Jack Vance: Měsíční můra

„Nepřeháníte?“ zeptal se Thissell. „Nebo si děláte legraci?“ Rolver se zasmál svým skličujícím úsměvem. „Ale vůbec ne.

Především budete potřebovat obytnou loď. A potom nějaké otroky.“ Potom odvedl Thissella z přistávací plochy do doků ve Fanu.

Cesta trvala asi hodinu a půl a vedla po příjemné pěšině pod ohromnými stromy, které byly obtěžkané ovocem, obilnými klasy a vaky s cukrovou šťávou.

„V současné době,“ začal Rolver, „jsou ve Fanu pouze čtyři obyvatelé z jiných planet, včetně vás. Zavedu vás k Welibusovi, což je náš obchodní zástupce. Myslím, že má starou obytnou loď, kterou by vám mohl poskytnout k užívání.“

Oscilátor produkuje tóny podobné tónům hoboje. Tón je přizpůsobován, vibrován, zvyšován a snižován hraním na čtyři klávesy.

Cornely Welibus žil ve Fanu již patnáct let a nabyl odpovídající strakh, aby mohl nosit svou masku Jižní vítr s důstojností. Maska se skládala z modrého kotouče, který byl vykládaný šupinkami lazuritu.

Kotouč obklopovala svatozář z hadí kůže. Byl citlivější a srdečnější než Rolver. Nejenže mu poskytl obytnou loď, ale také množství hudebních nástrojů a dva otroky.

Protože byl jeho srdečností zmaten, vykoktal něco o placení, ale Welibus ho rychle přerušil. „Můj milý, tady jsme na Siréně.

Takovéto maličkosti nic nestojí.“

„Ale obytná loď…“

Welibus na svůj kiv zahrál úslužně kantánu. „Budu upřímný, pane Thisselli. Loď je stará a zašlá. Já už si ji nemohu dovolit používat. Utrpělo by moje postavení.“ Půvabná melodie doprovázela jeho slova. „Postavení — to se vás ještě nemusí týkat. Potřebujete pouze obydlí, pohodlí a ochranu proti nočním mužům.

„Nočním mužům?“

„Kanibalům, kteří se po setmění potulují po pobřeží.“

„Ano, jistě. Pan Rolver se mi o nich zmiňoval.“

„Hrozné věci. Raději o nich nebudeme mluvit.“ Z jeho kivu se linul chvějivý trylek. „Pokud se týká otroků,“ poklepal si zamyšleně na modrý kotouč své masky. „Rex a Toby by vám měli sloužit dobře.“ Zvedl hlas a čile zaklepal na hymerkin. „Jivan esx trobu!“ Objevila se otrokyně, která byla oblečená asi do tuctu těsných pásů z růžové látky a do černé masky, jiskřící perleťovými flitry.

„Fascu etz Rex ae Toby.“

Přišli Toby a Rex. Na sobě měli masky z černé látky a byli oblečeni do krátkých červenohnědých kabátců. Welibus se k nim obrátil zvučným trylkem na hymerkin a uložil jim službu novému pánovi pod trestem návratu na jejich rodné ostrovy. Vrhli se na zem, zazpívali měkkými chraptivými hlasy slib otroctví Thissellovi.

Thissell se nervózně usmál a pokusil se o větu v sirenském jazyce.

„Jděte k lodi, dobře ji vyčistěte a přineste na palubu jídlo.“ Toby a Rex zaraženě zírali skrz otvory v maskách. Welibus zopakoval příkazy s doprovodem na hymerkin. Otroci se uklonili a odešli.

Thissell si zděšeně prohlížel hudební nástroje. „Vůbec mě nenapadá, jak se mám na ně začít učit.“ Welibus se otočil k Rolverovi. „Co takhle Kershaul? Mohli bychom ho přimět k tomu, aby panu Thissellovi poskytl nějaké základní instrukce.“

Rolver rozvážně přikývl. „Kershaul by to měl vzít do svých rukou.“

Thissell se zeptal. „Kdo je to Kershaul?“

„Ten čtvrtý z naší malé skupiny přistěhovalců,“ odpověděl Welibus. „Je to antropolog. Už jste četl Nádherný Zundar? Obřady na Siréně? Anonymní národ? Ne? Škoda. Všechno to jsou výborné práce. Kershaul se těší vysoké úctě a plně doufám, že čas od času Zundar navštěvuje. Nosí masku Jeskynní sovy, někdy Tuláka po hvězdách nebo dokonce Moudrého soudce.“

„Už jsem ho viděl i v masce Rovníkového hada,“ dodal Rolver.

„Ta varianta s pozlacenými zuby.“

„Opravdu?“ užasl Welibus. „Nu, musím říci, že si ji zasloužil.

Milý kamarád a vskutku dobrý chlap,“ řekl Welibus a zamyšleně zabrnkal na své zachinko.

Uběhly tři měsíce. Pod odborným vedením Mathewa Kershaula cvičil Thissell na hymerkin, gangu, strapan, kiv, gomapard a zachinko. Dvojitý kamanthil, krodatch, slobo, vodní loutna a mnoho dalších mohou počkat, řekl mu Kershaul. Dokud Thissell neovládne šest základních nástrojů. Půjčil Thissellovi nahrávky slavných Sireňanů, kteří rozmlouvali v různých náladách a s doprovodem na rozličné nástroje. Thissell se tedy mohl naučit melodickou domluvu přímo podle současné módy. Dále se zdokonaloval v přesnosti intonace, v různých rytmech — křížených a složených, předznamenaných a potlačených. Kershaul mu řekl, že sirenská hudba je fascinující obor a Thissell připustil, že to byl předmět téměř nevyčerpatelný.

Čtvrtinové tóny, které se linuly z nástrojů, dovolovaly využití dvaceti čtyř tónin, které se násobily pěti způsoby provedení. To dávalo dohromady sto dvacet pět oddělených stupnic. Kershaul poradil Thissellovi, aby se zpočátku orientoval jen na zvládání základních stupnic na každý nástroj a aby využíval pouze dvě techniky.

Protože Thissell neměl ve Fanu kromě týdenních návštěv u Mathewa Kershaula žádnou neodkladnou práci, zavezl svou loď osm kilometrů na jih a zakotvil ji v závětří skalnatého mysu. Zde by si Thissell žil idylickým životem, kdyby nemusel neustále cvičit. Moře bylo klidné a průzračné jako křišťál. Pláž lemovaly šedivé, zelené a nachové listy stromů lesa, který se rozprostíral na dosah ruky, kdyby si snad chtěl zasportovat.

Toby a Rex obývali pár nuzných místností na přídi a Thissell měl pro sebe kajuty na zádi. Čas od času si pohrával s myšlenkou na třetího otroka, možná mladou otrokyni, která by domácnosti prospěla svým šarmem a veselostí. Ale Kershaul mu navrhl, aby od tohoto nápadu upustil, protože by ho mohla příliš rozptylovat a odvádět od studia hry na šest nástrojů.

Dny rychle ubíhaly. Thisselovi nikdy nezevšedněla nádhera východu a západu slunce. Bílé mraky a polední modré moře, noční obloha, na které zářilo dvacet devět hvězd skupiny SI 1-715.

Týdenní výlety do Fanu mu zaháněly nudu. Toby a Rex obstarávali potraviny a Thissell navštěvoval luxusní loď Mathewa Kershaula pro rady a instrukce. A pak tři měsíce po jeho příjezdu dorazí vzkaz, který mu úplně naruší tuto pravidelnost.

Haxo Angmark, vrah, provokatér, krutý a proradný zločinec, přijede na Sirénu. Úspěšně zadržte tohoto muže!

četl v rozkaze.

Pozor! Haxo Angmark je nesmírně nebezpečný. Zabít bez váhání!

Thissell nebyl v nejlepší formě. Asi čtyřicet pět metrů klusal, dokud nezačal lapat po dechu, a potom šel volnou chůzí po kopečkách, které byly ověnčené bílým bambusem a černými kapradinami, přes louky, které se žlutaly travními oříšky a přes sady a divoké vinice. Uběhlo dvacet minut — dvacet pět minut!

Thissell věděl, že jde pozdě, a cítil silné chvění v žaludku. Haxo Angmark už přistál a možná právě kráčí po této cestě do Fanu.

Thissell potkal na cestě pouze čtyři osoby: Chlapce ve velmi směšné masce Alka ostrovana, dvě mladé ženy v maskách Červený a Zelený pták a teď muže v masce Lesního skřítka. Když se Thissell k tomuto muži blížil, na chvíli se zastavil. Mohl by tohle být Angmark?

Thissell se pokusil o úskok. Směle došel k muži a upřeně se zadíval do ohavné masky. „Angmarku,“ zvolal ve svém rodném jazyce, „jste zatčen!“

Lesní skřítek se nechápavě díval a pak se upřeně zahleděl dopředu na trať.