

„Jestliže domovské planety chtějí, aby jejich zástupce nosil masku Mořského draka dobyvatele, měli by sem takový typ člověka vyslat.“

„Já vím,“ řekl Thissell. „Dobrá, jestli tedy musím…“ Rolver zdvořile odvrátil pohled po dobu, co si Thissell sundával masku mořského draka dobyvatele a navlékal si mnohem skromnější masku Měsíční můry.

„Doufám, že najdu něco vhodnějšího v jednom z obchodů,“ řekl Thissell. „Bylo mi řečeno, že se tam jednoduše vejde a každý si vybere to, co potřebuje. Nebo se mýlím?“ Rolver si kriticky Thissella prohlížel. „Tato maska — alespoň dočasně — úplně vyhovuje. A je také docela důležité, abyste si z obchodů nebral nic, co potřebujete, dokud neznáte hodnotu svého strakhu. Majitel ztrácí prestiž, jestliže si osoba nízkého strakhu vezme jeho nejlepší práci.“

Thissell rozhořčeně potřásl hlavou. „Nic z toho, co jste mi teď říkal, mi nikdo nevysvětlil! Věděl jsem samozřejmě o maskách a o bezúhonnosti řemeslníků, ale že se klade takový důraz na prestiž, na ten strakh nebo jak zní to slovo…“

„Na tom nesejde,“ opáčil Rolver. „Po roce nebo po dvou se začnete učit, jak v tom chodit. Předpokládám, že mluvíte jejich jazykem?“

„Zajisté.“

„A na které nástroje hrajete?“

„No — jak jsem pochopil, postačí jakýkoli nástroj, nebo jen skutečnost, že umím zpívat.“

„Velmi nepřesné. Pouze otroci zpívají bez hudebního doprovodu.

Navrhuji, abyste se na následující nástroje naučil hrát co nejrychleji: Na hymerkin pro komunikaci s otroky. Na gangu pro důvěrný hovor nebo pro osobu jen o málo níže ve strakhu, než jste vy sám. Kiv je pro běžný zdvořilý styk. Zachinko pro formálnější příležitost.

Strapan nebo krodatch pro vaše sociální podřízené — ve vašem případě, když budete chtít někoho urazit. Gomapard [5] Gomapard: jeden z mála elektrických nástrojů, které se používají na Siréně. nebo dvojitý kamanthil [6] Dvojitý kamanthil: nástroj podobný game, tóny se vyluzují točením a skláněním kotouče z umělé kůže proti jedné nebo více ze čtyřiceti šesti strun. pro úřední jednání.“ Chvíli uvažoval. „Crebarin, vodní loutna a slobo jsou také velmi užitečné nástroje, ale možná byste se měl naučit hrát nejprve na tzv. druhé nástroje. Měly by vám poskytnout alespoň počáteční prostředky ke komunikaci.“