Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl čtvrtý)

„Proč by to dělali!“

Auto starost měli jenom Věk s Bílkem. Jinde patent přešel tiše, nerozvlnil mrtvě tichou hladinu obecného mínění. „Právo“ městské, na faře, v zámeckých kancelářích na Opočně a v Městě přijali tu zprávu, jak se Věk doslechl, jenom jako změnu titulu. Mluvili přitom také o Napoleonově korunovaci, jež nastávala, uvažovali, bude-li cos takového také ve Vídni, nějaké slavnosti.

V občanstvu, v lidu vyslechli ten patent poslušně nebo netečně. Nešlyť s ním nějaké změny, nic na oko. A nadto dusilo všechny mračno jiných starostí. Trud v polích, po širých lánech jindy bohatých, jako v horské chudé stráni. Všude málo nebo nic. Co týden stoupala cena obilí, drahota uhodila, nastávalo jisti chléb už jedním zubem.

Věk vzpomínal na nebožku matku, jak vypravovala o velké drahotě, když on byl malým hochem, když plakával hlady a starý Žalman mu přistrkával skrze plot skývu chleba. Tenkráte stál korec žita 12 zl. a pšenice 15. A nyní platilo Šestnáct, pšenice devatenáct a korec hrachu zlatých dvacet!

Přitom musil stavět a dokročovala starost o Vašíka. Podzim přišel, školní rok nastával, bylo načase rozhodnou ti se kam s ním. Věková nadhodila, že by mohl ještě tento rok zůstati doma.

„Za rok bys se musila s ním přece rozloučit, jednou to musí být; a za rok by už byl dost starý do gymnasia. To nejde.“

„Tedy do Hradce —“

„Teď v té drahotě do pevnosti? V Litomyšli bude levněji a měli bychom ho u svých lidí —“

„Neznáš jich.“

„Teta je hodná.“

„A sestřenice – A co ten páter —“

Věk se zarazil. Sám už na to kolikrát myslil, kdožvíjaký to poměr, aby se tak Vašík dostal do rodiny, kde ten kněz má snad rozhodující vliv. Ženě namítal, že dle všeho není teď v Litomyšli, ostatně že se o všem přesvědčí.

„A jak?“

„Do Prahy bych za nějaký čas stejně musil, pojedu tam tedy dřív a stavím se v Litomyšli. Přeptám se tam a přesvědčím se co a jak.“

Za týden, když už pole měl opatřeno, bylo začátkem října, vypravoval se do Prahy. Ale ne tak chutě jako jindy, nýbrž vážně a se starostmi. Doma opouštěl nedostavený dům, stěží šindelem pobitý, před sebou měl nejistá jednání s věřiteli a velkokupci. Bylo nutno znovu žádat, aby protáhli lhůtu, aby mu do začátku uvěřili zboží kramářské, hlavně železné. Na to všechno sehnal jen fůru pláten ne tak vysoko naloženou jako jindy, a většinou kopy, jež mu lidé po vsích, sedláci a tkalci, dali na úvěr, jak měli k němu všechnu důvěru. Ba mnozí, jak zaslechli, že kupuje plátna, kopky mu sami nabídli a přinesli.

Na cestu chystal se o den dřív, nežli povoz s plátny vyjede, protože se chtěl stavit v Litomyšli. Večer před odjezdem seděl Věk s rodinou. Nestávalo se to poslední dobou často. Ze stavby, z pole přicházíval pozdě, za tmy, někdy unaven, utrmácen, takže sotva povečeřel, ulehl; jindy zas musel psát psaní nebo zapisovat, pořádnost dělat, počítat. V tom cítily děti požár nejvíce. Jindy večer sedali společně, rodiče jim povídali, zvláště otec. Věk rád vypravoval o svých chlapeckých letech, o Praze, o klášteře; v duchu si přiznal, že mu přešla mladost, že tu vážný věk, že už rád vzpomíná a o minulosti vypravuje.

Ten večer před odjezdem seděli všichni kolem stolu, u něhož hořela louč ve vysokém dřevěném svícnu. Ale sdílný duch blahé družnosti se mezi ně nesnášel. Nebylo tu vnitřní bezstarostnosti, té nálady tichého hnízda, teplého a krytého před bouří a deštěm. Měli se na kolik dní rozejít a teď v těch nesnázích a svízelích bylo to těžší, zvláště Věkové. Tajná bázeň o muže ji obcházela a lítost, co nyní zkusí, jakou bude mít cestu v té nepohodě —

Na Vašíka padala tesknota, jak pohleděl do tmy říjnového večera, kde vítr hučel a stromy na zahradě šuměly. Tam ven někam on také bude muset, otec jede mu hledat místo, už tu u maminky dlouho nebude.

Když šly děti spat, rozloučil se s nimi Věk vřeleji a ne bez pohnutí. Ráno za tmy vzbudila ho žena. Nevěděl, že chvíli nad ním stála s kahánkem v ruce, že jí bylo líto jej vzbudit a poslat do tmy, do sychravá, do deště, jenž se po půlnoci rozšuměl —

Věk se vypravoval chuději nežli jindy, v prostším obleku, v nevalném plášti, s hubenou tobolkou.

Už chtěl vykročiti, vtom vzpomněla Věková, jak psaní od toho pana pátera, co s tím.

„Vidíš, byl bych jako na smrt zapomněl. Vezmu šije pro všechno.“

Schoval je do náprsní kapsy, do svého zápisníku, podíval se na spící děti, políbil je tichým polibkem a rozžehnal se srdečně se ženou, která jej vyprovodila až k vozu. Nedbajíc větru a deště, hleděla za ním, až zapadl v husté ještě tmě mezi staveništi a nehotovými příbytky.

Věk, sedě na slámě, zachumlal se do pláště a krčil se, aby se zahřál a ubránil větru bijícímu ostrými nárazy až do vozu, do tmy pod plachtu, niž bubnoval lijavec. Vpřed poskakoval zardělý svit lucerny po rozmoklé cestě, kolejemi plnými vody, po blátě, jež stříkalo dozadu, vpravo vlevo.

Déšť padal až do rána a po něm ještě kolik hodin. Cesta neveselá, zlá.

I když přestalo pršet, Věk nevyhlížel, nýbrž seděl schoulen a zamyšlen. Myslil na Prahu, na Litomyšl, jak tam pochodí.

O sestřenicích poprvé uslyšel pozdě odpoledne, když vyjel z Vysokého Mýta. Chtěl tam chytnouti poštu a tou dále. Zmeškal však. Zato doptal se v hospodě na povoz z Litomyšle, který sem někoho přivezl a prázdný se domů vracel. Povozník, nevelký, v límcovém starém plášti, v divné čepici s pytlíkem, stínidlem a s ušima, ve vysokých botách, červený, oholený, usmívavý a povídavý, vzal Věka rád s sebou.

Nepršelo, i vítr se tišil, ale šedé, nízké oblaky plaše se hnaly nad opuště – nou krajinou, nad níž se počalo šeřit, v jejíž zorané lány a křoví u potoka v pustých lukách ukládalo se černo, z níž vanul divný stesk, z její opuštěnosti, kterouž dojímal i oheň v dálce sám jediný, večerem řeřavě se prordívající.

Věkovi nebylo do řeči. Cítil divnou úzkost z teskná po svých, jež ho náhle napadlo, z krajiny, jejího smutku, ale povozník ho tak nenechal. Chvíli jel mlčky, pak zakřesal do hubky, hubku vložil na tabák kované dřevěnky, chvíli bafal, na koně hovořil, vrtěl se, ohlížel, na Věka začal a začal zas, i když Věk zpočátku jen zkrátka odpovídal. Až ze sebe tu nehovornost setřásl a oživl, jak mu připadlo, že ten starý kmoch jistě něco ví. Začali o hospodách, která je v Litomyšli nejlepší, promluvili o trhu a obilí, povozník ponaříkal, jak také ovsu hrozně připlatilo, jaképak mohou být výdělky s koňmi; Věk se také zeptal na studentské byty, je-li jich dost a jak jsou drahé.

Povozník ochotně navázal na tu otázku, a bodejť, bodejť, školy že už brzo začnou, no míst že dost, ó dost, co bude chtít, na vybranou, lepší a dražší, také levnější. Věk prohodil, že paní Jetmarová, jak slyšel —

„Že by vzala studenty?“ vpadl povozník, „a ne, to ne; mívala studenty, to ano, ale teď už ne, ona je už stará.“

„Ale má dcery.“

„To má, dvě, ale ty mají taky dost co dělat, Amálka, ta vyšívá, a Baruška si hledí hospodářství.“

„Mají pole?“

„Podědily po strýci, po bratru nebožtíka, hezkých pár korců.“

„Že prý jsou tak tuze pobožné – “

Starý povozník v plášti se zas otočil jako na obrtlíku. „Pobožný jsou, jak se sluší a patří, to ano, ale žádné pobožničky, víme, modlářky, to já znám, vždyť ostávám nedaleko, hodné ženské, zvláště stará; Baruška je ostřejší, ale ostatek —“