Jack Vance - Měsíční můra

Někdy došel vzkaz během několika mikrosekund a někdy se toulal hodiny po neznámých oblastech. Existovalo dokonce několik případů, kdy vzkazy byly doručeny dříve než byly odeslány.

Uběhla další půlhodina a Rolver nakonec dorazil ve své obvyklé masce Jezerního ptáka. Shodou okolností slyšel Thissell hvízdot zrovna přicházejícího vzkazu.

Rolver vypadal překvapeně, že vidí Thissella. „Co vás přivádí tak brzy?“

Thissell mu to vysvětlil. „Týká se to toho těla, které jste mi dnes ráno svěřil. Sděluji to svým nadřízeným.“ Rolver zvedl hlavu a poslouchal zvuk přicházejícího vzkazu.

„Zdá se, že vám přichází odpověď. Měl bych ji raději převzít.“

„Proč byste se obtěžoval?“ zeptal se rychle Thissell. „Váš otrok se zdá být schopný.“

„Je to moje práce,“ prohlásil Rolver. Jsem odpovědný za přesné odesílání a přijímání všech vesmírných telegramů.“

„Půjdu s vámi,“ řekl Thissell. „Vždycky jsem chtěl vidět, jak se s tím zařízením pracuje.“

„Myslím, že by to bylo proti předpisům,“ namítl Rolver. Vešel do dveří, které vedly do vnitřního oddělení. „Za chvíli pro vás budu mít ten vzkaz.“

Thissell odporoval, ale Rolver si ho nevšímal a sám vstoupil do vnitřního oddělení.

Po pěti minutách se znovu objevil a přinášel malou žlutou obálku.

„Ne zrovna dobré zprávy,“ oznámil s nepřesvědčivou účastí.

Thissell zasmušile otevřel obálku. Ve vzkazu stálo:

Není to tělo Angmarka. Angmark má černé vlasy. Proč jste nečekal na jeho přistání? Vážný přestupek. Jsem velmi nespokojen. Při nejbližší příležitosti se vraťte na Polypolis.

Thissell si vložil vzkaz do kapsy. „Mimochodem, mohu se podívat, jakou máte barvu vlasů?“

Rolver zahrál trochu překvapený trylek na svůj kiv. „Jsem úplně blond. Proč se ptáte?“

„Pouze ze zvědavosti.“

Rolver zahrál další trylky na kiv. „Nyní už chápu. Můj milý, vy ale máte podezíravou povahu! Podívejte! Otočil se a odhrnul záhyb své masky na zátylku. Thissell viděl, že Rolverovy vlasy jsou skutečně blond.

„Spokojen?“ zeptal se žertovně Rolver.

„Ano, zajisté,“ odpověděl Thissell. „Náhodou nemáte jinou masku, kterou byste mi mohl půjčit? Už mám té Měsíční můry po krk.“

„Bohužel ne,“ řekl Rolver. „Ale dojděte si do obchodu s maskami a nějakou si vyberte.“

„Ano, to mohu,“ souhlasil Thissell. Odešel od Rolvera a do Fanu se vrátil po stejné cestě. Když procházel kolem Welibusovy kanceláře, zaváhal a pak vstoupil. Dnes měl Welibus oslnivou masku, která byla vyrobena ze zelených skleněných hranolků a stříbrných korálků. Thissell tuto masku nikdy před tím neviděl.

Welibus ho opatrně pozdravil a doprovázel se k tomu na kiv.

„Dobrý den, pane Měsíční můro.“

„Nebudu vás dlouho zdržovat,“ začal Thissell, „ale mám k vám jednu poněkud osobní otázku. Jakou barvu mají vaše vlasy?“ Welibus zlomek vteřiny zaváhal, pak se otočil a nadzvedl svou masku. Thissell viděl husté černé kadeře. „Odpovídá to vaší otázce?“ zeptal se zvědavě Welibus.

„Úplně,“ odpověděl Thissell. Přešel přes esplanádu, vyšel na dok, směrem ke Kershaulově lodi. Kershaul ho přijal bez nadšení a odevzdaným gestem ho pozval na palubu.

„Rád bych vám položil jednu otázku,“ začal přímo Thissell.

„Jakou máte barvu vlasů?“

Kreshaul se hořce usmál. „To málo, co mi zbylo, je černé. Proč se vlastně ptáte?“

„Jen ze zvědavosti.“

„Ale jděte,“ řekl Kershaul nezvykle příkře. „V tom musí být něco jiného.“

Thissell cítil, že se potřebuje s někým poradit a spustil. „Situace se má následovně. Dnes ráno objevili v zátoce mrtvého cizince. Měl hnědé vlasy. Nejsem si úplně jistý, ale pravděpodobnost, že Angmarkovy vlasy jsou černé, je řekněme tak dvě ku třem.“ Kershaul si zatahal za bradku své Jezerní sovy. „Jak ještě k tomu došlo?“

„Tuto informaci jsem obdržel z rukou Rolvera. Jeho vlasy jsou blond. Jestliže přijal Angmark Rolverovu totožnost, musel přirozeně změnit informaci, která mi dnes ráno přišla. Jak vy, tak Welibus, máte černé vlasy.“

„Hm,“ odvětil Kershaul. „Jestli vám dobře rozumím, tak vy si myslíte, že Haxo Angmark zabil buď Rolvera, Welibuse nebo mě a přijal totožnost mrtvého. Je to tak?“

Thissell se na něj překvapeně podíval. „Vy sám jste přece zdůrazňoval, že Angmark se tu nemůže usadit, aniž by se neprozradil. Nebo si už nevzpomínáte?“

„Ale vzpomínám. Takže pokračujeme. Rolver doručil vzkaz, ve kterém stálo, že Angmark má tmavé vlasy. On sám prokázal, že má vlasy blond.“

„Můžete to potvrdit? Myslím tím barvu Rolverových vlasů?

„Ne,“ řekl Kershaul smutně. „Nikdy jsem neviděl Rolvera ani Welibuse bez masek.“

„Když Rolver není Angmark,“ uvažoval Thissell nahlas, Jestliže má Angmark skutečně černé vlasy, potom jste vy a Welibus podezřelí.“

„Velmi zajímavé,“ odvětil Kershaul a prohlížel si ostražitě Thissella. „V tom případě můžete být vy sám Angmark. Jakou máte barvu vlasů.“

„Hnědou,“ řekl úsečně Thissell. Zezadu nadzvedl záhyb své kožešinové masky Měsíční můry.

„Ale můžete klamat, pokud jde o text vzkazu,“ pokračoval dál Kershaul.

„Ale neklamu,“ odpověděl Thissell unaveně. Můžete se zeptat Rolvera, jestli chcete.“

Kershaul zavrtěl hlavou. „Není třeba. Věřím vám. Ještě jedna věc. Hlas! Všechny jste nás slyšel před i potom, co přijel Angmark.

Nedá se podle toho určit totožnost?“

„Nedá. Protože hledám jakýkoli náznak změny, tak se mi najednou zdá, že všichni zníte jinak. A masky vaše hlasy stejně zkreslují.“

Kershaul si zaškubal za bradku. „Momentálně mě žádné řešení tohoto problému nenapadá.“ Náhle se uchechtl. „A musí nějaké řešení vlastně existovat? Před příjezdem Angmarka jsme tu byli čtyři Rolver, Welibus, Kershaul a Thissell. Nyní pro praktické účely jsme tu stále my čtyři — Rolver, Welibus, Kershaul a Thissell. Kdo může říct, že nový člen by nemohl přispět ke zlepšení toho starého?“ „Zajímavá myšlenka,“ souhlasil Thissell, „ale když k tomu dojde, tak já budu mít osobní zájem na odhalení Angmarka. Moje kariéra je v sázce.“

„Já vím,“ zamumlal Kershaul. „Situace se potom stane sporem mezi vámi a Angmarkem.“

„Vy mi nepomůžete?“

„Ne aktivně. Už jsem prosycený sirenským individualismem. Myslím, že Rolver a Welibus vám dají podobnou odpověď.“ Povzdechl si. „Jsme tu všichni už moc dlouho.“ Thissell zůstal zamyšleně stát. Kershaul chvíli trpělivě čekal a potom řekl: „Máte nějaké další otázky?“

„Ne,“ odpověděl Thissell. „Mám k vám pouze jednu prosbu.“

„Rád ji splním, když to bude v mých silách,“ odpověděl zdvořile Kershaul.

„Dejte mi nebo půjčte jednoho z vašich otroků. Na týden nebo na dva.“

Kershaul pobaveně zahrál na gangu. „Sotva bych se rád loučil se svými otroky. Znají mě a mé způsoby.“

„Jakmile chytím Angmarka, hned vám otroka vrátím.“

„Dobrá,“ souhlasil Kershaul. Zadrnčel na hymerkin a objevil se otrok. „Antone,“ zazpíval Kershaul, „musíte teď jít nyní s panem Thissellem a jistou dobu mu budete sloužit.“ Otrok se uklonil. Nebyl zrovna nadšen.

Thissell si odvedl Antona na svou loď a obšírně se ho vyptával.