Svatopluk Čech - Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století

Hovorný stařec umlknul, vyrušen hlaholem zvonů, který se ozval zdola. Byloť se zatím slunce schýlilo k západu a zamodralý obzor zbarvil se jemnými odstíny červeni a zlata. Hnědý soumrak začal obestírati rozsáhlé tábory křižácké na pláních za Vltavou. Z měst pražských pak zahlaholil večerní pozdrav, nejprve z jedné, pak z druhé, pak z jiných věží, tu jasněji, tam temněji, v rozmanitých mohutných a lahodných hlasech, splývajících v ohromnou hymnu, slavnou a dojemnou.

„Toť jaksi dlouhé a slavné klekání,“ prohodil bratr Matěj.

„Slaví předvečer nedělní,“ vysvětlil bratr Stach.

„Předvečer nedělní? Vždyť je dnes teprve pátek!“ zvolal bratr Matěj, vzpomínaje si určitě, že měl včera před svým nešťastným výletem na Hradčany obvyklý čtvrteční hrách s uzeninou.

„Mýlíš se; sobota je dnes, den svaté Markety,“ odvětil Stach.

„Právě proto je dnes pátek. Vždyť jsem si včera ve čtvrtek po obědě vzpomněl, ale pak jako na své hříchy zapomněl, že bych měl cestou na Hradčany koupit nějaký dárek své hospodyni k dnešním jmeninám,“ odmlouval bratr Matěj a tiše si povzdechl: „Pěkně slavím její svátek!“

Stach znovu setrval na svém a Brouček se dále nehádal, mysle si, že s časem spletli se i svatí.

Byl také již ospalý po denním trmácení. Nyní přišla v jeho vzpomínkách i komořice ke cti, ba i posada s nebesy a pruhovanými peřinami budila žádostivý jeho vzdech. Jak by tam nyní, dobře nasycen a napojen, hověl unaveným údům v té bezpečné, tiché arše, na měkkých duchnách prachových, – kdežto zde musí spáti na holé, tvrdé zemi, pod širým nebem, uprostřed divokého, ozbrojeného lidu. Rozhodnul se již nadobro, že při nejbližší vhodné příležitosti i tábor Žižkův opustí, někde v krčských lesích se ukryje a hned po udušení vzpoury do Prahy se vrátí. Tahle společnost se pro něho naprosto nehodí. S každým otrapou se bratříčkovat, – kdyby alespoň slušně pili na to bratrství! Ale takhle! Bratr tu, bratr tam, a pak tě postaví ke zdi, abys podával kameny! Živit se černým chlebem, zapíjet vodou, spát na holé zemi, a když ke groši přijdeš, hodit jim ho do kádě, – pěkně děkuju za takové živobytí!

S tím odhodláním přitáhl si pevněji kuklu, aby mu něco nevlezlo do ucha, zabalil se do kloku a chystal se ke spaní.

Hovor a šum v táboře v táboře právě utichl, ale hned nato zazněl silný, vášnivý hlas, jenž bezděky vymáhal pozornost každého. I bratr Matěj obrátil se po něm a spatřil Korandu stojícího na balvanu uprostřed bratří, kteří se k němu shrnuli. Také Stach opustil své místo vedle Broučka a přistoupil blíže ke kazateli.

V posledních paprscích slunečních zářila tu štíhlá postava bledého kněze, z jehož roznícených očí jako by sršely blesky a jehož obě ruce hrozivě byly napřaženy dolů směrem k táborům křižáků.

Mluvil o draku ryšavém, sedmihlavém a sedmikorunném ze Zjevení svatého Jana, jenž přichází zahubit zrozeňátko ženy hvězdné, novorozenou Pravdu…

„To je nápad – kázání v noci, když si chce člověk po té nádenické robotě alespoň s pokojem zdřímnout!“ zlobil se bratr Matěj.

Obalil si zakuklenou hlavu ještě klokem a obrátil se na druhou stranu. Avšak mohutná, plamenná řeč Korandova pronikala i dvojím příkrovem a přiměla bratra Matěje po mnohém obracení se strany na stranu konečně k tomu, že rozezlen raději opět se posadil a toliko obě uši dlaněmi zacpal.

Přesto slyšel hlas Korandův i přizvukující výkřiky nadšených bratří a sester. Zatím setmělo se již. Dole po Letné, po pláních holešovických a oveneckých zaplanuly nocí četné ohně v leženích křižáků a také zde na temeni Žižkova rozžehli táboři veliké ohně strážné. Osvětlovaly příšerně některé skupiny posluchačů, uprostřed nichž nejasně se míhala postava zaníceného kazatele, pnoucího obě ruce vzhůru, jako by horoucím zápalem svým chtěl se vznésti k hvězdnatému nebi.

Posléze ukončil své kázání, za nímž ozval se bouřlivý souhlas nadšeného posluchačstva.

„Díky bohu!“ oddechl si bratr Matěj a znovu se uložil.

Ale vtom rozlehl se zpěv:

Kdož jste bojovníci

a zákona jeho,

prostež od Boha pomoci

a doufejtež v něho,

že konečně s ním

vždycky zvítězíte.

Z počátku zpíval jen hlouček, ale brzy vpadaly nové a nové hlasy, takže druhá sloka zněla již mohutným, hřímavým sborem:

Tenť Pán velí se nebáti

záhubci tělesných,

velíť i život ztratiti

pro lásku bližních svých,

protož posilňte

zmužile srdci svých.

„Můj bože! Takové hulákání! Ani vyspat se tu člověk nemůže!“ bědoval a zlobil se v duchu zoufalý bratr Matěj.

Ale musel poslouchati ještě i následující sloky písně táborské:

Kristus vám za škody stojí,

stokrát víc slibuje;

pakli kdo proň život složí,

věčný mít i bude:

blaze každému,

kdož na pravdě sejde.

Protož střelci, kopidlníci

řádu rytířského,

sudličníci a cepníci

lidu rozličného,

pomnětež všickni

na Pána štědrého.

Nepřátel se nelekejte,

na množství nehleďte.

A dále, dále zněla z tisíce hrdel ta píseň neumělá, však jadrnou silou a vroucí vírou naplněná, ta píseň samým Žižkou prý složená, před jejímž pouhým vzdáleným hlaholem později valné voje na útěk se dávaly, – dále hřímala tu velebně a nadšeně s hřebenu Vítkovy hory daleko do umlklé noční krajiny.

Posléze dozněla a tábor Žižkův uložil se ke spaní. I bratr Matěj došel dlouho kýženého klidu, chvíli jen ještě vyrušován a pak ve sny ukolébán nějakými žalmy, které starý bratr Stach vedle něho tiše prozpěvoval.

Našemu hrdinovi se zdálo o ryšavém, sedmihlavém draku a ženě hvězdné, která se však poznenáhlu proměnila v půvabnou Domšíkovu dceru…

Ó slunce velikého, věčně památného dne! Ty, kteréžs ozářilo skrovný voj hrdin, jakých málo se zaskvělo v dějinách lidstva, kteréžs okázalo světu, seč jest národ malý, vede-li jej horoucí nadšení, obětující radostně statek i život za svaté přesvědčení, ty pochodni nebeská, kteráž zaplápolalas nad horou Vítkovou, abys čela bohatýrských předků věnčila glorií slávy nesmrtelné, – ó slunce, jehož odlesky ještě po staletích rozehřívají k silnějšímu tluku mdlá srdce potomků: kolik zanícení chovati může nitro české, kolik slov úchvatných a plamenných jazyk náš, všechna by měla splynouti v ódu velebnou, vítající tvůj triumfální vzchod na zlatém a purpurovém obzoru! Ale s časem změnili se i lidé. Nesčíslněkrát vzešlo jako tehdáž krásné letní slunce nad Vítkovem, však nikdy již neozářilo božích bohatýrů a po staletích svítí na pokolení malé, bez pravdy a síly, bez nadšení, cedícího poslední krůpěj krve za drahý ideál, na pokolení, které již sotva rozumí a věří velkému činu předků a usmívá se zvěsti o něm jako staré, divné pohádce, kterou již i nudno poslouchati. Neschopno jsouc oněch velkých obětí a zápalů, vymlouvá se na jiné časy a poměry, zapovídá si vyprávění o slavném skutku minulém a skládá přitom ruce v klín nebo robí trety, – ó zapadlé slunce naší síly, zda vyjdeš opět a najdeš i básníka, jenž dovede tě uvítat plamenným nadšením a ne prázdným zvoněním slov a malichernou karikaturou jako já!