Hašek Jaroslav - Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války

„Já bych něco pil,” opakoval zoufale optimista.

Čahoun vstal a šel ke dveřím vrávoravým krokem. „Pust nás domů,” řekl Švejkovi, „kolego, neblbni.”

„Jdi vode mě,” odpověděl Švejk, „já vás musím hlídat. Teď se neznáme.”

Ve dveřích objevil se polní kurát: „Já, já se nijak nemohu do těch kasáren dozvonit, tak jděte domů a pa-pamatujte si, že ve službě se chlastat ne-nesmí. Marš!”

Ku cti pana polního kuráta budiž řečeno, že do kasáren netelefonoval, poněvadž neměl doma telefonu a mluvil do stojanu na žárovku.

Již třetí den byl Švejk sluhou polního kuráta Otto Katze a za tu dobu viděl ho jen jednou. Třetího dne přišel vojenský sluha od nadporučíka Helmicha, aby si Švejk přišel pro polního kuráta.

Po cestě sdělil Švejkovi, že polní kurát pohádal se s nadporučíkem, rozbil pianino, že je opilý namol a nechce jít domů.

Nadporučík Helmich že je také opilý, vyhodil polního kuráta na chodbu a ten že sedí u dveří na zemi a dřímá.

Když přibyl Švejk na místo, zatřásl polním kurátem, a když ten zabručel a otevřel oči, Švejk zasalutoval a řekl: „Poslušně hlásím, pane feldkurát, že jsem zde.”

„A co zde – chcete?”

„Poslušně hlásím, že mám pro vás přijít, pane feldkurát.”

„Vy tedy máte pro mne přijít – a kam půjdem?”

„Do vašeho bytu, pane feldkurát.”

„A proč mám jít do svého bytu – copak nejsem ve svém bytě?”

„Poslušně hlásím, pane feldkurát, že jste na chodbě v cizím domě.”

„A – jak – jsem – se sem dostal?”

„Poslušně hlásím, že jste byl na návštěvě.”

„Na – ná-návštěvě jsem ne-nebyl. – To – se vy mý-mý-líte.”

Švejk zdvihl polního kuráta a přistavil ho ke zdi. Polní kurát se mu kácel ze strany na stranu, navaloval se na něho, přičemž říkal: „Já vám upadnu. – Upadnu,” opakoval ještě jednou usmívaje se pitomě.

Konečně podařilo se Švejkovi přimáčknout polního kuráta ke zdi, který v nové pozici počal opět dřímat.

Švejk ho probudil. „Co si přejete?” řekl polní kurát, dělaje marný pokus svézt se po zdi a posadit se na zem. „Co jste zač?”

„Poslušně hlásím,” odpověděl Švejk, přidržuje polního kuráta opět ke stěně, „že jsem váš pucflek, pane feldkurát.”

„Já žádného pucfleka nemám,” řekl namáhavě polní kurát, dělaje nový pokus skácet se na Švejka, „já nejsem žádný feldkurát. – Já jsem prase,” dodal s upřímností pijáka, „puste mne, pane, já vás neznám.”

Malý zápas skončil naprostým vítězstvím Švejkovým. Švejk využil svého vítězství tím, že polního kuráta stáhl ze schodů do průjezdu, kde polní kurát kladl odpor, aby nebyl vytažen na ulici. „Já vás, pane, neznám,” tvrdil neustále při zápase Švejkovi do očí. „Znáte vy Ottu Katze? To jsem já. – Já byl u arcibiskupa,” hulákal, drže se vrat v průjezdu. „Vatikán se o mne zajímá, rozumíte?”

Švejk shodil „Poslušně hlásím” a mluvil s polním kurátem čistě důvěrným tónem.

„Pust se, povídám,” řekl, „nebo tě seknu přes tu pazouru. Jdeme domů, a basta. Žádné řeči.”

Polní kurát pustil se vrat a navalil se na Švejka: „Pojďme tedy někam, ale k Šuhům nepůjdu, tam jsem dlužen.”

Švejk vytlačil ho i vynesl z průjezdu a tahal se s ním po chodníku směrem k domovu.

„Copak je to za pána?” otázal se někdo z diváků na ulici.

„To je můj bratr,” odpověděl Švejk, „dostal dovolenou, tak mne přijel navštívit a z radosti se opil, poněvadž myslel, že jsem mrtvej.”

Polní kurát, který zaslechl poslední slova, pobručuje si nějaký motiv z operety, kterou by nikdo nepoznal, vztyčil se kdivákům: „Kdo je z vás mrtvej, ať se přihlásí u korpskomanda během tří dnů, aby mohla být jeho mrtvola vykropena.”

A upadl v mlčení, snaže se upadnout nosem na chodník, když ho Švejk pod paždím táhl domů.

Maje hlavu kupředu a nohy vzadu, kterými pletl jako kočka s přeraženým hřbetem, polní kurát pobručoval si: „Dominus vobiscum – et cum spiritu tuo. Dominus vobiscum.”

U stanoviště drožkářů Švejk posadil polního kuráta ke zdi a šel vyjednávat s drožkáři o převoz.

Jeden z drožkářů prohlásil, že toho pána velice dobře zná, že ho vezl jen jednou a víckrát že ho nepoveze.

„Poblil mně to všechno,” vyjádřil se přímo, „a nezaplatil ani za jízdu. Vozil jsem ho přes dvě hodiny, než našel, kde bydlí. Teprve za týden, když jsem byl u něho asi třikrát, dal mně na to všechno pět korun.”

Po dlouhém vyjednávání odhodlal se jeden z drožkářů, že je poveze.

Švejk vrátil se k polnímu kurátovi, který spal. Tvrdý černý klobouk (neboť on chodil obyčejně v civilu) mu někdo zatím sňal s hlavy a odnesl.

Švejk ho vzbudil a za pomoci drožkáře dopravil do drožky. V drožce polní kurát upadl v úplnou otupělost a považoval Švejka za plukovníka Justa od 75. pěšího pluku a několikrát za sebou opakoval: „Nehněvej se, kamaráde, že ti tykám. Jsem prase.”

Jednu chvíli se zdálo, že drkotáním drožky o dlažbu přichází k rozumu. To se posadil rovně a začal zpívat nějaký úryvek z neznámé písně. Může být též, že to byla jeho fantazie:

Vzpomínám na zlaté časy,

když mne houpal na klíně,

bydleli jsme toho času

u Domažlic vMerklíně.

Po chvíli však upadl opět do úplné otupělosti, a obraceje se k Švejkovi, otázal se, přihmuřuje jedno oko: „Jak se vám dnes daří, milostivá? – Pojedete někam na letní byt?” řekl po krátké přestávce, a vida všechno dvojatě, otázal se: „Vy račte mít už dospělého syna?” Přitom ukazoval prstem na Švejka.

„Sedneš!” zakřičel na něho Švejk, když polní kurát chtěl vylézt na sedadlo, „nemysli si, že tě nenaučím pořádku.”

Polní kurát ztichl a díval se malýma prasečíma očima ven z drožky, naprosto nechápaje, co se to vlastně s ním děje.

Ztratil úplně všechny pojmy, a obraceje se na Švejka, řekl tesklivě: „Paní, dejte mně první třídu.” Učinil pokus spustiti si kalhoty.

„Hned se zapneš, svině!” rozkřikl se Švejk, „už tě znají všichni drožkáři, poblil jsi se už jednou, a ještě teď tohle.Nemysli si, že zůstaneš zas něco dlužen jako posledně.”

Текст предоставлен ООО «ЛитРес».

Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию на ЛитРес.

Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.

Někteří spisovatelé užívají výrazu „hryžou výčitky svědomí”. Nepovažuji ten výraz úplně přiléhajícím. I tygr člověka žere, a nehryže.