Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl čtvrtý)

Za ním vyšel piarista v sutaně, nevelký, dost mladý, byl jako rtuť, a rovnou k Věkovi.

„Oni jsou pan Věk —,“ mnul si ruce, usmíval se a černá očka mu jen hrála, „no, ist nicht durchgefallen, aber v němčině nic kovaný! Měl by vlastně do preparandy, ale když tady páter Damas – a pak se bude učit a privát také mnoho spraví. Privát bude muset mít, privátek —“ Mnul si zas ruce a usmíval se zeširoka.

Věk poděkoval, a když s hochem vycházel, vydechl si. Rozhodnuto, první krok bez úrazu. Ale čisté radosti neměl. Cítil tu protekci i ten útok v tom velebném privátu. Zato Vašíkovi bylo, jako by se vyloupl z těžkého krunýře, a jak vykročili z gymnasia na prostoru před kostelem, zdál se mu den jasnější a krásnější, ač slunce zrovna tak zářilo, jako když sem šli.

Cestou do bytu koupil Věk, čeho malému studentu bylo potřeba, knihy, papír a jiné školní potřeby. Tak uběhlo dopoledne a odpoledne se chystal na cestu. Vašík sice zaprosil, aby tu ten den ještě ostal. Než doma čekalo tolik práce, a proto Věk, ač dosti těžko, odřekl. A viděl, jak od toho okamžiku hoch zesmutněl, jak je schlíplý. Naposledy mu svitlo veseleji v očích, když stará Jetmarová v pokojíčku navrhla, balíc Věkovi něco jídla na cestu, že by mohl tatínka na kus vyprovodit.

V tu chvíli stanul Věk sám proti Máli. Děkoval jí a žádal, aby prominula, kdyby snad Vašík někdy byl obtížným.

„A ne, nebude,“ odvětila živěji, „a jsem ráda, že ho máme, kvůli mamince, a Vašíček je hodný.“ Na okamžik se zamlčela, jako by se rozmýšlela, a pojednou se tišeji optala, jak je, jak povídal, nenašlo-li se to psaní – A sklopila oči.

„Je vám ho líto —“

„Kdoví do jakých rukou —“

„Do spolehlivých.“

„Máte je —,“ řekla chvatně.

„Promiňte, že jsem minule —“

„O já hned věděla.“

„Nemohl jsem jinak.“

„A —“

„Ale teď už nemám právo.“ Sahal do náprsní kapsy. „Neříkal jste nikomu —“

„Nikomu!“ Že ženě pověděl, neměl za porušení diskrétnosti. „Nikomu.“ A vřeleji, s oučastenstvím dodal: „Rozumím vašim citům.“ Položil zabalený list na rám, u bílé roušky, která byla na pokrytí umělého vyšívání.

Máli podala Věkovi ruku a mírně zardělá řekla tiše, sentimentálně, zase klopíc zrak:

„Je v nich mnoho zármutku. Děkuju.“

Přišla stará Jetmarová s Vašíkem jako orodovnice, že by rád tatínka vyprovodil. A za chvíli vyprovázel, sedě na voze vedle Věka, jenž mu dával poslední napomenutí, zvlášť aby na maminku pamatoval, aby neměla zármutek kvůli němu. Vašík seděl jako kuřátko. Otcova slova kanula v pohnutou mysl jako semeno do vláčné půdy —

Vyjeli za město, vůz hrčel rovnou silnicí, až se pojednou zdvihla, vedouc odtud dál po kraji nevysokého svahu nad mělkým, lučinatým údolím, nyní vybledlým a pustým. Na té výšině zarazil vůz u staré plané hrušky, jejíž žlutohnědé listí, hrubě prořídlé, hlasně šelestilo v studeném větru.

Tady Věk naposledy Vašíka přivinul, políbil, pohladil. Hoch vylezl z vozu, nevěda jak. Viděl otce, jak se ještě vychýlil, ruku mu podal, slyšel jeho slova, ale v svém pohnutí nerozuměl. Vůz se rozjel. Věk se dosud ven nahý.bal, kyna Vašíkovi, jak dlouho bylo možná. Ten stál jako kamenný, hledě za vozem, jehož bělavá plachta, třesouc se u větru, vzdalovala se dlouhou silnicí jako plachta mizející lodi, až v ohebu, za vyrudlým břehem, zanikla —

Zůstala jen prázdná silnice. Vašík pobledlý chladem a rozčilením stál a čekal, jako by vůz se měl ještě jednou objevit. Ale prázdno, pusto. Stál sám, sám, tak opuštěný, jak bolestně cítil; a tak dlouho nikoho neuvidí, a tak daleko domů, tak daleko – Nohy mu slábly, jako vysílen usedl u cesty do chudé trávy a dal se do usedavého pláče. Výš nad ním, ve břehu šelestila stará planá hruška a vítr roznášel její chudé, zlatohnědé listí —

Za zimního podvečera, bylo třetího prosince t. r. 1804, seděl Jeník rytíř z Bratřic v druhém pokoji svého bytu na Spálené ulici u tmavého psacího stolu, na němž hořely dvě svíčky v stříbrných svícnech. Byl v županu a.přebíral se v otevřené zásuvce plné papírů. Už hodnou chvíli hledal malou pergamenovou knížku, kterou si přinesl z vojny, z posledních let, kdy stával se svými granátníky proti Francouzům, a do kteréž si zapisoval i v tichém stanu i na piketě nebo po srážkách. Naposledy před pěti lety, po krvavé bitvě u Stockachu.

Záznamy ty hledal bez rozčilení, klidně, pozvukuje si přitom příjemným hlubokým hlasem. Do tlumené noty dudácké písně zaharašilo chvilkou z ulice hrčení kočárů a stále hučel praskavě oheň v bílých, starších už rokokových kamnech v koutě pokoje vpravo ode dveří.

Papíry ze zásuvky rostly na stole do kupky a pořád knížka nikde a pořád jako včelí bzukot ta tlumená nota; pak už se jen první dva verše opakovaly: „Kdyby mně to pánbůh dal, aby si mě dudák vzal —,“ až naráz ztichly, jak setník nahlédl do svazku listin. Nahlédl a neodložil jako ostatní, nýbrž přehlížel, obracel prostý seznam, sloupce holých slov. Byl to ouřední, německý inventář pozůstalosti po nebožce matce, zemřelé před devíti lety v Táboře – Kolik let už neměl té listiny v rukou. Jemu ta mrtvá slova oživovala, mnohé z těch předmětů mihly se mu jasně v barvách a v podobě, jak je doma viděl. Kus mládí z nich vanulo a zjasňovaly obraz matčin.

Neunavovalo ho čisti seznam nábytku, náčiní, šatstva – Vzpomněl na ten „Halstuch mit türkischen Blumen“, mihla se mu „Puderschachtel“ a „Tabak-Tose“ otcova, matka nešňupala jako mnohé dámy, a „Prisl–Ribeisen“, jímž starý Drábek třel tabák. A dva obrazy tu, Panny Marie a svaté Máří, na ten se pamatoval, a tu za kuchyňským náčiním „verschiedene Betbücher“ – V sametu vázané francouzské, ty tam jistě byly, a starší ještě, v stříbrném kování, české, jež měla matka po paní bábě na památku —

Nebožka matka jako by vedle stála. Viděl ji, důstojnou postavu (byla rodem Malovcova z Kosoře) v napudrovaném, vysokém účesu, v hedvábných šatech dlouhého života, jak sedí v těžkém kočáru ohromných per vedle nebožtíka otce v bílé vlásence s copem a on sám jako chlapec s mladší sestrou proti nim, jak v neděli ráno vyjížděli do kostela z radvanovského zámečku alejí vysokých topolů suchou silnicí vyzářenou ranním sluncem, jak kočár hrčel, skřivani zpívali, jak se kolem osení zelenalo a vlnilo, jak bylo pěkně, volno, veselo.

A jak se s matkou pak loučil, když ho přísný otec vyvážel do Prahy k jezovitům do semenarium svatého Václava v Dominikánské ulici, do oddělení nobilium. V zamyšlení obracel list, zrak utkvěl na poslední stránce, již podepsali ouředně „Petrus Žiwna Magts-Raitoffizier“ a „Johann Kellner Swgedek toho“ a „Wencl Wlach Swiedek“.

Setník už nečetl. Hleděl do minulých let, vzpomínal, jak se s matkou shledal, když se vrátil z turecké vojny, od Bělehradu, kdež byl s Laudonem jako fáhnrich, a jak psávala pak za ním do pole, když bojovali s Francouzi, jak když byl u Limburku raněn —

„Pane barone,“ ozvalo se za ním uctivě, „poslušně hlásím, že je čas, aby ráčili jít —“

Tak hlásil Lukáš Burian, chlapík jako hora, asi čtyřicetiletý, někdy tesař granátnické setniny Jeníkovy, samým kapitánem z vojny vykoupený, nyní jeho sluha, v tmavé kamizole, v tmavých vlněných punčochách a ve střevících.