Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl druhý)

Здесь есть возможность читать онлайн «Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl druhý)» — ознакомительный отрывок электронной книги совершенно бесплатно, а после прочтения отрывка купить полную версию. В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Жанр: foreign_antique, foreign_prose, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.

F. L. Věk (Díl druhý): краткое содержание, описание и аннотация

Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «F. L. Věk (Díl druhý)»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.

F. L. Věk (Díl druhý) — читать онлайн ознакомительный отрывок

Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «F. L. Věk (Díl druhý)», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.

Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

VII. POSLEDNÍ PO PŘESLICI

Když Held s Věkem odešli z bytu starých kněží, nastalo tam ticho. Farář seděl v lenošce a čekal, že Matoušek začne nějaký hovor. Než Matoušek jako by zapomněl, šukal sem tam, nemluvě, nějak zamyšlený, až posléze, pohlédnuv úkosem na faráře, zasedl ke svému stolu a jal se tam v papírech přehrabávati. Pak se dal do psaní. O tom, co se bylo před chvílí přihodilo s tím vojákem, ani slovem se nezmínil. Nyní psal, ale kradí, psaní milčickému rychtáři Vavákovi, s nímž se před pěti roky tak trochu seznámil o dražbě v kostele pavlánů, odbývané na všeliké klášterní a kostelní zboží. Oba tenkráte, bylo v prosinci před samými svátky vánočními, setkali se v dotčeném kostele u velkého ohně, který si v presbyteriu židé v kloboucích jako v poli někde zatopili a u něho se hlasně brebentíce ohřívali. Kněz penzista i pobožný rychtář neutajili tu svého rozhorlení, a tím se dostali do řeči a seznámili se. Od té doby se pak několikráte v Expedici Krameriových novin viděli. Nyní psal P. Vrba rychtáři, žádaje ho, aby starou Brtkovou těchto dnů nějak doma zdržel, kdyby chtěla do Prahy navštívit svého vnuka. A psal proč, a psal obšírně a netajil svého rozhorlení, přičemž, zapomenuv na faráře, pokrucoval živě hlavou a také si sem tam pro sebe zabroukl.

Ale pojednou se vytrhl. Ozvaloť se za ním: „Co to píšete, Matoušku?“

Jak se kaplan ohlédl, viděl, že pan farář vstal a že se k němu blíží. Co píše, říci nesměl, neboť všecky ty příhody s mladým vojákem zamlčel. A že se bál, že se mu farář nahne nad stolek a bude se mu dívat do péra, jak často dělával, rychle odstrčil rozepsaný list a hmátl do kupy listů opodál, na něž opisoval z různých pramenů a knih i listin, jak nač přišel, svá miscellanea, různé zprávy historické, verše, staré nápisy a různé paměti hodné i nehodné věci.

„Tak co?“ ptal se farář už u samého stolku; a nahýbaje se nad něj, pravil:

„Kroutíte sebou.“

„I to jen tak. Tuhle.“

„No tak čtěte.“

Starý kaplan nahlédl do listu maně vytaženého a zarazil se. „Tak co, Matoušku. Jako byste nechtěl –“

„I nic to není, o znameních.“ „O jakých znameních?“

„I o znameních smrti, jak je mívaly některé rody.“

„Ach, ach, to je pěkné. A nic jste mi nikdy o tom neřekl. A teď zas, jako by – Snad nemyslíte, že se bojím té s kosou. Nic se nebojím. Tak co tu máte? Čtěte!“

„I že Slavatům se ukazovala bílá paní, to je známo,“ oznamoval Vrba dle listu, jejž vzal do ruky, „Lobkovicové slýchali zvuk zvonce, Martinicům zjevuje se v kapli na Smečně světlo nebo spadne erb. Černínové slýchají na chuděnickém zámku šust, jako když písek padá –“

„A co se zjevuje obyčejným farářům?“ ptal se staroch a jeho zapadlá, bezzubá ústa se usmívala.

„A těm nic. Když nejsou ‚fon‘, to se smrt nenamáhá, aby se poslušně ohlásila. Je to přec jen dobrá věc být kavalírem, vědí. To se může jen převléknout a jít, všecko jaksepatří.“

Ale Matoušek ustal v žertovném tónu, nebo starý farář, pojednou zvážněv, upíral na něj zapadlé oči, až se pak ozval:

„A myslíte, Matoušku, že obyčejným lidem se smrt nehlásí?“

„No, slyšel jsem také; ale kdopak ví. Že prý jako když prutem do okna třikrát šlehne –“

„Tak, tak,“ vpadl mu farář do řeči a šoural se zase ke křeslu; seděl shrbeně, chvilku mlčky, až pak se ozval vážně, nějak měkce:

„Jakpak, Matoušku, bude–li se vám přece stýskat, až tu nebudu –“

„Ale vždyť tu ještě jsou; a pak ještě je tu P. Lang a Fulgentius Kahánek, a ty oni musejí přečkat.“

„A toť; ale ti tu dlouho nebudou, a já pak po nich už teprva ne. Jen netěšte. No, nechť. Ale já kvůli vám, Matoušku. Víte–li, já na vás myslím.“

„Ale pane faráři –“

„No bude, bude se vám, Matoušku, stýskat,“ obracel farář žertovně, „vždyť už nebudete mít koho týrat a zlobit.“

„Já se jich nazlobím,“ odvětil kaplan tónem, který šel do farářovy noty.

„A ještě málo, tak ne. Jako včera; a – a –,“ tu rychle, pokud mohl, farář vstal a rovněž tak se bral k oknu. „Tak jak, jak tamhle u jezuitů sv. Ignác, má tu zář dobře, nebo nemá? Pořád se o to přete. Jen pojďte, pojďte.“

P. Vrba musil k oknu a podívat se směrem, kam ukazovala kostnatá starcova ruka, na sochu sv. Ignáce nad kostelním štítem, kolem níž svítila a třpytila se vyzlacená svatozář od hlavy až k nohám.

„A pane farář, bránějí si jezovity jak chtějí, tohle vyvedli patres hloupost, to je chyba, protože ta zář je znamení cultus Hyperduliae, ta patří jenom Panence Marii a dost, a žádnému jinému, a dost, povídám, a sv. Ignác –“

Umlkl. Spatřilť něco, co jeho pozornost zajalo. Opodál, před jejich okny, jely dva otevřené selské vozy lehké s košatinami. V prvním sedělo několik mužských v kloboucích i v beranicích. Ve voze byli zapraženi dva koně a dva bělouši bez řemení i bez sedel, s podvázanými ohony šli vedle nich volně přivázáni, čtyři pak hnědáci, také tak volní, kráčeli uvázáni za vozem plni uschlého bláta. Za tím povozem patrně koňských handléřů jel druhý, podobný, a v tom za kočím seděl nějaký muž a ženská. To vše nebylo nic neobyčejného, ale to překvapilo P. Vrbu a také faráře Hejnu, že oba povozy před jejich domem zastavily, že z toho druhého vylezl sedlák ve dlouhém tmavozeleném kabátě a v beranici s mašličkami, za ním že pak hbitě, jako veveřice, sestoupila ta jeho společnice, patrně mladá, a ta, přistoupivši k prvnímu povozu, podala tam nějakému pantátovi ruku, jenž jí, jak se podobalo, něco důtklivě říkal. Pak odstoupila, také ten sedlák těm v předním povoze sbohem pokynul. Povoz jejich se hnul a jel dále, a za ním se pustil také druhý vůz, když sedlák byl pacholkovi něco nařídil. A nyní se obrátil k své společnici, jež se zatím zvědavě kolem rozhlížela. Byla v červených vlněných punčochách, v slušném městském kožíšku, a měla na hlavě čapku lemovanou kožešinou s třapcem z dýnka visícím.

„Jdou k nám!“ zvolal P. Vrba. „K nám! Co u nás?“

„A je to namoutě, že to on! Milčický rychtář, Vavák, vědí, ten písmák, také vlastenec, co umí měřit jako geometr a také spisuje do novin. A ta – i safiente –“

„To je jeho dcera?“

„Pěkná dcera! To je – že už ji veze!“ a plesknul dlaní o dlaň.

Tušil, že je to Maternová, dcera po onom myslivci šlechtického rodu, jehož bratra, majora ve výslužbě, si vzal tenkráte za úkol, když mu Kramerius vypověděl osud té dívčiny i jejího rodu, jak je znal z Vavákova listu, vyhledati. O tom děvčeti, či o té slečince, jak jí také pro šlechtický původ říkal, pověděl už také panu faráři; o milčickém však sedlákovi, jenž to psaní přinesl, se slovem ani nezmínil, udav jen, že to má všecko od Krameria dle Vavákovy zprávy. A pro tu slečinku také obnovil P. Vrba známost s milčickým rychtářem. Psal mu dvakráte. Poprvé, má–li ta Maternová listiny o svém šlechtickém rodu. Na to Vavák odepsal, že po nebožtíku myslivci, jejím otci, něco takového zůstalo, ale že si to vzal pan farář v Městci. Poté za nějaký čas psal Vavák sám, naléhaje, aby páni v Praze, pan Kramerius i velebný pán a jejich známí té panny Maternové se ujali, že stará kuchařka po nebožtíku faráři městečkem nemůže ji u sebe nechat.

Читать дальше
Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Похожие книги на «F. L. Věk (Díl druhý)»

Представляем Вашему вниманию похожие книги на «F. L. Věk (Díl druhý)» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.


Alois Theodor Sonnleitner - Dr. Robin-Sohn
Alois Theodor Sonnleitner
Alois Theodor Sonnleitner - Die Hegerkinder von Aspern
Alois Theodor Sonnleitner
Jirásek Alois - Psohlavci
Jirásek Alois
Jirásek Alois - Lucerna
Jirásek Alois
Jirásek Alois - Filosofská historie
Jirásek Alois
Jirásek Alois - Staré pověsti české
Jirásek Alois
Отзывы о книге «F. L. Věk (Díl druhý)»

Обсуждение, отзывы о книге «F. L. Věk (Díl druhý)» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.

x