Svatopluk Čech - Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století

Hostu šla z toho všeho hlava kolem a před očima dělaly se mu mžitky.

„Hle, vojsko naše,“ pravil pán domu, ukazuje jaksi pyšně dolů, „ozbrojené měšťanstvo pražské a pomocný venkovský lid. Vpravdě však toliko část našeho vojska; ostatek jest v ulicích, u bran i na zdech městských a Žižka s tábory stojí na hoře Vítkově, aby Zikmund nemohl tam se usaditi a tudy Prahu, vojskem křižáckým a královskými posádkami na hradě pražském i na Vyšehradě se tří stran již sevřenou, cele obklíčiti. Medle rci, hledí-li tento lid, jako by se bál jeho křižáckých rot?“

Host musel mlčky doznati, že ti lidé dole nevypadají jako bázlivci, ba přiznal se v duchu i sobě, že naopak nahánějí – alespoň jemu – důkladný respekt. Ale pak si v myšlenkách dodal, že arci svým divokým revolucionářským vzezřením a těmi šerednými zbraněmi mohou zastrašiti civilistu, ale nikoli řádné vojsko. Jen počkejme, až se proti nim zablesknou bodáky a zabouchají děla, ďasa pak pořídí s tím starým železným hamparátím, s těmi ponocenskými píkami a selskými cepy. Vždyť vidíš na první pohled, že je to všelijaká sebranka, která nemá snad o disciplině a vojenském držení ani potuchy. Ani tři nestojí tam v řadě, každý klátí rukama, jak mu libo, a vypíná třeba břicho místo prsou. Tamhle má jeden dokonce hrb jako chalupu na zádech a tuhle belhá s píkou šedivý dědek – to snad bude i naše domobrana vypadat onačeji! Vtom napadlo panu Broučkovi, že by mohl vlastně vědět, kterak to povstání proti králi Zikmundovi skončí. Mohl by se toho dočísti v každém českém dějepise. Jenže dějepisu zde nemá a v paměti své nalézá jen velmi povrchní a neurčitá data, z nichž podobá se jistotě jen to jediné, že slepý vůdce táboritů mnohokrát Němcům naklepal a sám nikým nebyl poražen. Ale zároveň mu přišla na mysl historka, kterak prý Žižka jednou, octnuv se v úzkých na nějaké hoře, podkovy koňům obráceně přikovati dal a za tmy unikl nepřátelům, kteří ho pak ani po stopách jeho koňstva stíhati nemohli. Kdož ví, nebylo-li to právě na té Vítkově hoře, neupláchne–li Žižka se svými tábory chytře Zikmundovi a nezůstaví-li Prahu samé sobě, které pak vojsko křižácké hračkou dobude?! Pan Brouček nyní velice žehral, že nedostalo se mu ve škole řádného poučení o domácích dějinách, a přísahal si, vrátí-li se nazpět do devatenáctého století, že popíchne Klapzubu k uveřejnění Zaslána v novinách, jímž vyzve český poslanecký klub, aby vpravil do nového liechtensteinského zákona školského odstavec, že na českých školách má se vyučovati zvlášť důkladně dějinám husitským.

Janek od Zvonu ukazoval hostu některé vynikající hejtmany, kněze a jiné osoby v zástupech dole a k jeho dotazu vysvětlil mu, že onen paprskový lesklý kotouč, trčící na žerdi nad hloučkem kněží, jest velebná svátost. Pan Brouček, zavrtěv několikrát hlavou nad husitskou monstrancí, ptal se dále, jaké velení má to povstalecké vojsko, a když Domšík udiveně na něho pohlédl, učinil mu svou otázku srozumitelnější dodatkem, v jaké řeči husitští důstojníci (při tom titulu se pohrdlivě usmál) rozkazují svému mužstvu.

Ale tu Staročech teprve všecek ustrnul.

„Zda jsi pozbyl rozumu, že se takto tážeš?“ zvolal. „Jakou řečí by nám rozkazovali, ne-li naší? Rci, kde v širém světě hejtmanové vojenští velí jazykem, kterému lid jejich nerozumí?“

Pan Brouček si potichu povážlivě hvízdnul, ale poznamenal jen, že boj s řádně komandovaným a vycvičeným vojskem nebude hračkou.

Domšík přisvědčil, že bude zápasení asi perné pro velikou přesilu nepřátel, ale poučil hosta, že lid pražský není v díle válečném tak necvičený, jak se domnívá. Vždyť tu každý od malička učí se zacházeti se zbraní a měšťanstvo musí nejen hájiti svého města, nýbrž má odedávna i povinnost účastniti se u válečných výpravách zemských, při menších skrze najaté žoldnéře, při důležitějších však osobně. Již v panských bouřích za krále Václava nejednou musilo se chopiti zbraní a od smrti jeho podobá se Praha téměř stále vojenskému ležení; loni i letos dokázali měšťané svou statečnost v bojích s královskými posádkami na hradě pražském i na Vyšehradě a v tomto měsíci téměř co den svádějí vítězné šarvátky s vojskem Prahu obléhajícím. Také lid selský vycvičil se již v boji, a třeba měl jen cepy a sudlice, přece již několikrát se zdarem čelil silnějšímu a lépe ozbrojenému nepříteli. Z vůdců pak zvláště Žižka slavně se osvědčil, poraziv loni s třemi sty svého lidu dva tisíce bojovníků Švamberkových u Nekměře, letos v březnu stejně ohromnou přesilu pyšných železných pánův u Sudoměře a v květnu trojí vojsko královské u Poříčí na Sázavě.

Host přeslechl větší část těchto výkladů, anať jeho pozornost byla obrácena jinam.

Do světnice vrátila se totiž Kunka, nesouc jídelní nádobí a veliký sněhobílý, na obrubě vyšíváním a třásněmi ozdobený ubrus, i začala prostírati na stůl v rohu. Pan domácí prohlédl si teprve nyní dívku pozorněji a shledal, že je roztomilá.

Čtenářky, které snad pana Broučka s nevolí vřadily mezi zarputilé odpůrce dam, činí mu křivdu. Pravda, že si nelibuje v dámské společnosti, ale příčina toho spočívá spíše v jistých ohledech a formalitách, které s takovou společností bývají spojeny, nežli v dámách samých.

Tyto o sobě – ovšem, jsou-li krásné! – budívají dosti často, byť jen z odměřené dálky, sympatickou jeho pozornost, a kde nejde o dámy v přísném slova smyslu, kde tudíž dotčených ohledů a formalit není třeba, tu dovede býti nejednou i roztomilým ve styku s ženskými. Přiznalť se tuším již ve svém cestopise na měsíc, že „vyvedl za mladých let leckterou hloupost“ a že dosud, „spatří-li švarnou holčici, leckdy neodolá pokušení vzít ji za kulatou bradičku nebo ji štípnout do červené tvářičky“.

Proč zůstal přesto panicem až do let velmi usedlých, nechci dopodrobna zkoumati. Najisto mohu tvrditi jen tolik, že ani nepřísahal věčnou věrnost nějaké zemřelé milence, ani nebyl odcizen nejsladším radostem života nevyléčitelným hořem zklamané lásky. Pro takové věci nemá smyslu. Skoro se mi zdá, že vedle představy mučednického křesla v parádním pokoji, před šálkem čaje s piškotem, v kole zábavných starých tet s falešnými kadeřemi a břitkými jazyky, věčného líbání ruky matince a klanění se na všechny strany, ustavičného prošení a děkování s povinným blaženým úsměvem, úslužného nošení všelijakých pokrývek a psíků, nutného rozjaření při nudných společenských hrách a líčeného vytržení při falešné hře na pianě, škrcení se v elegantní černi a nevyspání o plesích, útrat a sterého nepohodlí na krásných, nezapomenutelných výletech – že vedle představy celého toho předpeklí ženitby odstrašila jej od přístavu manželského hlavně obava před blouznivým vlnobitím citů, kterýmž nutno k cíli se proplaviti: tanulyť mu na mysli vzdechy a nyvé pohledy, kytice růží a milostné lístky, šepoty o liliích a hvězdách, klesání na kolena, horoucí přísahy a jiné podobné věci, o nichž se dočetl v románech. Konečně přiměla ho snad k celibátu vyhlídka do rozličných příjemností manželství samého; avšak tato věc je pro mne vůči spanilým čtenářkám příliš choulostivá, a proto nechci do ní, jak řečeno, vniknouti hlouběji.

Buď jak buď, kouzlu ženské krásy o sobě není můj hrdina nepřístupen. Ovšem, pro vděky tíhnoucí více méně k éternosti, jejichž nedostižný vrchol poznal na měsíci, neumí se nadchnouti; ale jinak má plné porozumění a uznání pro všeliké druhy ženského půvabu.