Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl čtvrtý)

A bylo i dál jak u něho v tom věku. Devětadvacátého října časně ráno, za šera, zastavil povoz pod plachtou před podsíní Věková domu; do vozu vynesla Kačka s čeledínem Vašíkovu truhličku. Věk viděl, jak žena dělá Vašíčkovi, který den předtím plačky se rozloučil u kmotříčka a se známými, na čelo křížky, jak ho chytla a sama plačíc ho těšila, jak Vašík ji objal a Lidku, jak nevidí pro slzy na cestu —

Až k vozu s ním šly a do vozu jenom Věk. Hoch se přikrčil do koutka v nové čepici, v novém plášti z šedého sukna, a chvíli plakal. Za městečkem ustal. Ještě měl otce u sebe, a nový svět se před ním otvíral. Do Litomyšle dojeli až druhého dne odpoledne, neboť Věk se tak nehnal, jako když tam jel sám; ani nemohl kvůli Vašíkovi.

U Jetmarových už na ně čekali. Vašíka, jenž byl dlouhou jízdou v sych-ravu roztřesen a nad velkým městem, jakým se mu zdála Litomyšl s branami, zámkem a dlouhým náměstím, jako u vidění, chytla stará Jetmarová hned na síni přede dveřmi do bytu. Slyšel její radostné vykřiknutí, ucítil polibky jejích zapadlých, měkkých rtů, dotek její uvadlé tváře. Pak se ocitl v šeré předsíni s rudými záblesky měděného nádobí na stěnách, uzřel skleněnou stěnu, a když jí prošel, tu teprve uviděl v plném světle stařenku, jejímž výkřikům a slovům v svém napětí a vzrušení dobře nerozuměl. Jako by se mu zjevila nebožka babička, na niž se dost jasně pamatoval.

Vtom stanula před ním Máli, štíhlá, v bělostném, lehkém šátku křížem přes ňadra, taková vystrojená, nedělní, jak mu připadala, a mluvila na něj laskavě a tak mírně, jako by se bála hlasitěji promluviti. Strach z něho spadl, jak jej tak pěkně uvítaly.

Barušky se však lekl, když se pak přihrnula do světnice a když si ho, jak jí ruku políbil jako Máli a staré tetě, před sebe postavila, pronikavě prohlédla a ostře promluvila: „Tak to je ten studentek – Ale poslouchat, učit se a ne zlobit, mám už metlu, pantatínek o ní ví – No mlč —,“ pohladila mu hlavu i tvář, „ono to půjde, viď, a zkouška taky – A teď se pojď podívat na svou rezidenci.“

Vedla ho do vedlejšího pokojíka, dost úzkého, o jednom okně.

„Vidíš, tady se budeš učit a tady spát, sem si dáš truhličku —,“ ukazovala na stolek blíž okna, na postel v pozadí pokoje. Než víc nežli na stolek a na lože obracel Vašík oči na oltářík na starém, vykládaném prádelníku z tvrdého dřeva u zdi, pokrytém bělostnou, vyšívanou rouškou. Stála na něm soška Panny Marie v brokátových tuhých šatečkách s Ježíškem také tak vystrojeným. Nad jejich vyzlacenými korunami vznášel se oblouk dělaných růží a v nich dva andělíčkové živě polychromovaní tak jako růžová tvář Matky boží i jejího synáčka. Vpravo vlevo blyštěly se cínové svíčky jako stříbrné a z nich trčely bělostné voskovice s bílými ještě, nepřipálenými knoty, každá s kytičkou vprostřed. Bylo tu tak všecko čisté, bílé a klidně ticho jako v kostele.

Pak do proudu zapadl, jak ho Věk vyvedl do města, když všecko vyřídil z domova, vzkazy od ženy a stran truhličky a houslí, když staré Jetmarové zatím zhruba pověděl, jak je v Dobrušce, jak se měl v Praze. Šli podsíní proudem lidí, hlavně studentů, velkých, malých, jak hlučně a šumné se procházeli podsíní dolů nahoru, kolem krámů, kolem krámků s ošatkami plnými ovoce, různých hrušek, růžových, zlatých jablek a vábného pečiva.

Věk tudy vedl Vašíka a dále kolem pošty a zámku ku koleji a gymnasiu, kdež rovněž bylo jako v oule od samých studentů v kabátech, v šedých, tmavých pláštích, v čepicích i kloboukách, v pantalónech i v kožených nohavicích, malých i dorostlých s licousky, s holí v ruce.

Věk vyložil Vašíkovi, ti že už odbyli gymnasium, že jsou v nejvyšších třídách, ve filosofii. Vašík hleděl na ně s obdivem; ale pak v něm hrklo, když z gymnasia velkými dveřmi vyšli dva páni, jeden větší, druhý menší, oba v tmavomodrých pláštích s límcem, když houfce studentů se před nimi rozestupovaly, když jim všichni uctivě smekali, když uslyšel, že ten větší je sám pan prefekt a ten menší, červený, v nejlepším věku, že je páter Prokop Pokorný, profesor principií, jak se Věk přeptal, toho že bude mít, bude-li přijat.

Vašík stál nehnuté a jako strnulý hleděl za piaristy jako za zjevením strach budícím, až zašli do dlouhé koleje s dvěma řadami oken v holém, šedém průčelí, jež vypadalo ještě mračněji, jak se nad klášterem neslo těžké, ocelivé nebe. Od zámku v žlutém stromoví vanul sychravý vítr a vírem poháněl silnicí spadlé listí. Kalný přísvit na všem.

Vašík se rozsmutnil a strach šel na něj z těch přísných budov, z houfců studentů, kteří tak vesele, tak jistě si vedli, hovořili a přecházeli. Ti všichni už jsou přijati a nemusí se zkoušky strachovat, a on – Důvěra ho opustila a zmáhala ho malomyslnost.

Zatím ho tety soudily, zvláště Baruška, že se zdá pořádný, že je zvěděný, že má všecko tak čisté a v pořádku, a bez parády. Máli chválila, že je způsobný, a stará Jetmarová potěšena, blažená, že dcery jsou spokojeny, že nehubují a že má bratrancova vnoučka, živě přichvalovala, a že hodný hošík, a celý Franc, celý nebožtík dědek, kdyby ho byly znaly, a že to s ním půjde, že jim nebude překážet —

Večer se jim objevil jako malý Šalamoun. Když seděli u večeře, u které také Věk musil zůstati, prohodila Baruška, to že má Vašíček tetek, že nebudou ani vědět, kterou volá, tadyhle panímámu —

„To je babička,“ vpadl Vašík znenadání. Tak mu to slovo uklouzlo a Věk se podivil, jak ženskými trhlo, jak sestry na sebe pohlédly a staré tetě, zdálo se mu, mihl se ruměnec uvadlou tváří. Snad by je mrzelo – Ale v tom Baruška, a neostře, nýbrž s úsměvem:

„A proč babička.“

„Protože je stará a jako naše babička.“

Věk synkovi pomohl a pověděl, jak i jemu bylo, když paní tetu poprvé zhlédl.

„A tak to ostane!“ rozhodovala Baruška. Máli přisvědčovala.

„Tak mají vnoučka, maminko —“ Znělo to bez výčitky, měkce, ale stará přece jako by se lekala, že zůstal osten, že to dcery zabolelo, omlouvala se pohledem-i trhanými slovy:

„A snad bys, Baruško, snad byste, děti —“

Když se Věk po večeři chystal do hostince na nocleh, připomenula mu Baruška znovu, co mu již řekla, když přijel, zítra že to snad půjde, sic že by prezent neškodil, na to že v klášteře jdou, ale když psali panu páteru Kornelovi a ten zase panu páterovi Damasovi, to že také něco vydá.

Věk poděkoval, musil, bezděky však stáhl obočí, jak zaslechl o prezentech. Neřekl však nic, vida, že sestřenice to béře jako zvyk, jako nutnost, a že neváží, co na tom nepravého.

Ráno zavedl synka do gymnasia, kdež se mělo rozhodnouti. Před budovou zase šum, plno studentů i na chodbě dole i na dřevěných, širokých schodech. Všude studenti a tatíkové, městští i sedláci, v dlouhých kabátech makové nebo tmavozelené barvy, v brslenkách po kolena, v punčochách nebo ve vysokých botách. Sem tam prokvetal i kožich vyšívanými květy. Všichni byli dlouhých vlasů, upracovaných, těžkých rukou, všichni smekali a hluboce uctivě pozdravovali, když přicházeli piaristé profesoři v tmavomodrých pláštích, ten s hlavou vzhůru, ten děkuje vlídně na všechny strany.

Věk, cítě sám jakousi ouzkost, již nemohl zaplašit, hleděl jinak na profesory nežli jindy a uctivěji pozdravoval. Pak došlo na Vašíka. Vzali si ho do jedné z tříd… Věk čekal, obcházel dvéře, číhal, otevřou-li se, pustí-li syna, s jakou vyjde, roztržitě odpovídal jakémusi tatíkovi, jenž se ho na něco ptal; vyšel pak i před gymnasium, vrátil se zase na chodbu ke třídě. Až se dvéře otevřely a Vašík vyrazil ven, zardělý, s očima napětím dosud jako horečnýma.