Svatopluk Čech - Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století

„Dostal jsem se z měsíce nazpět,“ končil řadu úvah, kterými se hleděl potěšiti, „a dostanu se také odtud. A nějak se tou husitskou melou také protluku. Co se mi konečně může státi? Vždyť přece vím, že jsem za několik set let zase žil – či že budu za několik set let – či vlastně, že… I, nebudu si tím motat hlavu!“

Vtom padl zrak jeho na strakatinu oděvů, ležících na truhle.

„Ah, tady máme ten masopust,“ zažertoval si trpce. „Ale jaká pomoc – musíme do toho. Janek měl pravdu. Jaký kroj, tak se stroj! Podíváme se na to nadělení.“

Hrábnuv do pestré směsi, vytáhl z ní nohavice.

„A na moutě věru!“ zvolal s mrzutým smíchem. „Vskutku – jedna červená jako krev a druhá zelená jako brčál. Ajajaj! To je krása, že by člověk z kůže vyletěl! Pak říkají, že byli staří Čechové moudří a rozšafní. Tady se podívejte na tu rozšafnost! Půl zelené, půl červené! A tohle má vzít na sebe rozumný člověk a pražský měšťan. I to aby —“

Mrštil zlostně nohavicemi o podlahu.

Potom vytáhl ze strakatiny na truhle žlutý kabátec a pak něco velikého, fialového, do čeho nevěděl kudy kam. Obrátiv to několikrát bez výsledku na různé strany, odhodil záhadný šat nevrle zpět na truhlu, a chopil se zase pohozených nohavic.

Se zoufalou odhodlaností začal si je navlékati. Šlo to dosti těžce a několikrát proklel nepraktický jejich střih, neboť zužovaly se dolů v pravé píšťaly. Konečně je dostal přec na sebe; arci padly mu na tělo až příliš těsně, jako trikot, že se při každém pohybu bál, aby nepraskly. Ale byly patrně z látky velice solidní a navzdor ctihodnému stáří dosti zachovalé. Nakonec si prohlédl svůj červenozelený podstavec s křečovitým smíchem a zlostně odplivl.

Začal se rozhlížeti po toaletních potřebách. Přitom podrobil znovu posměšné kritice ohromnou postel se stupadlem, nemotornou truhlu a stolici, okenice zalepené nějakou blanou, jakož i sprosté hliněné nádoby na polici, jejichž dobrodružným tvarům vzdal ironickou pochvalu mnohým „Aj aj!“ nebo „I safraporte!“

V malém výklenku vyšukal ještě hrubý železný svícen s kouskem lojové svíčky („V pokoji pro hosty!“ zahučel) a s pranemotorným kratiknotem, pak předmět, v němž na první pohled tušil schránku na posejpátko, ale brzy poznal přesýpací hodiny, jaké vídal na vyobrazeních ducha času.

„Jak sem taková hloupost přichází, ví bůh,“ zabručel. „Kdyby si raději byli vzpomněli na opravdivé hodiny!“

Dlouhým kusem bílé látky, pestrými květy a ptáky vyšívané, jež visela vedle dveří na bidélku, na obou koncích směšnými figurkami ozdobeném, byl inventář komořice úplně vyčerpán.

Po toaletním stolku nikde ani stopy. Po zrcadle se také marně rozhlížel.

„Inu, vzor hostinského pokoje!“ shrnul ještě jednou své dojmy a vyšel z ložnice, aby se alespoň nějaké vody na umytí dopídil. S pavlače spatřil na dvorku mezi drůbeží svraštělou, hrbatou stařenu, v pestrých šatech středověkých tak bizarně zakuklenou, že upomínala na babu čarodějku z pohádky.

Pan Brouček se jí až ulekl a prohodil k sobě: „Taková ježibaba hned po ránu – to není dobré znamení!“

Ale pak zavolal dolů: „Hej, babičko, nějaké umyvadlo nebo lavór nebo jak to po staročesku jmenujete!“

Starucha vytřeštila vzhůru oči, stála chvilku jako zkamenělá, pak spráskla suché ruce nad hlavou a rychle odbelhala do domu.

Brzy nato objevil se na pavlači Domšík.

Podávaje Broučkovi ruku, pravil srdečně: „Spal jsi dobře? Stará služebnice Kedruta, která ještě nevěděla o tvém příchodu, přiběhla právě všecka vyděšena, že nějaký divous křičí na ni podivná slova s pavlače. Jaké je tvoje přání?“

„Rád bych se umyl.“

„Hned ti pošlu medenici s vodou; ručník visí v komořici na obrtlíku. Chceš-li, pošlu také hřeben nebo chvoštiště —“

„Chvo – chvoštiště? K čemu to?“

„Aj, na vlasy.“

„Chvoštiště na vlasy!!“

Pan Brouček sepjal ruce a zdvihl oči k nebesům.

Chtěl ještě něco vykřiknouti, ale rozmysliv se, řekl jen suše: „Děkuju. Kromě vody nepotřebuju ničeho.“

Hostitel odešel a host, vraceje se do ložnice, opakoval si několikrát: „Chvoštiště na vlasy!!“

Vytáhl z kapsy své vesty, ležící na stolici, elegantní kartáček na vlasy s hřebínkem i zrcadélkem, a pohlížeje naň téměř něžně, šeptal si: „Zlaté devatenácté století! Kdybych neměl tohle s sebou, musel bych se učesat nějakým koštětem! Má prý také hřeben. Bude to asi hřeben – snad hřeblo na koně a bezpochyby se tím hřebelcuje celý dům.“

Vyňav ze svých šatů také ostatní drobnosti, zejména hodinky s řetízkem, tobolku, nožík, klíč od bytu, škatulku se zbytkem sirek a dopola vykouřený „krátký“ doutník (pan domácí – ostatně jen sváteční kuřák – protestuje totiž proti nedávnému zdražení doutníků tím, že sestoupil s portorik na krátké), položil zatím všechno na okno.

Ještě byl prohledáváním kapes zaměstnán, když vešla do komory Kedruta, nesouc vyzáblýma rukama velikou, nemotornou kovovou nádobu s vodou.

Vešla plíživě jako stín, a šourajíc se přes komoru, vzhlédla zespod vrásčitého, pitvorně zakukleného čela plaše k oknu po panu Broučkovi, při čemž se jí třásly kostnaté ruce tak, že voda vyšplichovala přes okraj nádoby. Postavila medenici na truhlu, a kradouc se zpátky ke dveřím, ohlížela se po panu domácím úzkostlivě, jako by se bála, že jí skočí znenadání do týla. Také on stopoval kosým pohledem pohyby bizarního zjevu, až hrbatá stařena zmizela za dveřmi, načež si ulevil zabručením: „Učiněné strašidlo!“

Poté přistoupil k medenici a shledal, že babizna vedle ní také položila s jedné strany kus hrubého, černého mýdla a s druhé jakýs čtyřhranný plíšek.

„Ďáble, co je zase tohle?“ hádal, otáčeje plíšek mezi prsty. „Snad si s tím nemám oškrábat jazyk?!“

Konečně zpozoroval, že jedna plocha je hladce vyleštěná, takže se v ní matně obrážel jeho udivený obličej.

Položil si ukazováček na nos a hvízdnul s potupným úsměškem.

„Ipse vtip se: zrcátko! Staročeské toaletní zrcadlo! Co je pravda: není nad husitskou eleganci a noblesu! A to mýdlo se hodí také spíš na drhnutí podlahy než na lidskou kůži.“

Ale když se umyl a pomocí svého moderního přístrojíku učesal, nabyla zase vrch předešlá jasnější nálada.

Dostal také chuť na ranní požitek krátkého. Zapálil si zbytek doutníku a klidně odfukoval modravé obláčky vonného dýmu, lze-li při té sortě užíti obvyklých epithet.

Přitom oblékl se zvolna do žlutého kabátce, ale s ostatními částmi středověkého oděvu nevěděl si rady. Dal se tedy prozatím do obouvání. Tu všiml si znovu zející rány na levém perku. Ač neznal dosud středověkou obuv, pociťoval proti ní nepřekonatelnou antipatii – což měla snad na svědomí kniha o středověké inkvisici, jejíž nepohodlné španělské boty v něm zůstavily hluboký dojem – i rozhodl se proto, že bude nejlépe poslati porouchanou obuv k ševci, aby ji narychlo sešil.

Otevřel tedy dveře a zavolal: „Kekruto!“

Za chvíli protáhla stařice opatrně dovnitř scvrklý obličej a hořejší polovici hrbatého těla, právě v okamžiku, kdy pan Brouček, drže oběma rukama roztrženou obuv a hořící doutník v koutku úst, vypouštěl do zakouřené světnice nový dýmový oblak.