Svatopluk Čech - Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století

A lítá babizna, ve strakatém zakuklení strašidlu podobná, podpírajíc boky a skrčeným tělem dopředu se nahýbajíc, bekala na pana Broučka s ohyzdnými posuňky.

„Mlčiž, domudnice!“ okřikl ji Domšík a soudruha pobídnul: „Pojd dále! Mezi těmito cti nedobudeš. Pravdu jsem slyšel v jedné studentské hře velikonoční, žeť zlá baba horší nežli čert:

Črta sě odžehnati muože —

rač zlé baby uchovati, bože!“

Hodnou chvíli slyšeli za sebou hanlivý křik prodavaček a halas dětí, které ve svých strakatých středověkých šatičkách ještě kus cesty za Broučkem poskakovaly jako rej pitvorných gnomů.

Náš hrdina si pomyslil, že pražské hokyně za pět století mnoho se nezměnily, a litoval jen znovu: „Ďas mi napískal, abych si vybral to bidlo!“

„Zvláště hokyně mají zlé jazyky,“ mínil Domšík, „a trh, kde ženy prodávají, zřídka kdy bývá bez vády, ač máme na ně přísný zákon. Když se totiž dvě hokyně nebo prodavačky svadí a budou rychtářem jaty, má za trest jedna žernovky kamenné nositi od šatlavy k pranéři a druhá ji bůsti, a pak zase ona této stejně činiti od pranéře k šatlavě.“

Staročech vedl pana Broučka dále na Linhartský plácek, kde býval tehdáž kurný trh, a ukázal mu kostel svatého Linharta se hřbitovem, při němž stály krámky uzdářů. Upozornil jej také na blízký kostel Matky Boží na Louži, který stál v rohu uličky, vedoucí z Linhartského plácku na nynější náměstí Mariánské.

Z náměstí Linhartského vedl hosta ke kostelu sv. Mikuláše. Cestou uvítalo je z nejbližší dlouhé ulice po pravici hlučné bušení a klepání; průvodce vysvětlil panu Broučkovi, že to ulice Ostrožná čili Platnéřská, nazvaná tak podle hotovitelů ostruh a plátů, kteří s helméři, uzdáři a jinými podobnými řemeslníky v ní svou hřmotnou živnost provozují.

Nalevo při vchodu na Mikulášské náměstí, které Domšík nazýval Starým kurným trhem, mile překvapil pana Broučka známý dům se znamením zelené žáby.

Veliký kostel sv. Mikuláše měl zcela jinou podobu než pozdější stavba Dienzenhoferova, nyní bohoslužbě pravoslavné věnovaná. Vedle něho byl hřbitov a dům farní.

Na západní straně náměstí upozornil Domšík hosta na rozsáhlou kolej Všech svatých a dále na půlnoc za ulicí Svatovalentinskou, v níž pan Brouček dle polohy poznal nynější Kaprovou, na původní sídlo učení pražského, bývalý dům Lazara žida, císařem Karlem universitě darovaný.

Vedle toho domu podivil se host pevné, železem pobité brance, kterou byla úzká, na sever jdoucí ulička uzavřena. Průvodce ho poučil, že je to jedna z šesti forten židovských, jimiž okrsek židů se všech stran jest chráněn. Z dalších slov Domšíkových poznal pan Brouček, že tehda Židovské Město zaujímalo mnohem skrovnější prostor než nyní a že se v té době ještě stále zužovalo, poněvadž židé mimo svoji čtvrt usazovati se nesměli, ale naopak domy židovské leckdy do rukou křesťanských se dostávaly. Náš hrdina si pomyslil, kterakže od té doby věci se obrátily: Židovské Město se rozpínalo, pevné branky měnily se v pouhé dráty, konečně protrhlo Židovstvo i tuto lehkou síť, a Janek od Zvonu by se podivil, kdyby, přenesen do moderní Prahy, spatřil hebrejské obličeje v oknech nejpěknějších domů v hlavních ulicích a v každém druhém krámě po celém městě.

Oba naši chodci putovali dále starou Prahou, avšak mně není možno sledovati podrobnosti jejich zajímavé pouti, poněvadž by tím kniha moje vzrostla více, než by nakladateli a snad i čtenářům bylo milo. Kdož by chtěl v duchu vykonati sám takovou procházku, vezmi Tomkův Dějepis Prahy a jeho Základy starého místopisu Pražského; nebudeš-li litovati pracného studia a přibereš-li na pomoc čarodějku fantasii, vyvstane před tebou z pětistyletého hrobu celá dávná Praha, ulice za ulicí, dům za domem, ve své středověké malebnosti, ve své starožitné rozmanitosti a pestrosti, s čilým ruchem tržním, s pošmournými hřbitovy kolem přečetných kostelů a kostelíků, z nichž mnohé již zmizely, mnohých původní ryzí krása ne vkusem pozdějších věků k nepoznání byla zhyzděna a leckteré v žalostném zpuštění a rozvalení za skladiště obchodníků a brlohy vetešníků musí propůjčovati zbytky své gotiky velkolepé.

Zde vytknu pouze, že naši chodci po delší toulce dostali se na křižovatku ulic, z nichž jedna v některé vzdálenosti řetězem přepjatá připomínala panu Broučkovi noční dobrodružství. Průvodce mu vysvětloval, že vojenští hejtmané mnohé ulice na zdržení nepřátel, kdyby do města vnikli, řetězy a šraňky dali přepažiti. Koncem května přitáhl královským na pomoc oddíl českého panstva podjednou, veza s sebou i sekery na přetínání oněch překážek; ale Žižka porazil je u Ovence a s jinou kořistí i sekery jim pobral.

Minuvše tuto ulici, která se tehdáž jako nyní jmenovala Dlouhá, kráčeli naši poutníci na sever ulicí Hrnčířskou, jak ji jmenoval Janek od Zvonu; pan Brouček poznal v ní dle polohy nynější ulici Kozí.

Náš hrdina překládal dosud sudlici s ramene na rameno; nyní bolela ho již obě i nesl ji kolmo, opíraje se jí v chůzi o zem jako holí, ač to byla španělka velmi nepohodlná. Přitom tázal se v duchu všech rozumných lidí, není-li největší nesmysl pachtiti se pro nic za nic s takovým stožárem, a tloukl dolejším koncem svého ratiště zlostně o kostrbaté dláždění. Nedávaje pozor na půdu, udeřil pojednou dřevcem doprostřed objemné kalužiny, že na všechny strany vystříkla a jeho klok i nohavice řádně pokropila, právě jako se mu stalo v noci.

Nelitoval sice pranic vypůjčeného oděvu, ale nemohl přece potlačiti hlasnou nevoli nad nečistotou ulic, která se mu v denním světle jevila ještě horší, než tušil za noční potulky. Ulicí tekla strouha, do níž sbíhaly se stružky z domů; všude bylo hojně starého i čerstvého bláta, smetí, střepů, kuchyňských odpadků a ještě horších věcí. Interpeloval proto Janka od Zvonu. Ale staročeský měšťan jen pokrčil rameny.

„Kdož by dbal v nynějším bouřlivém čase takových malicherností,“ pravil. „Jindy pečujeme dosti o čistotu města. Jest nařízení, že má každý svá prasata chovati v domě, že nemá na ulici vylévati hrnce s nečistotou, ani vyhazovati do ní mrchy, a že jest povinen ve třech dnech po provolání čistiti před svým domem; je-li bláta příliš mnoho, dává ho někdy obec sama vyvážeti z ulic na břehy vltavské. Pravda jest ovšem, že mnozí nařízení těch ani v dobách pokojných nedbají.“

Citovaná nařízení o čistotě ulic (hodící se dobře za pendant k jednomu rýmovanému středověkému „galanthomu“ německému, dle něhož se nesluší ve společnosti při jídle šťárati sobě nožem v zubech a utírat sobě ubrusem nos) přiměla pana Broučka, že odprosil znova v duchu novočeské pány na radnici pro všechny výtky, které jim kdy činil. Kdyby tak oni moderní Pražané, kteří se durdí na metaře, halící je za dne v nejživějších ulicích v husté oblaky dusivého prachu, na hromady bláta a sněhu, zdobící někdy trochu déle obrubu chodníků, a na podobné lapálie, – kdyby tak tito choulostivci jednou nahlédli do Prahy patnáctého století, oč že by nebesům na kolenou děkovali za svoji pečlivou správu obecní!

Pojednou zarazil se pan domácí. Zahlédl totiž napravo v ulici branku, jejíž veřej mimo jiné zdobilo několik z kovu tepaných ptáků ve věncích. Branka uzavírala vchod do úzké, překlenuté uličky, vedoucí mezi dvěma domy k jinému velikému stavení za nimi – zkrátka, všechno nasvědčovalo tomu, že našel znenadání východiště své noční toulky.