Svatopluk Čech - Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století

S děsným třeskotem dopadaly nyní táborské cepy na lebky nepřátel, kameny s deštěm střel sypaly se na ně, že s křikem a bolestným stonem couvali od srubu, jehož příkop se naplnil mrtvolami.

Zatím Žižka, vida, že první útok na srub jest odražen, vrátil se z něho k ostatním lidem svým a pravil k hejtmanu Chvalovi: „Dej se potichu a rychle s cepníky svými tudy vinicemi“ – ukázal zkrváceným palcátem na jižní stráň – „a chop nepřítele v boku!“

Chval jen kývl a spěšně vykonal rozkaz. Dal svým cepníkům potřebné naučení a v čele jich vybočil tiše na stráň mezi vinice.

Bratr Matěj při dosavadním průběhu boje nevycházel ze smrtelných úzkostí; třásl se na celém těle tak, že i strašný, hřeby pobitý cep kýklal se za jeho ramenem. Byl by se jistě poradil s Vaňkem, kdyby to jen trochu bylo bývalo možné. Ještě štěstí, že stál dosti opodál od vlastního jeviště bitvy.

Když nyní Chval s cepníky zatočil se mezi vinice, ovládla bratrem Matějem jediná myšlenka: že musí prchnouti stůj co stůj – již proto, že nižádná moc světa po druhé živého do bitvy jej nedostane.

Záměr jeho byl usnadněn tím, že nalézal se v poslední řadě. Sotvaže tato sestoupila do vinice, vyskočil bez rozmýšlení průlomem polozbořené viniční zdi a pádil úprkem po stráni dolů, směrem od bojiště. Zaslechl za sebou výkřik: „Zrádný zbabělce!“ i zdálo se mu, že někdo běží těsně za ním a každou chvíli koncem palcátu již dosahuje jeho zad, což ho tím více pobádalo k zoufalému, zběsilému běhu.

Tu zaslechl kdesi stranou za křovinami dva hlasy, bezpochyby venkovanů, pozorujících boj na hoře:

„Tuto běží některý Němec.“

„Tábor je to; vždyť má cep na rameně.“

„Zajisté posel Žižkův ku Pražanům.“

Tou rozmluvou vzpamatoval se bratr Matěj. Poznal, že domnělý pronásledovatel jest jeho vlastní cep, kterýž, rozkýván divokým úprkem, tepal ho do zad.

Ohlédnuv se, nepozoroval za sebou žádného nebezpečí. Táboři byli příliš zaměstnáni bitvou, než aby stíhali uprchlíka.

Slova venkovanů vnukla mu zároveň výbornou myšlenku. Ano, vydá se za posla Žižkova a tak dostane se bez překážky nejbližší branou do Prahy; tam pak pospíší do domu Jankova, převleče se opět do svých vlastních šatů, které ukryje pod širokým a dlouhým klokem, i zamíří rychle k domu královskému U černého orla…

Již neběžel, nýbrž jen rychle kráčel k blízké Horské bráně. Po levici táhly se k ní opět vinice, za nimiž blýskaly se zbraně nepřátel na Špitálském poli.

Nad branou, na obou věžích při ní a na zdech městských bylo plno lidí, pozorujících boj na Vítkově hoře, a když bratr Matěj ku bráně se přiblížil, rozeznal, že panuje mezi nimi veliké hoře a zděšení. Viděl, jak tam ženy a starci lomí rukama nebo je spínají prosebně k nebesům; slyšel také pláč, nářek a modlení úpěnlivé. Patrně pozorovali, že nepřítel na Vítkově hoře vítězí, a skládali poslední naděje toliko v pomoc boží.

Ale dole v otevřené bráně jevil se zástup, z jehož jiskřivých očí zírala neohrožená bojechtivost. Pražský kněz v komži a v ostatní církevní úpravě nesl tu na vysoké hůlce blyštivou svátost téže divné podoby, jakou pan Brouček poznal již na Staroměstském náměstí; před ním stálo pachole, také v komži, zvoníc ručním zvoncem; za ním pak tísnili se v bráně bojovníci s kušemi v rukou. V pozadí bylo viděti zástupy cepníků.

Když bratr Matěj došel k mostu, jenž vedl přes hradební příkop do brány, zvolal na něho kněz: „Kdo jsi?“

„Posílá mě Žižka,“ směle odpověděl bratr Matěj, ale hlas jeho se přece trochu třásl.

„Jak jest na hoře?“

„Zle, moc zle. Žižka vzkazuje, abyste mu přišli na pomoc,“ lhal samozvaný posel srdnatě dál.

„Právě se chystáme do boje.“

„Musím ještě k někomu do města,“ dodal bratr Matěj ostýchavě.

„Propusťte Žižkova posla,“ obrátil se kněz k bojovníkům a tito ochotně se rozstoupili. Bratr Matěj prošel branou do města s kuklou hodně staženou, aby ušel pozornosti Janka od Zvonu a včerejších soubesedníků v krčmě, kdyby snad byli mezi bojovníky u této brány. Zabočiv za roh nejbližší příční uličky, zhluboka si oddechl, vida, že lest dokonale se zdařila.

Přesvědčiv se, že ho nikdo nepozoruje, zhostil se ještě v nejbližším prázdném průjezdě nepohodlného cepu – a s táborskou tou zbraní skládáme i my s něho hodnost bratra Matěje a budeme se v příští, předposlední kapitole opět jen zabývati s pouhým, milým panem Broučkem.

S ulehčenou plecí i myslí chvátal pan Brouček dále. Ale brzy zabloudil v neznámých ulicích středověké Prahy, takže teprve po dobré hodině šťastně dostihl domu U bílého zvonu.

Cestou potkával jen málo lidí; patrně byla valná většina u bran a zdí městských. Také dům Jankův byl jako vymřelý. Ani v průjezde, ani na paláci nepotkal pan Brouček nikoho a nezaslechl ani známky života. Domšík byl zajisté mezi bojovníky pražskými a ženské meškaly bezpochyby také někde u brány nebo na zdi městské, očekávajíce výsledek boje.

Pan domácí pospíšil tedy přes pavlač do komořice. Byla otevřena; když vešel, spatřil v ní starou Kedrutu, kropící podlahu a postel z nějaké cínové nádobky.

Když ho zočila, stanula chvilku jako přimražena, s největší hrůzou v obličeji; pak sebou trhla a rychle jako vyplašený netopýr unikla kolem něho z ložnice.

„Proklatá modlářka – že tu po mně vykrápěla svěcenou vodou!“ – rozzlobil se pan Brouček.

Ale vtom zalehl sem zvenčí opět mohutný hlahol zvonů a pobídl pana Broučka, – tušícího v něm poslední zvonění na poplach proti vítěznému snad již nepříteli —, aby si pospíšil s převlékáním.

Rychle tedy svlékl středověký oděv, odhodil konečně s ošklivostí a ulehčením i červenozelené nohavice do kouta a převlékl se do svých, teď dvojnásob milých šatů moderních, které ležely vycíděny na truhle. Našel vedle nich i své boty; porouchaná byla náležitě spravena a obě nově podraženy.

S uspokojením obul se do nich, odhodiv dvojbarevné škorně s nevolí do kouta k nohavicím. Přestěhoval pak ještě své hodinky a ostatní movitosti z kapsáře a středověké tobolky nazpět do svých poctivých kapes a nakonec zahalil se od hlavy k patě do kloku, aby zakryl svou novověkou úpravu. S posupným výsměchem spočinul při odchodu jeho zrak na ohromné posadě s truhlíky a stupátkem, zdrtil přesýpací hodiny ve výklenku pohledem nejhlubšího opovržení a bez nejmenšího žalu, ne-li radostně, rozloučil se s pošmournou komořicí. Tiše plížil se pavlačí a mázhauzem kolem zavřených dveří světnice, u nichž mu přece trochu prudčeji zabušilo srdce při vzpomínce na sličnou Jankovu dceru. Ač lahodný obraz její příhodami na Špitálském poli a na Vítkově do pozadí byl zatlačen, přece dosud milostně zářil v toužebném jeho nitru. Avšak ani obraz ten nedovedl jej zadržeti v surovém středověku. Rychle sestupoval z mázhauzu po schodech a bez překážky dostal se z domu.

Poněvadž bylo na náměstí opět více lidí, dal se z opatrnosti nazad ulicí Týnskou a potom uzoučkou, pošmournou uličkou příční, která vede vlevo ke Kozí ulici. Chvátal nedočkavě, kochaje se již přeblahým pomyšlením: dostane-li se skutečně z královského domu podzemní chodbou nazpět pod Vikárku a do zlatého století devatenáctého! Umínil si také, že nyní v klenotnici krále Václava každým způsobem všechny své kapsy naplní nejvzácnějšími skvosty…