Svatopluk Čech - Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století

A na takový obraz musel hleděti s protějšího břehu král Zikmund, týž pyšný a prchlivý král, který před chvílí krutou radostí již napřed mnul sobě ruce, pevně jsa přesvědčen, že ohromnou svou přesilou rázem zlomí vzdor smělého národa a rozšlápne hlavu nenáviděného kacířstva. Za hodinu jaká změna! Nyní rval sobě zoufale bradu, třásl se hněvem, lítostí a hanbou, vida tuto neslýchanou, potupnou porážku svého valného, vybraného, dobře oděného voje v boji proti takové menšině prostých venkovanů, ozbrojených jen cepy a jinou podobnou, z nouze pořízenou zbrojí. Ohromné vojsko, sebrané s požehnáním papežským ze všech národů a zemí křesťanstva, muselo se dívati na ten hanebný útěk svého nejlepšího oddílu a poslouchati vítězný jásot té hrstky kacířských sedláků a měšťanů!

Tak asi líčil řečník na patníku průběh nedávného boje a zakončil své vypravování nadšeným zvoláním: „Veleben budiž Hospodin za slavné vítězství, kteréhož dopřáti ráčil hrstce lidu svého nad ohromným množstvím zpupných nepřátel!“

„Vzdali jsme Bohu díky již na bojišti samém, pokleknuvše tam na krvavé zemi a prozpěvujíce hlučný chvalozpěv,“ ozval se někdo z davů nově přišlých. „Ale čest a chvála náleží také Žižkovi, kterýž svým udatenstvím a vtipem boj na hoře Vítkově k nenadálému vítězství obrátil. Bratří, jmenujme ode dneska horu tuto horou Žižkovou pro věcnou památku slavné jeho bitvy.

„Tak! Tak!“ přizvukovalo bouřlivě množství. „Čest a chvála bratru Žižkovi!“

Vtom přihrnul se ulicí Celetnou nový, valný příboj lidu a vítězný jeho jásot přehlušil hlasy davu před nárožím nakupeného. Zvolna bral se tudy k náměstí hlavní voj Pražanů s částí vojska táborského a samým Žižkou, vítáni a provázeni zástupy starců, žen, dětí a jiných obyvatelů pražských. Průvod ten uprostřed malebných středověkých domů poskytoval obraz neobyčejně pestrý, mocného ruchu plný, vpravdě úchvatný.

Vpředu vyšlapoval si hrdě zástup osmahlých hochů táborských se svými ručními praky a k nim družilo se množství dítek městských, nesoucích v ruce zelené ratolesti, namnoze i malými mečíky a oštípky máchajících. Očka drobného předvoje jiskřila se pýchou a veselím a svěží, jasné hlásky horlivě prozpěvovaly neumělou sice, ale z vroucího citu vyplynulou píseň, kterou táborský kněz Čapek v radostném zanícení hned na bojišti na oslavu vítězství složil. Nyní kráčel sám v čele dítek a předzpěvoval jim svoji skladbu:

Dietky, Bohu zpievajmy,

jemu čest, chválu vzdávajmy

i s starými,

neb Němce, Míšněny,

Uhry, Šváby, také Rakušeny,

poběhlé Čechy

zarmútil, zastrašil i rozehnal ot dietek malých,

mnoho sem, mnoho tam k utěšení svých milých stálých.

Milý otče! přijmiž chválu ot Čechóv věrných!

Za dětmi kráčela velebná postava onoho pražského kněze, který bojovníky městské do bitvy vedl; v rukou držel dosud na tenké, vysoké žerdi blyštivou svátost a před ním bral se zvonící žáček.

Za knězem pak jel na bujném bělouši jednooký vůdce táborů, pod korouhví s kalichem, kterou nad ním nesl jeden bratr, následován valným davem bojovníků táborských i pražských.

Hrůzný a zároveň unášející byl pohled na ten zvláštní průvod, na tu pestrou směs rozmanitých odění a rouch dosud prachem pokrytých a krví potřísněných, na ty tváře nadšené a vítězným jasem zářící, na tu spoustu zkrvavených sudlic a cepů, ježících se a trčících nad vlnami té bouřlivé živé řeky, z níž se ozývaly řinčivé zvuky zbraní, hřmot kročejů, dusot koní, zpěv a plesné pokřiky, splývajíce s mohutným hlaholem pražských zvonů v jedinou velkolepou hymnu radosti a slávy.

Středem nejhlučnější oslavy byl arci bratr Žižka. Dívky házely čerstvé kvítí před jeho koně, matky zdvíhaly vysoko své dítky, ukazujíce jim božího hrdinu, starci vznášeli i k němus žehnáním ruce, jásot a chvála odevšad burácely mu vstříc.

Právě nablízku zástupu, v němž jedva držel se na nohou nejnešťastnější účastník této slavnosti, náš ubohý spoutaný Brouček, zastavil Žižka na chvíli svého koně a zvolal po svém prostém, jadrném způsobu povzneseným, zvučným hlasem, z něhož se ozývala síla ryzího, hlubokého zápalu a vroucí, upřímná zbožnost: „Milí bratří! Nechvaltež mne, ale chvalte Toho, jehož jsme my všichni pouhými nehodnými nástroji. Milostivý Bůh povalil slabou rukou naší nepřátely své i naše, protivníky pravdy svaté a našeho jazyka českého i slovenského. Pán všemohoucí, svatá naše záštita, porazil a zetřel mrzkou pýchu jejich. Jemu buď proto čest a chvála na věky věkův, amen!“

„Amen! Amen!“ zaburácelo kolem jako jedněmi ústy.

Tu padl zrak Žižkův na spoutaného Broučka.

„Jakého tu máte zajatce?“ tázal se.

„Jali jsme ho v městě,“ oznamoval vůdce jezdců, „an volal, že jest Němec papeženec. Omlouval se, že tak volal ze strachu, maje nás podle ukořistěných korouhviček s křížem za německé křižáky. Jistil pak, že jest Čech a husita, zprvu vydávaje se za Pražana, ale když jsme ho chtěli vésti na radnici, pravil zase, že náleží mezi tábory. Protož vedeme jej k tobě, abys nad ním soudil sám.“

Jedno oko táborského vůdce pronikavě spočinulo na zajatci, žíla na čele Žižkově naběhla a mohutný jeho hlas zahřměl: „Ha, nepoznal jsem ho dříve v pitvorném tom přestrojení! Pohleď, bratře Chvále, není-li to zrádce ten ošemetný, kterého jsme včera po boji na Špitálském poli mezi sebe přijali, a který dnes, ve chvíli nejtěžší s hory Vítkovy zbaběle utekl?“

„Věru, že jest!“ vzkřikl Chval z Machovic, jedoucí v průvodu za Žižkou. „Ani já nepoznal jsem ho dříve v té dvorné mumraji. Padouch ten včera nestoudnými lžemi mne a kněze Korandu zaslepil, že jsme ho mezi bratry přijali. Bájilť drze, že na Špitálském s Pražany statečně bojoval a že po mnohých letech z ciziny se vrací, aby rodákům pomáhal v těžkém zápasu. Dnes mužnost svou na hoře Vítkově skutkem nejlépe dokázal, a kdokoli jen v tuto chvíli naň pohlédne, pozná ihned, jaký jest hrdina! Haha!“

Zraky všeho množství spočívaly s opovržením, úžasem a hněvem na zajatci přepodivně oblečeném, kterýž neměl v okamžiku tom opravdu ani špetky bohatýrského vzezření. Byl bled jako křída a třásl se na celém těle jako osikový list.

Vtom prodral se zástupem zavalitý vousatý venkovan v režné haleně a hrubém slaměném klobouku, s pokrvácenou těžkou palicí v ruce.

„K táborům že se přidal nešlechetník ten po boji včerejším?“ křičel venkovan, v němž asi čtenář poznal Žatečana Vacka Bradatého. „Slyšte: Malou chvíli před bojem tím, přišed jako host Janka od Zvonu do krčmy mezi nás, když jsme se tu o kněžské plachty svadili a potkli, ornátů horlivě se zastával a táborům beranů spílal, že bych byl málem tuto pohanu palicí svou na něm ztrestal.“

„A hned po boji pravil, že ornáty zamítá a proto od Pražanů ustupuje,“ zvolal hejtman Chval v největší nevoli.

„Nevěřím, by Praha mohla zroditi takovou ohavu!“ ozval se z davu Vojta od Pávů jako nový svědek proti Broučkovi. „V hrdlo zajisté lhal, namluviv nebožci Jankovi od Zvonu, že jest Pražan rodilý a že z ciziny domů se vrací. Jistě cizák jest nebo poběhlík bez domova, který lstivě vloudil se do Prahy a do táboru Žižkova, aby tu špehéřské služby konal Zikmundovi.“