Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl druhý)

Здесь есть возможность читать онлайн «Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl druhý)» — ознакомительный отрывок электронной книги совершенно бесплатно, а после прочтения отрывка купить полную версию. В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Жанр: foreign_antique, foreign_prose, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.

F. L. Věk (Díl druhý): краткое содержание, описание и аннотация

Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «F. L. Věk (Díl druhý)»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.

F. L. Věk (Díl druhý) — читать онлайн ознакомительный отрывок

Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «F. L. Věk (Díl druhý)», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.

Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Na toto naléhavé připomenutí dal se P. Vrba rozhodně na výzkumnou cestu, když se byl přesvědčil, že Šedivý dosud nic nevyzkoumal a Kramerius také ne, a ten že vlastně, jsa velmi zaměstnán, stále odkládá a že by asi tak hned něco nevypátral.

A tak podařilo se P. Vrbovi, že našel stopu po panu Lidlovi, jenž u něho hledal svého domnělého předka Ferdinanda Euseba Václava a jiné rodinné zprávy a jejž P. Vrba tak zlomyslně napálil svým předlouhým výkladem o svatých třech králích a rodech jim příbuzných. P. Vrba už od něho samého zvěděl, že je majitelem domů na Starém Městě. Pak vypátral, že ty dva domy jsou v staré Poštovské ulici, kromě nich však že Lidl má ještě škrobárnu a velkou dílnu na pudr v Jirchářích, že je muž značně zámožný, a ne zlý, ale tuze na svém rodu si zakládající, že má syna a dceru, která se šatí jako nějaká urozená slečna, k tomu že ji má on, Lidl, více nežli matka sama.

Jak měl pana Lidla, začal P. Vrba hledati Urozeného jeho strýce. V tom mu Krameriův přítel, Šedivý, pomohl; ten mohl spíše v okolí páně Lidlově méně nápadně se vyptati nežli starý kněz, jenž se na nejkratší cestu, k panu Lidlovi, pro ten svůj zlomyslný kousek vydati netroufal a také jeho předků a genealogických výkladů se bál. A mladý literát skutečně přinesl zanedlouho noviny, že Lidl má jakéhosi příbuzného, starého majora, a ten že se opravdu Materna jmenuje, že s Lidlovými nebydlí, nýbrž sám, docela sám. Kde, hned Šedivý nezvěděl, ale P. Vrba nečekaje sedl a napsal list, aby odpověděl na Vavákovu urgenci a to, aby ta kuchařka a všichni měli strpení, že už strýce panny či slečny Maternovy mají, že o něm vědí a že všecko ostatní hned oznámí, jakmile sám o něm více vyzví.

Psaní odesláno a za dva dni poté přichvátal Šedivý do Expedice oznámit Krameriovi, že již ví, kde ten starý major ostává, a oznámil na úžas Krameriův, že v Klamovce. Kramerius poslal o tom ceduličku P. Vrbovi. A ten teď, sám ještě nic určitého a zevrubného nevěda, tušil hroznou věc, že Vavák, jak dostal zprávu, že major Materna je na světě, přiváží tu pannu Maternovou, a zrovna sem k nim! Co teď s ní, co s děvčetem!?

Ahle!

Zaklepáno na dvéře a do jizby vstupoval milčický rychtář, František Vavák, statný, vysoký muž, padesátník, zdravé, hladce oholené tváře, táhlého nosu, dlouhých, už prokvetalých vlasů, jež na temeně rozděleny a za uši sčesány sahaly po ramena. Na tmavozeleném dlouhém kabátě s dírkami rudě obšitými leskly se mu nevelké kovové knoflíky.

„Pochválen Pán Ježíš,“ pozdravil a bral se k P. Vrbovi.

Rovněž tak pozdravilo mladé sedmnáctileté děvče hnědých vlasů, prostřední, spíše větší postavy, štíhlé, ale ne zrovna drobné, plné jarosti a mladistvé síly, jež zářila také ze svěží tváře i hnědých, veselých očí.

Byla patrně překvapena, ale nezalekla se. Učinivši hned u dveří úklonek, podívala se na oba staré pány, pak šla, políbila oběma ruku a ustoupila zase. Jak zraky všech na ní utkvěly, mihl se jí ruměnec po tváři a bezděky na okamžik sklopila oči. Ale hned jich pozvedla, jak se P. Vrba ozval, tak to že asi je panna Maternová. Jasný pohled její utkvěl na starém kaplanovi, neboť tušila, že ten to je, jenž se jí tak ujímá. Za ni odpovídal Vavák. Chování jeho bylo uctivé, ale nikterak pokorné nebo ostýchavé a svědčilo, že s pány umí jednati. Mluvil jadrně a plynně. Omlouval se, že přijeli, aby se velebný pán neráčil mrzeti, že vlastně musili přijet, protože stará kuchařka v Městci zemřela a panna Rézinka že neměla kde být.

„Přijela k nám, koňaři právě měli tudy cestu, však s nimi přijel také do Prahyjejí kmotříček, a takjá nelenil a dal jsem zapřáhnout. Sic mohla panna Rézinka u nás nějaký čas ostat, ale prosím, co taková městská panenka v selském dvoře, a v tenhle čas! A když tu byly ty noviny o panu strýci, jářku, zkusíme štěstí. A tak jsme jeli, nejprve sem, když velebný pán byl tak hodný a staral se tak. A pan Kramerius, ten je svobodný, tomu by bylo zatěžko, a tak –“

P. Vrba kýval hlavou, a zase se na faráře podíval a z toho na dívku a pozval ji, aby si sedla – Vavák už zatím usedl – a opakoval, to že je pravda, ale s tím panem majorem to že – A pojednou se Maternové zeptal, zná–li pana strýce.

„Nikdy jsem ho neviděla,“ odvětila jasně a hbitě, bez ostychu. „Jen se pamatuju, že tatínek někdy o něm mluvil.“

„Hm, hm, to bude. No, pravdu máte, rychtáři, zkusíme štěstí. Co jiného.“ A pověděl, co o majorovi věděl. „Ale teď už je pozdě, to abychom to nechali na zítřek.“

Za chvíli poté vedl P. Vrba pannu Rézinku ze svého bytu dozadu, přes dvůr, kde bydlila paní Marková. U té měla zůstati Maternová přes noc. Navrhl to sám farář Hejna, když uslyšel, že mladé děvče má jít na nocleh do hospody. Rychtář u nich ještě zůstal. Když se kaplan vrátil, neutajil před ním, že se mu panna podobá, že by bylo škoda, aby takové čiperné děvče a takového rodu mělo někam do služby.

„A jak je vtipná, velebný pane!“ chválil Vavák. „A hlas má, jaký hlas! Slyšel jsem ji jednou o hrubé při jedné bravúr–árii, ach, pane, to bylo něco. A tady v Praze by se mohla vycvičit –“

„A k divadlu, ne?“ vpadl ostře P. Vrba.

„No, smělá by byla dost, ale to ne. Ale,“ dodal, jako by si vzpomněl, „jedno je – německy neumí.“

„I ďasa!“ vzkřikl v žertovném úžasu P. Vrba, a podívav se na faráře, jenž se dal do smíchu, doložil: „To je asi ta jediná šlechtična v celém Českém království, co německy neumí. Ale vy také neumíte německy a mluvíte s pány.“

„Pravda, pravda, velebný pane. O němčinu by nebylo, bez té by došla spasení, ale jestliže ten její strýček, císařský major, víme –“

„No, uvidíme; a jak ty papíry –?“

„Tu jsou. Přivezla si je.“

Vavák vytáhl balíček listin, jež na stole rozdělal. Mezi nimi nejvíce padal do očí erbovní list na pergamene, se znakem pěkně malovaným.

Kdyby se byl ani té mladé šlechtičny netýkal, byl by pátera Vrbu sám sebou, jako starožitnost, velice zajímal. Prohlížeje si horlivě erbovní list, poslouchal zároveň milčického rychtáře, jenž uživ příležitosti, chutě vykládal o Maternech, o zbytku jejich květnické tvrze pod lesem Fidrholcem i o zvonech jimi darovaných. Přitom blýskl se lecjakým historickým datem, za kterého českého krále, v kterých letech, takže farář Hejna, sedě v lenošce a bedlivě naslouchaje, se až divil, kdeže ten sedlák nabral tolik vědomostí, to že by ani on, farář, těmi letopočty se tak neoháněl. Vtom P. Vrba se k němu schyloval, ukazuje mu erbovní list, aby se také podíval.

Staroch na pergamen mrkl, ale již se mu usmála ústa hluboko zapadlá mezi nos a bradu, a již se mu také smály tmavé oči, jež na kaplana upřel.

„Kdyby tak byl váš, Matoušku, tenhle erb,“ pravil, „to by bylo, to bych teprve zkusil. Co byste tak dělal, řekněte!“

„A to bych jich ihned udělal kaplanem, pane faráři.“

„A to bych měl čistého patrona.“

Oba se dali do smíchu. Rychtář doložil, oni že se smějou, ale jiný že by za takový diplom dal půl jmění.

„Jako pan Lidl,“ doplnil P. Vrba a pověděl o něm Vavákovi. Ten mínil, že by snad ten měšťan z ohledu na to, že je panna Rézinka rodu šlechtického, že ten by se jí ujal.

„Zatím ne, zatím ne,“ chvatně P. Vrba odpovídal, „zatím to zkusíme se šlechticem, když je pravá šlechtična,“ a zaváděl řeč, jak se Vavák v Praze dlouho zdrží.

Читать дальше
Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Похожие книги на «F. L. Věk (Díl druhý)»

Представляем Вашему вниманию похожие книги на «F. L. Věk (Díl druhý)» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.


Alois Theodor Sonnleitner - Dr. Robin-Sohn
Alois Theodor Sonnleitner
Alois Theodor Sonnleitner - Die Hegerkinder von Aspern
Alois Theodor Sonnleitner
Jirásek Alois - Psohlavci
Jirásek Alois
Jirásek Alois - Lucerna
Jirásek Alois
Jirásek Alois - Filosofská historie
Jirásek Alois
Jirásek Alois - Staré pověsti české
Jirásek Alois
Отзывы о книге «F. L. Věk (Díl druhý)»

Обсуждение, отзывы о книге «F. L. Věk (Díl druhý)» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.

x