Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl čtvrtý)

Koncem druhého týdne, bylo ve čtvrtek, vracel se Věk do Dobrušky z lesa, kde byl dohlédnout na dřevorubce. Jak docházel mezi spáleništi, z nichž některá dosud pustě se černala a jiná se hemžila pracovníky, ke svému staveništi, zahlédl, že mu běží žena naproti. Lekl se, že zase něco —

Než oči Věkové byly jasné veselím, a usmívajíc se, mlčky však, vzala Věka za ruku, vedla ho začatou stavbou, kolem nedodělaných ještě základů, kolem hromady nalámaného kamení a cihel dozadu, na nádvoří, plné ještě ohořelého dříví, a dál do zahrady. Marně se naléhavě ptal, co je, proč ho tak vede. Ale jak vkročil kraj zahrady, sám radostně užasl.

Stály tam jeho krávy, po dvou ke stromům uvázané, jak bývaly, jako srny, pěkného oudělku, vykrmené, lesklé srsti, s červenými pentličkami na ohonu, obě štrymy i straka i černá lyska, a pochutnávaly si na čerstvé trávě před nimi na hromadě.

A stará Kačka v placce z modrého tisknutého šátku na hlavě, v kanduši, v modré zástěře, zardělá v osmahlé, vrásčité tváři u nich a děvče jakés, výrostek, jež jí pomáhalo.

„Pantatínku! Pantatínku!“ vzkřikla, když zaslechla Věkův hlas, a chvátala mu naproti. Vypukla v pláč, podávajíc mu ruku. Ani nemohla říci: „Potěš vás pánbůh,“ jak chtěla, jak ho tak zhlédla, když jí připadlo, jaký býval „chlapák“, co měl a jaký je teď, přepadlý, ona to nejlíp viděla, a co za ním: ne chlévy, ne dům a magacín, ne krám plný zboží, nýbrž černé spáleniště.

Plakala a prosila, aby se na ni nezlobil, že to tak s těmi kravami vyvedla, ale když – A zas už začínala, jak se stalo. Mluvila trochu šeplavě a drmolivě, ale Věk jí rozuměl a vystihl její zprávu, že jak započalo hořet, měla starost jenom o chlév, kde léta letoucí, od mládí, bylo její působiště, jen o krávy, jež byly jejím světem. Vyvedla je s něčí pomocí, s čí, pro zmatek nevěděla; ale pak už jí samotné zůstaly. Vyvedla je za město, do pole, a tu je pásla a čekala. Když viděla, jak požár roste, že celé město je v plamenech, že s kravami nebude moci domů, vedla je i hnala pryč v tu stranu do nedalekých hor, k Hrádku, odkud sama pocházela a kdež měla sestru vdanou.

Cestou potkávala lidi, ženoucí se k požáru. Volala na ně, křičela, aby pantatínkovi pověděli, kam krávy vede. Ve své prostoduchosti myslila, že jistě slyšeli, že jistě povědí… Tak že se dostala až večer k sestře a tam že čekala, pořád čekala, až pro ni pantatínek pošle nebo vzkáže co a jak. A pak náhodou zvěděla, co se o ní povídá, že uhořela i s kravami.

Prosila, tak aby se pantatínek nezlobil, že vzkázala, ale když jsou takoví lidé. Věk ji chlácholil, děkoval jí upřímně a potěšen a divil se, když Věková přinesla mísu plnou másla, husečku vedle husečky, všecky jako zlaté, orosené, pokryté namočenými křenovými listy, a když oznámila, to že Kačka také přinesla, že to je od krav, tak poctivě že hospodařila.

Věk první dny nikomu nepsal. Nemohl a nebylo pokdy. Když poprvé vzal opět péro do ruky, bylo u kmotra v sedničce, povzdechl a chvíli hleděl na prázdné aršky hrubého papíru, nežli se dal do psaní. Měl oznámiti do Prahy a do Vídně svou zkázu, měl obchodním domům, s nimiž byl ve spojení, psáti o shořelých penězích, o zničeném zboží, o svých dluzích, které mu z požáru vyrostly, měl prošiti, aby mu počkali, až jen poněkud oddechne a se zotaví.

Za nějaký den poslal list také Krameriovi. Nenaříkal, o sobě psal málo, více o městu, a nakonec požádal, aby Kramerius toto neštěstí ve svých novinách ohlásil, aby krajané a vlastenci zvěděli a na nešťastné město s nějakou pomocí, kdo může, si vzpomněli.

Jinak jako by požárem všechny svazy se světem přehořely. Přestaly hovory o něm, potuchla žádostivá zvědavost po zprávách, co se v něm děje. Noviny docházely, ale Věk se na první čas sotva na ně podíval, jen letem sám, bez svého kroužku posluchačů. Ani by ho nesehnal. Nikomu jich nepůjčoval, nikdo o ně nestál, ať se dálo co dálo, ať Napoleon mařil spiknutí proti sobě, ať stíhal své protivníky, roajalisty i republikány.

Jen starý Bílek, jenž si zas opatřil dýmčičku s červenou hliněnou hlavičkou, s krátkou zahnutou troubelí z měkkého dřeva, nezapomněl zcela na svého Bonaparta, z něhož míval strach, jemuž se však obdivoval. I zeptal se jednou, jeda s kravkou pro cihly, když uviděl, že Věkovi čouhají noviny z kapsy:

„Tak co Bonapart, Františku, co —,“ a zarazil povoz.

Věk, jenž čísla ještě nečetl, podíval se a uhodil zrovna na zprávu, nad kterou se starý Bílek omámil.

„Z Paříže. Dne i. t. m. (máje),“ četl Věk. „Od toho dne ve francouzských letopisích začalo se nové století neboli pamětní věk; riebo Rada starších ustanovila, aby první konšel Bonaparte císařem francouzským byl a císařoval a v jeho rodu císařské důstojenství dědičné zůstalo. Podle toho ustanovení a obecného potvrzení Bonaparte titul císařův přijal a píše se takto: ‚My, Napoleon z Boží milosti a zákonem republiky francouzské císař —“‚

„Ó je, ó je, Františku!“ Bílek vyňal rychle dýmčičku z úst a zašermoval jí, „tohle, no tohle ještě! Však jsem vždycky – eu malá“ (kráva sebou trhala, jak mouchy dorážely), „vždycky jsem si myslil, ten že myslí vysoko – Stojíš! Eu! No, teď snad dá pokoj, co by už víc chtěl.“

„Ba nevím, nevím, sousede,“ Věk zakroutil hlavou, „bude-li mít dost.“

„Tak namoutě; ještě něčím strašte, Františku, Jezus Maria, ještě snad‘ vojnu! Drahota jistě bude, jak to kouká na polích. Žita jsou churá a jaře nestojí zanic, a všude, dál k Hradci také, všude, tuhle povídali – Už připlácí, obilí a všecko. Je to pravda (stojíš!), že jsou cihly dražší, že chtějí za tisíc dvacet zlatých?“

„Poslední fůry jsem už tak platil a kámen je také dražší, za sáh teď zlatý šedesát a za trám s otesáním a přivezením osm zlatých!“

„Jezus, Jezus, jak to má člověk vytknout! A kdo nemá peněz ani úvěr – to ty mouchy dnes sekají – no, buďte spánembohem, Františku. A ten Bonapart císařem, advokátův synek, inu, inu! – “

To už pokřikoval, poklusuje u vozu, nachýlen dozadu, jak opíraje se o nohy, napínal oprať, aby zadržel krávu, jež nechtěla čekati.

Věk už čísla do kapsy nezastrčil. Podíval se, není-li v něm více o té důležité události, a četl cestou k bytu, ke kmotrovu příbytku, nedbaje palčivého světla, jež šlehalo bodavě do bílého papíru:

„V Paříži tento nápis na paláci Tulery zůstal: Francouzská republika. Tato ale slova: ‚Svoboda a Rovnost‘ smazána byla. Kdosi zavěsil na ten palác umrlčí hlavu, na kteréž byla s černým ílojířem potažená červená čepička s tímto nápisem: Requiescat in pace.“

Jak četl o červené čepičce, maně se mu kmitl P. Vrba v Praze, ten že to asi s radostí četl, že mají „jakubíni“ odehráno.

Věk za studentských let horoval pro tato hesla, tenkráte, když čítal Rousseaua, kdy s Hněvkovským překládali v Kanálce Voltairovy verše o svobodě, oba nadšení svobodomyslnými přednáškami profesora Meissnera. Léta od těch časů mnoho v něm změnila. Ne v celkovém smýšlení, svobodomyslným zůstal, ale horoucnost v nazírání zchladla věkem i zkušeností. Nečetl lhostejně, ale dost klidně, s jakousi rezignací. Daloť se to také očekávati, zkáza republiky se už dlouho chystala; a tady doma padly ty stíny reakce už dřív a ostřeji, on sám je pocítil: „Jde taková vlna, takový proud,“ pomyslil, „co dělat.“ Pouštěl tu starost. Bližší a silnější byly jeho vlastní, menší sice, ale těžké a celý dav jich, neodbytný, a ty tlumily zájem o svět i o jeho veliké převraty.