Svatopluk Čech - Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století

Ostatní stopovali jeho složitý pijácký výkon s úsměvem a Janek prohodil nyní žertovně: „Těší mne, že ti chutná. Ale slyš, tyť bys dobře se hodil za koštéře.“

„Za koštéře? Copak je to?“ ptal se Brouček.

„Kdo se živí tím, že vinárníkům vína okouší.“

„A to je znamenitá živnost! Ale bezpochyby jen žertuješ?“

„Nežertuji. Vždyť jeden můj strýc jest koštéřem vín a živí se tím velmi dobře. Žertem říkáme, že nosí štít svého řemesla na obličeji, čemuž bys porozuměl, spatře barvu jeho tváří a nosu. Avšak jest k umění tomu potřebí velmi citlivého jazyka a nemalé zkušenosti.“

„A jsou také koštéři piv?“

„Nejsou. Piva nejsou tak vzácná ni rozmanitá a dovede je rozeznati každý.“

Pan Brouček neřekl nic, ale pomyslil si, že se Janek náramně mýlí. Byl nyní v náladě skoro výtečné. V uchu zvonil mu stále refrén „Kde se pivo vaří, tam se dobře daří“ a v myšlenkách si pravil, že by si již ani nezoufal, kdyby mu třeba bylo souzeno, aby v tom patnáctém století nadobro uvízl. Arci, musel by si zvykat na mnohé nepohodlí a zvláště to povstání proti Zikmundovi je prožluklá věc; ale každá vojna má svůj konec a v pokoji by se tu snad přece nežilo špatně. Pivo znamenité, kuchyň dobrá, kuře za půl groše – toť by se mohl míti jako prelát. Zejména kdyby mu neušel poklad krále Václava! Ale i bez toho by se nějak uživil, zvláště při té báječné láci. Mohl by si třeba zaříditi koštéřství piv – však by starým Čechům ukázal, jaký rozdíl je také mezi pivem a pivem a k jaké citlivosti může i v tom směru jazyk cvičený vyspěti. A v nejhorším případu dá se třeba i na koštéřství vín. Ve vínech se sice příliš nezná a je trochu stár; ale snad není přece zmeškáno a při pilném cviku mohl by za půl roku dostati za vyučenou. Provozoval by to řemeslo opravdu s chutí a možná, že by si za několik let vydělal na nějaký domek nebo by se mohl také do některého přiže –

Tu se pan Brouček přece zarazil. Bylať neobyčejná věc, že třeba jen myšlenkou zavadil o ženitbu. Zažehnal sice satanáše, ale zraky jeho hledaly opět Domšíkovu dceru, na kterou byl pro vážné záležitosti svého žaludku a hrdla pozapomněl.

Přinášela právě velikou nádobu s lososinou, a stavíc ji na stůl, přívětivě ho pobídla: „Beř sobě, milý hosti, a chceš-li šalše, tuto miska šalešná.“

„Šalše? Copak je to dobrého?“ ptal se host.

„Říkáme také omáčka.“

„Ach tak! Tedy šalše. To si musím pamatovat. Jsem omáčkář.“

„Naučil jsi se zajisté ve světě rozličným cizím jazykům?“

„Abych se přiznal, příliš mnoho jich neumím. Nemám hlavu na řeči. Ale německy umím bohudíky jakž takž.“

„Proč pravíš bohudíky?“

„Člověk má přece bohu děkovat za každou řeč, kterou umí. A zvláště za němčinu. Neboť té potřebujeme při každém kroku.“

„Co zase pravíš?“ vpadl do rozmluvy Domšík. „Německé řeči že potřebujeme při každém kroku? Kdo jí potřebuje? Nemá jí potřebí ani sedlák a robotěz v českém kraji, ani zeman ve své tvrzi a pán na svém hradě mezi lidem českým, ani český měšťan, ať řemeslník nebo kupec, leda by mu bylo vyjížděti za svým obchodem do Německa, a kolik je takových?“

„Zase přichází se svou politikou!“ – zlobil se v duchu Brouček, jenž se oddal právě s pietou vzácnému požitku výborného lososa. – „Jako by nemohl mluviti o povětrnosti, o jídle a pití, o bytě a jiných rozumných věcech!“

„Proč tedy pravíš, že potřebuješ německého jazyka?“ hartusil Janek od Zvonu dále. „Snad v Míšni nebo v Rakousích nebo kde jinde jsi přebýval mezi Němci, ale nikoliv u nás!“

Pan Brouček rozmrzel se již na rušitele lososích požitků tou měrou, že zapomenuv docela na století, v němž se nalézal, ostře si vyjel: „Prosím tě, komupak to povídáš? Myslíš snad, že neznám Prahu? Jen se projdi po Příkopech, nebo si sedni do tramvaje, nebo zajdi do Městského parku, do Stromovky, kamkoli na živější místa, a všude uslyšíš němčiny, až tě budou uši brnět. Paničky a slečinky na ulicích skoro ani jinak nemluví než německy. Vždyť každá chce ukázat své vyšší vzdělání a každý moudrý český otec posílá své dcery do německých škol, ústavů, klášterů, ne-li doma, alespoň za hranice. Pravda, že němčina po nějaký čas ustupovala, ale nyní němčí se zase o překot nejen v Praze, nýbrž i na venkově. Znám to z vlastní zkušenosti i z vypravování jiných. Alespoň v honoračním kumbálku za šenkovnou potěšíš se i v nejbídnější vesnici druhým zemským jazykem.“

Mohl volně domluviti, neboť posluchačstvo bylo úžasem všecko ztrnulé. Teprv po chvíli zvolal Staročech: „Ej, hlava mi se mate tvými nemoudrými slovy. Řeč pleteš jako rohoži. Jak můžeš hovořiti o Čechách, proživ celý věk v cizině?! Snad ti někdo vypravoval, jak u nás dříve bývalo, a tu ještě pravdu se lží smíchal. Pravda jest, že u královského dvora jazyk německý záhy byl oblíben; pravda, že i panstvo v cizině sobě libovalo, dávajíc hradům svým i sobě jména německá a po cizích obyčejích dychtivě se opičíc; pravda, že zaslepení králové naši cizozemce valem do země uváděli a hýčkali, až města větší všecka v područí Němců se dostala a sama část měšťanů českých k hovoru a mravu cizímu chýliti se začala, kterýmiž příčinami již již se podobalo, že jazyk slovanský i v zemi této bude vyhuben jako v krajinách severních. Ale věci obrátily se jinak. Lidu selského cizota se nedotkla a pravda není, že by kdy v českých vesnicích německý hovor byl se ozýval; také zemané a rytíři, lepší v tom panstva vyššího, zůstávali vždy Čechy věrnými a někteří, jako šlechetný rytíř Štítný, i knihy jazykem českým skládali, lásku k němu budíce a proti cizotě hlasů svých pozdvihujíce; i v městech vzmáhali se Čechové víc a více proti cizozemcům, kteří počtem vždy slabší, toliko svým bohatstvím, svými výsadami, zpupným násilím a přízní královskou svoji moc nepřirozenou zachovati sobě na čas dovedli, ale posléze všude pravým dítkám té země musili ustoupiti. Toho již od let nebylo, aby kdo, jako starý kronikář při korunování krále Jana před sto lety, říci mohl, že v ulicích pražských více německého nežli českého mluvení bylo slyšeti, a holá nepravda jest, co jsi pravil, že by čeští Pražané své dcery do německých škol a klášterů posílali —“

„Nikdy bych se neučila jazyku našich úhlavních nepřátel!“ zvolala Kunka ohnivě.

„Kdyby potřebí bylo, aby prostá dcerka měšťanská cizí řeč uměla,“ pokračoval její otec, „dal bych ji učiti latině nebo kterékoli jiné řeči, ale nikdy jazyku, který všude pohrdavě nad náš se vypíná a jej zahubiti usiluje. Což by zaplesali naši nepřátelé, kdybychom sami jejich řeč dítkám svým vnucovali, kterouž oni násilím a lstí v Čechách panující učiniti marně se snažili. Tuť bychom sami zhoubcům svým proti sobě pomáhali; neboť kdyby zase moci nad námi dosáhli, mnohem snáze by lidi nestatečné a pošetilé mezi námi, německy již umějící, cele k sobě přichýlili a v bídné odřezance převrátili. A vždy, šíří-li se valně v lidu známost jazyka cizího, kazí se tím a hyne jazyk domácí, jakož jsme i v Čechách poznali. Protož Hus velice horlil proti dvojení řeči a napsal: ‚Věrně, jako Neemiáš slyšav, ano dítky židovské mluví odpolu azotsky a neumějí židovsky, proto je mrskal a bil: též nyní hodni by byli mrskání Pražané i jiní Čechové, jenž mluví odpolu česky a odpolu německy.‘“