Svatopluk Čech - Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století

On se trochu zakabonil nad tím více než kamarádským oslovením, ale jsa již uvyklý středověkým nezpůsobům, upil drobátko z jedné číše i shledal, že obsahuje nějaké temně začervenalé, silné víno chuti zvláštní, avšak příjemné.

„Dopij!“ pobízel ho Miroslav zlatník.

Pan Brouček měl řádnou žízeň, a proto bez odmluvy vyprázdnil objemnou číši jedním douškem.

„Ej, pitel jsi dobrý,“ zvolal Vacek Bradatý. Tu byla shovívavost pana Broučka v koncích. „Pytlů bych si přece vyprosil,“ odsekl uražen.

„Co se škaredíš?“ podivil se Vacek. „Z toho-li se hněváš, že dobrým pitelem tě nazývám? ‚Dobrý pitel – dobrý bitel!‘ říkává se u nás na Žatecku. A věru, umíš-li se tak bíti, jako umíš píti, přišel jsi do Čech právě vhod. Protož, jak praví staré přísloví: Pí a smíchu nepropíjej, milý Macku!“

„Jmenuju se příjmením Brouček a křestním jménem Matěj,“ významně pronesl rozdurděný dosud Novočech, nedotýkaje se číše, kterou Žatečan k němu přišoupl.

Nyní rozhněval se i Vacek. „Proč nepřijímáš pocty ode mne?“ zvolal s rozjiskřeným zrakem. „Zdali proto, že pouhý sedlák jsem?“

„Nerozumíte sobě, bratři,“ chlácholil oba Janek od Zvonu. „Můj host byl mnohá léta v cizině, Vacku, a ledacos pozapomněl z české řeči. Ty pak, hoste, věz, že u nás Macek není pohanou. Takto měníme všechna jména křestná v obyčejném hovoru. Tuto můj příbuzný Vojtěch jest zámožný měšťan novoměstský a každý mu říká toliko Vojta od Pávů jako mně Janek od Zvonu; tuto Miroslav se nepohorší, nazveš-li ho Mirkem; z křestního jména Václav stává se obyčejně Vacek a z Matěje Macek.“

„A což nemáte příjmení?“ tázal se pan domácí, poněkud usmířen.

„Máme také často, buď po otci jako Pavel Petrův, nebo po řemesle jako Miroslav zlatník, nebo po domě jako Vojta i já, nebo po některé vlastnosti jako tuhle Vacek Bradatý po svém dlouhém vouse, nebo přezdívky rozličné.“

„Ale toť mívá u vás otec jiné příjmení nežli syn!“

„Ovšemže mívá. Jen málokdy zůstává některé příjmení stále v rodině… Než nyní zavdej si z Vackova poháru a ty, krčmáři, přines i nám nějaký nápoj.“

„Víno mi došlo; mám jedno medovinu.“

„Medo —“ vyrazil ze sebe pan Brouček s posuňkem největší ošklivostí, a vstav napolo, obrátil se po své sudlici, jako by se chystal k odchodu.

„Což ti můj med nechutná?“ durdil se krčmář. „A přece jsi dopil do dna již druhý pohár.“

Ukázal na číši Vackovu, kterou byl právě pan domácí k vybídnutí svého soudruha vyprázdnil.

Pan Brouček vyvalil oči. „Tohle – tohleto že byla medovina?“

„I ovšem. Cožpak neznáš medoviny?“ divili a smáli se Staročechové.

„Nyní již vím, proč jsi se u mne tak bránil proti ní,“ pravil Domšík. „Domníval jsi se jistě, že to pouhý nekvašený med, jaký vytéká z plástů. Ó, medovina jest lahodný nápoj domácí a škoda, že jí za našich dob víc a více milovníkův ubývá.“

Novočech se přiznal, že si dosud pověstný rytířský nápoj představoval jako druh sladké kolomazi, a vzdal jí zato nyní nejlichotivější chválu. Rozmar jeho začal se vůbec lepšiti. Po svízelné pouti se sudlicí, v těsných škorních a po vedru na ulici bylo příjemné hověti sobě ve stinné, chladivé hospůdce, a také vypité dva poháry přispěly snad k osvěžení tělesnému i duševnímu.

V myšlenkách si arci povzdechl: „Do jaké společnosti jsi se to dostal! Kdyby tě tak tvoji známí od Würfla a od Kohouta viděli s takovou čeládkou pohromadě!“

Ba věru, ti známí by divně byli pohlíželi na hosty staročeské hospůdky. Tu seděl opřilbený Domšík, jehož zevnějšek již známe; tu jeho novoměstský příbuzný Vojta od Pávů, hranatý silák, mající kromě přilby i krunýř a kromě meče i krátký železný mlat, jenž ležel před ním na stole; tu staroměstský zlatník Miroslav, bodrý, trochu k tloušťce náchylný padesátník, v podobných šatech jako Domšík, jenže bez přilby, s podivně, jako šnekovitě stočenou čepicí, kterou sňal s pololysé hlavy a pověsil na roh svého štítu, stojícího za ním u zdi podle veliké kuše, kdežto místo meče měl po boku jen široký, zlatem ozdobený tesák; tu žatecký venkovan Vacek Bradatý, neveliký, ale širokoplecí, s krátkou býčí šíjí, s ohromnýma rukama a s vousem sahajícím až po pás, v hrubém slaměném klobouce nemotorného tvaru, v jakési režné haleně až pod kolena splývající a v kožených opánkách, ozbrojen toliko velikou palicí, hojně posázenou dlouhými hřeby.

K tomu čtverolístku vhodně se družil sám pan Brouček v kukle a kloku, onen ošumělý holobradý mladík školského vzezření u druhého stolu a konečně krčmář, ramenatý břicháč brunátného, oholeného obličeje, v rozepjatém kabátci a krátké sukni, s tesákem při pasu, právě přinášející nové poháry.

Pan Brouček musel připiti též Vojtovi od Pávů a byl třetím pohárem již mile rozjařen. Než zároveň dostavila se nová chuť.

Zachytil odcházejícího krčmáře za sukni a požádal o jídelní lístek, leč upozorněn udiveným jeho pohledem na svůj novočeský poklesek, opravil se hned otázkou, mají-li něco v kuchyni.

„Krmí nemám žádných, kromě slané ryby,“ odpověděl krčmář.

Host poručil si tedy slanou rybu. Neočekával sice mnoho, ale přece zvolal zklamán nad přineseným pokrmem: „Vždyť je to docela obyčejný herink!“

„Také tomu tak říkáme,“ potvrdil krčmář.

„Již v pořekadlech pana Flašky psáno jest: Nesázej blázna nad herinky,“ podotknul Miroslav zlatník.

„Ale měli bychom dbáti napomenutí Husova a vymítnouti to slovce německé, jako šorce, hynstkopy, pancíře, mázhauzy, mentlíky a jiné cizí nestvůry, proti nimž horlil náš svatý mistr,“ dodal Vacek Bradatý.

„Ale dovol,“ obrátil se k němu pan Brouček, „jsi-li takový Čech, nemáš asi tam v Žatci mezi kovanými Němci ustláno na růžích?“

„Co pleteš – v Žatci kovaní Němci!?“ žasl Vacek. „Ó, by všude po Čechách byli takoví upřímní Čechové jako Žatečtí! Nejsem z města, než z dědiny za Žatcem, ale ještě daleko za námi jest všecko české. Jen pohleď na můj klobouk,“ doložil s úsměvem, „a vzpomeň na staré, žertovné přísloví: Poznáš Pehmiše v slaměném klobúce!“

Po chvilce otázal se Miroslav zlatník: „Rci, Matěji, jak o nás Češích mluví v cizích zemích!“

„Abych pravdu řekl,“ zabručel pan domácí za svým slanečkem, „moc oblíbeni nejsme.“

„Tomu věřím rád,“ usmál se Vojta od Pávů. „Výmluvným toho důkazem jest za řekou ono vojsko křižácké, se všech konců světa proti nám sebrané.“

„Slyším, že v cizině netoliko kacířů nám spílají, ale i báchorky ohavné na nás vymýšlejí, jako bychom se klaněli zlému duchu v podobě bílého beránka nebo černého brouka,“ vmísil se do rozmluvy krčmář.

„Mor na lháře ošemetné!“ zvolal Janek od Zvonu.

„Jest napsáno ve svatém čtení: Blahoslaveni, když vám bude láno,“ pravil Vojta od Pávů, „a znáš přísloví: Mnoho by bylo plátna míti, by chtěl každému ústa zastříti. Ať si tam za horami mluví, co jim libo; však tuto v zemi České dáme bohdá každému hánci odpověď, že oněmí na věky!“

„Kdož by se přece nermoutil, že jméno české zlehčeno a potupeno jest po všem křesťanstvu!“ odporoval s povzdechem Miroslav zlatník.