Svatopluk Čech - Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století

„Vstávej, bratře Matěji, – jižť čas!“

Brouček protřel si oči a spatřil nad sebou vrásčité líce bratra Stacha, který mu podával těžký, hřebíky posázený cep a kus chleba se sýrem.

Bratr Matěj přijal obé s těžkým povzdechem a —, leč nebudu zevrubně vyličovati toto nedělní dopoledne našeho hrdiny, které patří k jeho nejtrudnějším svátečním upomínkám.

Jen tolik podotknu, že dnes nepodával sice kamenů, ale poslouchal kázání kněží táborských s nábožným zpěvem bratří a přijímal – nerad to vyznávám, ale konečně musí pravda na světlo, – přijímal také pod obojí způsobou, obyčejem táborským, totiž u prostého, ubrusem pokrytého stolu, za nímž stál kněz bez ornátu, odbývající krátký obřad pouze jazykem českým.

V poledne podaly sestry táborské bratru Matěji nedělní oběd, jehož součástky byly „kyselo“ – jakýsi druh polévky, o jejíž jakosti pan Brouček ze šetrnosti k dávným předkům zachovává hluboké mlčení, – kus vařené hověziny, režný chléb a náprstek – alespoň na míru bratra Matěje pouhý náprstek – všelijakého piva.

Ale když se po obědě oddával dumám nejchmurnějším, probleskla jimi pojednou myšlenka slibující spásu. Napadla mu totiž podzemní chodba, jíž se z devatenáctého do patnáctého století dostal, a k tomu přidružilo se pomyšlení: Což kdyby toutéž chodbou bylo možno dostati se nazpět? Přisvědčující odpověď jevila se mu tak samozřejmou, že radostně vyskočil a div hlasitě nezajásal. Pak zchladila ovšem jeho naději pochybnost, možno-li jen tak chodbou ze století do století přecházeti. Ale hned zase si pravil: „Jisté jest, že jsem tou chodbou do minulosti zabloudil, – proč by nemohla způsobili také zázrak opačný?“ Přišla mu na mysl vířivá závrať, která ho pojala, když zavřel dvířka, vedoucí z podzemní chodby do klenotnice krále Václava; vzpomněl si také, že tato dvířka byla na jedné straně červotočivá i zrezavělá, na druhé však úplně nová, – oč, že tvořila ona přehradu mezi oběma věky, a když dvířka za sebou zavřel, tu ocítil se závratným letem o pět století nazpět. Nyní učiní rovněž a bude zase v moderní Praze – arci, z počátku vlastně jen pod ní, v oné podzemní chodbě, vedoucí od Kozí ulice pod Hradčany, a tam nastane opět otázka, jak se dostane vysokou, sráznou šachtou nahoru na povrch země. Leč za dne se tam asi přec někoho dovolá, a ne-li, – nu, v nejhorším tom případě vrátí se zkrátka do husitské Prahy – či spíše, zásobí se napřed nějakými potravinami a zůstane v podzemní chodbě jako v bezpečném úkrytu až do té chvíle, kdy bude město dobyto a první vztek nepřátelského vojska zchlazen; pak zajisté zavládne opět pokoj a pořádek, a bude život i v tom patnáctém století alespoň snesitelný… – Byl by nejraději ihned táborům unikl, ale v tu chvíli právě bylo to nejméně možné. Žižka zpozoroval totiž podezřelé pohyby v nepřátelském ležení a rozkázal bratřím, aby byli pohotově. Následkem toho sestavovali se rychle střelci, sudličníci, cepníci a bojovníci jiného druhu na vykázaných sobě místech. Část cepníků pod vedením Chvalovým postavila se u srubu západního. Mezi těmito byl i bratr Matěj; stál sice v poslední řadě, na samém pokraji severní stráně, ale sráznost této, zeď srubu za ním a šik bojovníků, mezi ním a jižní strání hustě seřaděný, nedaly myšlence na útěk v této chvíli ani vzniknouti.

Zato mohl se svého stanoviska dobře pozorovali všecko, co se děje dole na Špitálském poli a dále za řekou.

Tam bylo již viděti na všech stranách zlověstný ruch. Oddíly jezdců i pěších měnily svá stanoviska, tu se rozdělujíce, tam se spojujíce a pořádajíce v šiky. Zvláště čilé proudění bylo v táboře Míšňanů u Ovence a v ležení Albrechta Rakouského vedle nich.

Pražané netušili patrně také nic dobrého; neboť husté jich davy stály na zdech městských i v branách, k boji připraveny a bedlivě pozorujíce pohyby vojsk nepřátelských.

Konečně – asi ke čtvrté hodině – vrhli se míšeňští jezdcové s Uhry a Rakušany, počtem asi 25 tisíc bojovníků, do Vltavy a brodili se rychle na druhou stranu. Opodál za řekou zůstaly tři šiky křižáků v záloze. Z města ozýval se hromový křik a zvonění na poplach, i bylo pozorovati, že nepřítel také na jiných stranách, od hradu pražského a od Vyšehradu, chystá se k současnému útoku.

Bratru Matějovi bylo, jako by nastával soudný den. S hrůzou pozoroval, kterak se Špitálské pole plní nepřátelským vojskem, a na chvilku jen vzpřímila ho poznámka Chvalova: „Ti mají namířeno na Poříčí; sem k nám by se na koních nedostali!“ Ale nepřítel nezamířil ku Praze, nýbrž valný počet jezdců rozjel se tryskem ve směru opačném na východ.

„Milí bratří!“ rozlehl se táborem rázný hlas Žižkův. „Tuším, že nastala chvíle rozhodnutí. Brzy bohdá ukážeme věrolomnému králi, jak umíme se bíti o boží a svou při proti všem rotám Antikristovým. Již hrnou se na nás ti nepřátelé pravdy a zhoubcové české země. Protož doufajíce v Boha, buďte pohotoví! Držtež se každý šiku svého a pozorujte svých hejtmanů. Pán Bůh rač vás posilniti!“

„Zvítězíme nebo umřeme!“ rozlehlo se táborem a zase zazněl hřímavý zpěv: „Kdož jste boží bojovníci…“

Právě když zvučela bojovně poslední sloka:

A s tím vesele zkřikněte,

řkouc: Na ně! hrr na ně!

braň svou rukama chutnejte,

Bůh náš Pán! zkřikněte,

bite, zabíte,

žádného neživte!

vmísil se do ní divoký křik a třeskný hlahol trub se strany východní, kde míšeňská jízda po mírněji skloněném svahu vzhůru byla vyjela a nyní po hřebenu hory úprkem se hnala na srub v té straně stojící.

Táboři nenadáli se tak náhlého a silného útoku s té strany; domnívaliť se, že nepřátelé spíše horu obejdou a pak od jihu neb zároveň s několika stran na tábor udeří. Nenadálý, prudký náraz útočníkův uvedl proto nečetné hajitele srubu ve zmatek, že většina jich, poděšena a zastrašena děsným křikem Míšňanů, blýskavicí dlouhých kopí a deštěm střel, na útěk se dala a nepřítel hned prvním návalem nejen věž viničnou u srubu dobyl, nýbrž i příkopu se zmocnil. Již první jeho davy, sesedše s koní, s vítězným rykem drápaly se vzhůru na zeď srubu, v němž zůstala toliko skrovná hrstka táborů s dvěma ženami a jednou pannou. Ti, nemajíce zbraně střelné, metali jen kameny s podsebití srubu i se zdi na útočníky a hrdinsky se bránili; zvláště vynikala jedna žena vysoké postavy, rozpuštěných a kolem snědé šíje poletujících černých vlasů, která stojíc na zdi srubu, jako titánka obnaženýma, svalnatýma rukama veliké kameny nad hlavu zdvíhala a zuřivě metala na dorážející Míšňany. Ostatní hajitelé již couvali, však ona zvolala velikým hlasem: „Před Antikristem nesmí křesťan věrný ustoupiti!“, a nemajíc po ruce již kamenů, holýma rukama pustila se v zápas s obrněným kolohnátem, který se právě vydrápal na zeď – leč vtom zaryl se jí oštěp jiného Míšňana do hrudi – hrdinka klesla a v pádu strhla s sebou i odpůrce dolů mezi rozlícené útočníky.

V největší té tísni přišla obráncům srubu vydatná posila. Žižka s částí svého lidu pospíšil do srubu, sám první vystoupil na zeď, a hromovým hlasem pobízeje ostatní, prudce máchal svým palcátem na všechny strany, srážeje Míšňany vzhůru se deroucí. Náhle poklesl: některý nepřítel chopil jej za nohy a táhl se zdi – již zdálo se, že je ztracen. Leč tu objevil se vedle Žižky stařičký bojovník táborský – kolem vpadlých skrání, s nichž čapku urval ruch bitevní, jako sníh poletovaly řídké, bílé kadeře – stará kostnatá ruka mladistvou ještě silou zamávla těžkým cepem a pádnou ranou povalila Míšňana – ostatní cepníci vtáhli vůdce nazpět – Žižka byl zachráněn. Ale zároveň proklály míšeňské zbraně vetchá prsa starochova – horoucí přání šedého bratra Stacha bylo splněno!