Svatopluk Čech - Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století

Taje i dech, naslouchal vřavě bojujících, která se na štěstí vzdalovala od něho ku bráně. Konečně odvážil se mrknouti okem v tu stranu i shledal, že jezdcové dosud ženou husity před sebou a všechen svůj zřetel jen dopředu obracejí. To dodalo mu tolik hrdinné odvahy, že osmělil se pošoupnouti zlehounka tělo o poznání dále, načež opět napodobil mrtvého, až po novém mrknutí po nepříteli opakoval svůj manévr. Tak plazil se jako had po břiše dále směrem k vinici, pomáhaje si co nejopatrněji lehkými pohyby loktů a kolen, aby posouvání jeho bylo co nejméně znatelné.

Přitom pomýšlel především na úkryt ve vinici, ale zároveň uzrálo v něm přesvědčení, že učiní nejlépe, odstěhuje-li se z ohrožené Prahy prozatím na horu Vítkovu k Žižkovi, jehož pevný tábor mu poskytne ochranu alespoň do té chvíle, dokud povstání v Praze nebude udušeno.

S tímto úmyslem smýkal se opatrně dále a byl již blízko vinice, když ohlédnuv se nazpět, zočil novou překvapující změnu na bojišti. Nové, valné zástupy Pražanů, avšak tentokrát spořádané a hejtmany svými vedené, vytrhly z bran Poříčské i Horské, a nepřátelská jízda, ani jich nedočkavši, pojednou obrátila své koně nazad a ujížděla k řece.

Vtom uslyšel pan Brouček blízké kroky a hlasy směrem od vinice a mžikem ztrnul opět v živou mrtvolu.

Od vinice přicházeli dva ozbrojení mužové a již slyšel zřetelně jejich rozmluvu.

„Hle, Němci bředou zase přes řeku,“ pravil jeden. „Jistě chtěl Zikmund jediné zkusiti Pražany, jak se budou míti k obraně.“

„A počátek nebyl dobrý,“ dodal druhý muž. „Vysuli se příliš dychtivě, bez hejtmanů svých, nejsouce k boji zřízeni, a přední speřili se s jízdou mnohem silnější, která je proto snadně mohla odbíti. Však jim to bude alespoň naučením pro podruhé. – Hle, tuto leží jeden, i zdá se, žeť ještě živ.“

Pan Brouček, usoudiv dle řeči příchozích, že jsou táboři, procitl nadobro ze své zdánlivé smrti a s těžkým povzdechem napolo se vztyčil.

Zočil před sebou vysokého, ramenatého muže, velitelského vzezření, s přilbou na hlavě a s železným mlatem v ruce; vedle něho stál muž těla štíhlého a bledé tváře, však vášnivě planoucích černých očí. Černý jeho šat, černý birýt, havraní vlasy a vousy tvořily příkrou protivu k bledosti pleti a činily na Broučka dojem téměř příšerný; po boku měl dlouhý meč a pod paždím nějakou knihu v tlusté kožené vazbě.

„Jsi-li poraněn?“ tázal se muž s mlatem.

„Možná, že jsem utrpěl nějaký vnitřní úraz,“ zasténal pan Brouček, „nebo jsem byl snad omráčen.“

„Hle, tvůj klok je okrvaven,“ upozornil ho muž.

„Okrvaven?“ zvolal s hrůzou náš hrdina a rázem vyskočil. S úžasem spatřil na kloku krev a začal se rychle ohledávati, zdali snad přece nějakým tajemným způsobem neutržil poranění; ale neshledal ani necítil ničeho, co by děsivé té domněnce nasvědčovalo.

Tato krev na kloku pana domácího zůstane asi navždy hádankou nerozřešenou. Byla-li to snad medovina v krčmě rozlitá, která na fialovém kloku krvi se podobala, nebo-li šíp některého Pražana zasáhl nepřátelského koně v tom okamžiku, když letěl přes padlého Broučka, a vystříkla-li přitom krev jeho na klok, neb-li dokonce Broučkova sudlice, padajíc, nějakým podivným obratem koně poranila a způsobila ten zázrak: tyto otázky vřadí bezpochyby Klio mezi své věčné záhady.

„Kde máš zbraň?“ ptal se dále muž s mlatem.

„Nevím věru, kam se poděla,“ zapřel pan Brouček nevděčně svou sudlici, na štěstí dosti vzdálenou, s níž nehodlal se více shledati. „Napřáhl jsem ji —,“ a povzbuzen šťastným nápadem, kterým si pomohl z rozpaků, osvědčil netušené nadání k epickému básnění dalším líčením: „– napřáhl jsem ji proti jezdci, který tryskem ke mně mířil, – a vrazil jsem ji vší silou koni do boku – kůň se vzepjal – a – a.“

„A kopytem tě omráčil,“ doplnil muž. „Meč pak buď uvízl koni v boku nebo ti vypadl z ruky a někdo jej zvedl.“

„Takové to asi bylo,“ potvrzoval srdnatě náš hrdina. „Poněvadž jsem byl omráčen, nevím, co se dále se mnou dělo.“

„A kterak jsi zabloudil až sem, tak daleko od ostatních?“

„Běžel jsem napřed a chtěl jsem na křižáky se strany,“ lhal již bez okolků pan Brouček, kterého tato kritická chvíle obdařila neobyčejným důvtipem.

„Aj, tyť i chytrosti válečné vymýšlíš, že bys hejtmanem býti mohl,“ usmál se muž s mlatem. „Ale zdá se, že jsi vpravdě pacholek statečný, ač vzezření nemáš hrubě bojovného.“

Náš hrdina přijal sice titul pacholka s nelibostí, ale náhradou bylo mu uznání jeho statečnosti, při němž se skromně zapýřil. Nyní, kdy nejhorší nebezpečí minulo, pocítil v sobě skutečně cosi jako jiskru hrdinství a podíval se na oba muže již skoro beze strachu.

„Ale proč mluvíš tak chatrně česky?“ vyzvídal onen. „Jsi-li z té hrstky pražských Němcův, kteří se přichýlili k učení Husovu?“

Pan Brouček ohradil se proti nařknutí z němectví a znovu opakoval svou báchorku o dlouholetém pobytu v cizích zemích, odkud se teprve nedávno vrátil.

„Abys pomáhal krajanům v těžkém boji?“ ptal se muž s mlatem, jehož oči vlídně zazářily. – Brouček nesměle přisvědčil.

„Opravdu mi se líbíš, brachu! – Co myslíš ty, kněze Václave?“

„Rci, přidržuješ-li se učení pražských mistrův,“ otázal se pana Broučka táborský kněz.

Jak víme, umínil si náš hrdina, že přejde na čas od Pražanů k táborům, a proto odpověděl: „Abych pravdu řekl, Pražané se mi tuze nelíbí —“, načež po šťastném vnuknutí, vzpomenuv si na hádku v hospůdce, rychle dodal: „A jsem také proti ornátům —“

Tím dobyl si rázem srdce táborského kněze. „Proti mešním plachtám a všem ostatním zbytkům římské modloslužby!“ zvolal pochvalně. „Tak-li tomu, nepatříš mezi Pražany, ale mezi nás.

Hejtman Chval uznal i tvou statečnost – budeš řádným bratrem táborem!“

„Ovšem, pojď s námi tuto na Vítkovu horu,“ přisvědčil Chval.

Brouček souhlasil a kráčel s Chvalem Řepickým z Machovic, hejtmanem táborským, a proslulým knězem Václavem Korandou, jejichž plná jména později vyzvěděl, po stezce mezi vinohrady, zčásti zpustošenými, vzhůru na nynější vrch Žižkov.

Hejtman Chval stoupal napřed, Koranda však držel se za ním po boku nastávajícího tábora, vykládaje mu své náhledy o zavržitelnosti postů, církevních svátků, latiny při mši, vzývání svatých, modliteb za zemřelé a jiné kusy učení táborského.

Pan Brouček stával se čím dále posluchačem roztržitějším; ani plamenná muka očistcová, která kněz obšírnými důvody odkazoval do říše bájí, nedovedla ho rozehřáti a v duchu posílal nudného společníka někam do sousedství popíraného očistce. Nebylť mu Koranda vůbec hrubě sympatický. To hubené tělo, bledé tváře, horečně svítící oči a k tomu ten ohromný meč po boku – ne, tohle nebyl společník po vkusu pana domácího. „Čistý velebníček,“ prohodil k sobě.

Kněz přetrhl pojednou svůj výklad a zastaviv se upřel naň své plamenné oči tak pronikavě, že náš hrdina leknutím až se zachvěl.

„Proč na mne tak divně hledíš?“ otázal se Koranda přísně.

„I nic, velebný pane, – nic,“ omlouval se rozpačitě pan Brouček. „Pomyslil jsem si jen, že to máte kapitální zabiják u pasu.“