Svatopluk Čech - Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století

Tanula mu sice na mysli Svinská brána, za níž neleží vojsko, že by tudy mohl upláchnouti do Nuslí nebo do Vršovic a tam počkati, až bude povstání potlačeno; ale pochyboval, že by ve svém obleku z města vyvázl, – zajisté by ho cestou někde zadrželi a snad utloukli jako domnělého cizáka a nepřítele. A konečně, kdož ví, jak teprve vypadá staročeský venkov!

S těžkým srdcem rozhodl se tedy, že prozatím Domšíkovi naoko vyhoví a vyčká vhodnou příležitost, aby se mu nějak vysmekl z klepet, než boj skutečně začne. Pravil tedy s líčenou zmužilostí: „Když jdete všichni, nezůstanu přece sám za pecí!“

„Takové slovo muži sluší,“ řekl Staročech usmířen. „Ale slyš! Není radno ni v žertu mluviti u nás ony zbabělé řeči, které jsi prve mluvil; snadno bys za ně utržil ránu železným cepem. – Nyní pojď se mnou do světnice, kde moje žena s dcerou uchystaly snídaní nebo spíše již malý oběd, neb za nynější doby vycházejíce z domu nikdy nevíme, kdy se zase vrátíme.“

Host byl tomuto obratu od vojenských věcí ke kuchyňským velmi povděčen. Byl již notně vyhladovělý. Šel tedy chutě za hostitelem, hrubě si ani nevšímaje, jak špatně se mu kráčelo v těsných nohavicích a předlouhých škorních.

Byl zvědav na staročeskou kuchyni. Dle dosavadních zkušeností ve středověku neočekával příliš jemné a vybrané přípravy; ale zato nadál se jadrné podstatnosti, ke které mu již kuchař hlad přidá všeho žádoucího koření.

Poněkud ho jen tísnila myšlenka na představení dámám: nechť cokoli řeknou spanilé čtenářky, zatajiti nemohu, že panu Broučkovi bývá všude jinde volněji než v dámské společnosti.

Vstup našeho hrdiny do staročeského salonu nebyl příliš důstojný, zakopl totiž o práh a upadl přes dlouhé špičky svých škorní, při čemž se zároveň zamotal do řasnatého kloku tak, že by se byl bez pomoci Jankovy sotva zase dostal na nohy.

Všecek hoře ve tváři, škubal kuklou, která se mu pádem svezla až na ústa, a jen jako v mlhách spatřil před sebou dva příjemné ženské obličeje.

Také z jejich středověké úpravy zachytil prozatím toliko neurčitý dojem malebnosti a z libozvučné staročeštiny obou vyrozuměl jediné, že jest ze srdce vítán, načež uznal za svou povinnost, zkusiti se v galantní pokloně a zamumlati: „Ruku líbám, milostpaní!“ a „Má úcta, slečno!“

„Co mluvíš o milosti a proč se klaníš, jako bys před kněžnami stál?“ pokáral ho vlídně Janek od Zvonu. „Vždyť tu jen moje žena Mandalena a moje dcera Kunhuta, jíž říkáme krátce Kunka. Stiskni přátelské pravice, které ti podávají, a buď mezi námi jako ve vlastní rodině.“

Pan Brouček stiskl rozpačitě ruce staročeských dam a byl rád, když se vzdálily ze světnice, aby vykonaly poslední přípravy k ranému obědu.

Teprve nyní rozhlédl se volně po světnici a shrnul již po chvilce výsledky svého pozorování v úsudek, že není nemístnou skromností, nazývá-li Domšík svůj parádní pokoj (neboť do takového zajisté uvedl hosta ke stolování) prostě světnicí. Byla sice poněkud prostrannější nežli komořice, ale stejně skoupě osvětlená a rovněž jen cihlami čtyř– a osmihrannými dlážděná; kolkolem podél šedých stěn, tu a tam pestře tkanými látkami obvěšených, táhly se prosté dřevěné lavice, jako nyní jen někde v selských jizbách nebo venkovských hospůdkách; v jednom koutě stál při nich stejně prostý dřevěný stůl bez židlic, v jiném ohromná kachlová kamna podivné podoby; ostatní nábytek skládal se z malovaných truhel a nemotorné almary; na polici leskly se cínové mísy a rozmanité číše; z malé zavírací almárky ve zdi, kteráž byla právě otevřena, vyhledalo několik starožitných knih v tlustých kožených deskách a s kováním. Dodáme-li, že světnice byla nepravidelná, plna koutů a výklenků, že skrovný nábytek v ní byl ledabylo, nesouměrně rozestaven a každý skoro kus jiné, k tomu živé barvy, takže dohromady činily dojem velmi pestrý, – tož zajisté přisvědčí čtenář panu Broučkovi, že salon Janka od Zvonu mnohem spíše se podobal starosvětské selské jizbě než modernímu městskému pokoji.

Ovšem byly tu i věci, o kterých se ani naší selské světnici nikdy nesnívá: okna, umístěná ve hlubokých, po dvou stranách sedátky opatřených výklencích, nebyla zasklena tabulemi, nýbrž množstvím různobarvých sklených koleček, olovem spojených, jaké nyní vídáme leda v kostelích, a po stěnách byly zase tu a tam rozvěšeny jako ve zbrojnici divné, rozmanité zbraně a kusy brnění, k nimž se družil i veliký malovaný štít, postavený v jednom koutě. Pravda také, že zařízení světnice, ač hostu z devatenáctého století pramálo imponovalo, přece zevrubnější jeho prohlídce všude jevilo snahu po okrase, někde i skvostnosti. Již sama cihlová podlaha byla sem tam posypána čerstvým kvítím, které vydávalo příjemnou vůni; pestrá ozdoba květů a ptáků byla vetkána do koberců na stěnách a namalována na jedné truhle, kdežto ostatní – jedinou jen barvou, ač každá jinou, natřené – měly alespoň pěkně propletené a všelijak okrášlené kování; almara a trnož prostého stolu byly divně, ale pěkně vyřezávané; a mohutná kamna, sice bez glazury, ale rozličnými barevnými hlinkami vypestřená, vypadala skoro jako malý hrad, jsouce na vrcholu korunována ozdobným cimbuřím.

Domšík vida pozornost, jakou host výtvoru staročeského hrnčířství věnuje, vysvětlil mu, že dal na místě dřívějšího začazeného krbu za pěkný peníz postaviti tato kamna, která nyní mnoho přicházejí do obyčeje.

„I tato skleněná kolečka dal jsem sobě vsaditi do oken,“ dodal s patrnou chloubou.

„Hezká jsou,“ pochválil nucené Brouček; „jenže to vypadá trochu jako v kostele.“

„Ovšem, bývala dříve skleněná okna toliko v kostelích,“ pravil hostitel; „ale v nynější době někteří bohatší měšťané, nelitujíce velikého nákladu, pořizují sobě tuto drahocennou okrasu i ve světnicích.“

„Sklo – sklo že je drahocenné?“ žasl host. „Skleněná okna že si pořizují u vás jen boháči? Můj bože, copak dávají ostatní do oken?“

„Soudím podlé tvé řeči, že jsi byl v nějakých dalekých zemích, kde je sklo lacinější a proto skleněná okna v obyčeji; u nás však i v sousedních zemích nespatřil jsi donedávna v oknech domů ničeho kromě blan a mázder, pergamenu, plátna nebo rohoviny a dosud shledáš oken z drahých skelných koleček jen pořídku. Já sice nejsem veliký boháč, ale krásná tato vzácnost zalíbila se mi tou měrou, že jsem nelitoval obětovati pěknou částku svého statečku na skleněná okna ve světnici.“

Pan Brouček si umínil, že se nebude již ničemu diviti; proto zavrtěl jen hlavou a prohodil: „Ale copak jsou platný v okně neprůhledné blány a mázdry? Vždyť i těmihle slepenými střípky těžko rozeznáš, co se děje na ulici.“

„Chci-li to zevrubně viděti, otevru prostě okno,“ odpověděl Domšík a skutečně tak učinil.

Host byl nemálo překvapen divadlem, které se mu otevřeným oknem naskytlo. Spatřil pod sebou Staroměstské náměstí s těmi divnými domy, které si prohlížel již za úsvitu; ale nyní bylo širé prostranství mezi těmito domy všecko naplněno hustými zástupy lidu, valnou většinou ozbrojeného, jehož rozmanité oděvy slévaly se v takovou strakatinu živých barev, že z ní až oči přecházely. Ve směsi malebných rouch a různotvárných klobouků i čepic blýskaly se na slunci též okrouhlé přilby, pancíře, drátěné a šupinaté brnění, malované štíty, jakož i nesčíslné zbraně: jilce mečů, sekery, kování samostřílů, hřebíky okovaných cepů, bodliny těžkých palcátů. Nad hlavami pak trčelo do vzduchu množství dlouhých oštěpů a tu a tam vlály korouhve pestré nebo černé s červeným kalichem. Na jednom místě, kde bylo viděti uprostřed zástupu černé řízy a bílé komže kněžské, vznášel se do výše na tenké dlouhé holi zářivý terč, obklopený kolem dokola lesklými paprskovitými cípy, že se podobal obrovské slunečnici. A živé to moře vlnilo se a vířilo, šumělo a hučelo: sterohlasý hovor a křik splýval s řinčením zbraní a hřmotem kroků v temnou vřavu, z níž chvílemi zřetelně vyráželo některé pronikavé nebo hřímavé zvolání.