Svatopluk Čech - Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století

Ačkoliv Domšík té omluvě jen zčásti rozuměl, byl hněv jeho přece ukrocen. Odtáhl ruku od meče a ptal se živě: „Chceš tedy odstoupiti bludů papeženských a státi se vyznavačem učení Husova?“

To byla choulostivá otázka. Pan Brouček v rozpacích mlčel a škrabal se za ušima. „Pěkná historie!“ pravil si v duchu. „Jaktěživ jsi se o náboženské věci hrubě nestaral a teď přicházíš do takové bryndy! Státi se husitou, děkuju pěkně. Takovým husitou, o jakých jednou žertovně mluvil pan doktor Rieger na radnici, – takovým husitou, který pronásleduje biskupy dobře pečené a šťavnatým zelím obložené, takovým jsem také z plného srdce, alespoň až do sv. Martina. Ale abych snad – tento – nějaké hlouposti s vírou – tento – proti pánům páterům – snad dokonce s nějakým takovým ohřebíkovaným cepem – děkuju pěkně. A vlastně ani dobře nevím, jaké ti lidé měli náboženství. Jenom jsem slyšel, že prý s jinověrci nedělali žádné velké orace…“ Až mu přeběhl mráz po zádech, když si vzpomněl na některé historky, které o tom slyšel a četl.

Janek od Zvonu díval se zatím netrpělivě na rozpačitého Broučka, a nedočkav se odpovědi, pokračoval hlasem opět nevlídným: „Zdá mi se, že nechceš přichýliti srdce k čistému zákonu božímu a že hodláš setrvati v bludech svých. Je-li tomu tak, vyjdi rychle z města, neboť věz, že netrpíme v Praze žádného podjednou. Vyvedu tě sám před bránu, neboť jinak snadno by se mohlo státi, že bys zdráv odtud nevyvázl. Ostatně, tam venku ti asi také dobře nebude. Setkáš-li se s německými křižáky, zle toho požiješ; neboť upalují bez milosti každého Čecha, který se jim dostane do rukou, nedbajíce, je-li husita nebo katolík.“

Vyhlídka tato měla žádoucí účinek.

„Vždyť neříkám,“ pravil pan domácí úzkostlivě, „že jsem proti vaší víře. Myslím si také, že nemuseli Husa hned upálit a že vůbec celá inkvisice nestála za nic.“

„A chceš také přijímati pod obojí způsobou? Chceš přijímati tělo a krev Pána našeho pod způsobou chleba a vína, jak to Kristus o poslední večeři ustanovil a jak také apoštolé i první křesťané činili?“

„I pročpak bych nedělal, co dělali apoštolové? To přece nemůže být žádným hříchem.“

V duchu nespokojil se pan Brouček touto sofistickou omluvou, nýbrž dodal si ještě: „Však tak brzo k přijímání nepůjdu!“

Janek od Zvonu byl jeho odpovědí úplně usmířen. Všechna nedůvěra zmizela z jeho obličeje, zraky přívětivě zazářily a pravice vztáhla se přátelsky k panu Broučkovi.

„Nuže, Matěji, nyní buď mi srdečně vítán! Jsi náš a budeš s námi brániti svobodu zákona božího. Pojď se mnou do mého domu; později ti ještě lépe vyložím učení našich mistrů. – Zajisté jsi ospalý, prochodiv celou noc?“

„Přiznávám se, že bych si opravdu rád na nějakou hodinku zchrupnul.“

„Prospíš se u mne. Pojď již!“

Vedl pana Broučka do svého domu, který stál, jak již řečeno, právě naproti, trochu dozadu zastrčen, tvoře druhý roh Týnské ulice do náměstí, a který na témž místě stojí podnes, arci v jiné podobě, ale posud se starodávným znamením zvonu.

Nebyl třípatrový jako nyní, nýbrž toliko dvoupatrový a měl vysokou, v tupou špičku vybíhající střechu jako nějaká věž, v kteréžto podobě se tuším ještě spatřuje na Sadelerově vyobrazení staré Prahy.

Klenutou brankou s kamennými sedátky po obou stranách vešli do jakés prostranné, ale pošmourné síně a z ní vystoupili po úzkých kamenných schodech do jiné, cihlami dlážděné síně v prvním patře, v níž stálo několik nemotorných, pobitých a pomalovaných truhel, hrubá almara, sprostý stůl s lavicemi a kde na všech stranách bylo viděti dveře do jiných místností, dvě velikými trámci či kladkami napříč zatarasené, jiné se zámky neb závorami.

„Tuto jest můj palác,“ pravil staročeský domácí pán. Host pohlédl na něho s úsměvem.

„Čemu se směješ?“ ptal se Domšík poněkud uražen. „Či shledáváš, že je ta síň malá a špatná? Ovšem takovou nemohu míti, jako má u příklad tam naproti přes náměstí vdova po Mikuláši Nastojte v bývalém domě Křížovském, který náleží mezi pražské domy nejnákladnější. Ale mně stačí tahle síň úplně.“

„I slušná je,“ pochválil nucené host. „Smál jsem se jen, žes mluvil o paláci.“

„A což se nejmenuje taková síň palác? Však, již vím. Ty znáš bezpochyby z ciziny jen německé pojmenování mázhúz. Nejlépe by ovšem bylo říkati jen prostě po česku veliká neboli svrchní síň.“

„To je dobré,“ řekl si pan Brouček, „takhle by dovedl každý podruh zůstávat po knížečku! Sprostá, cihlami dlážděná síň se starým selským hamparátím je u nich palác! Rád bych věděl, jak teprv říkají pořádnému pokoji!“

„Moje žena a dcera nejsou ještě ustrojeny,“ pravil Janek. „Uvedu tě tedy rovnou do zadní komořice, kterou mám pro hosty.“

Vedl hosta mázhúzem na dřevěnou pavlač, s níž bylo viděti do dvorku. Host se podivil jeho venkovskému vzezření. Byla to učiněná selanka. Stály tam rozličné stáje, chlívky a kurníky; na hnojišti váleli se štětináči; po smetišti vykračoval si statný paša kohout uprostřed četného harému slípek a stranou rozestíral také pyšný páv nádherný vějíř svých okatých per, duhou hrajících na jitřním slunci.

Tohle zařízení musel pan Brouček v duchu pochválit a záviděl staročeským domácím volnost, s jakou smějí využitkovat svůj dvorek, který ve škrobeném devatenáctém století je pro majitele pražského domu věru čirým přepychem.

Na konci pavlače odšoupl Domšík dřevěnou závoru hrubých, žlutou hlinkou natřených dveří („Pěkný vchod do hostinského pokoje!“ pomyslil si Brouček) a pobídl hosta do „komořice“, malé, nehrubě světlé klenuté místnosti, také jen cihlami dlážděné, s dřevěným táflováním po dolejší části stěn a s rozličným divným hamparátím.

„Čistá ložnice pro hosta!“ pravil k sobě zklamaný pan Brouček. „Nemá to ani poctivé podlahy – jenom cihly jako v nejsprostší venkovské ratejně! A v okně – i můj bože! – opravdu – v okně ani kousek skla – všechno zalepeno maštěným papírem nebo čím! Že se ten člověk nestydí! To je potom hostinský pokoj dvoupatrového domácího pána!“

Ani nábytek neučinil na hosta dojem příznivý. Zase taková malovaná selská truhla, jedna nenatřená nízká stolice předpotopního tvaru, podivné hliněné nádoby na polici a konečně dva předměty, které nelze jen tak odbyti slovem.

Jeden vypadal jako veliké lešení s ohromnou posadou, strmící téměř až do stropu. Dole stál dlouhý a široký podstavec, do něhož bylo vpraveno několik zasouvacích truhlíků, jeden nad druhým; nad tím podstavcem vypínaly se v rozích čtyři vysoké sloupce, nesouce nahoře jakýsi strop s širokou římsou a zubovatým cimbuřím, vše ze dřeva rozmanitě vyřezáno a pomalováno. Mezi sloupci pak splývaly od cimbuří dolů řasnaté pestré záclony, z nichž přední byla poodhrnuta tak, že se jevila uvnitř vysoko narovnaná spousta dvojbarevně pruhovaných peřin a podušek. Lože bylo tak vysoké, že k němu vedlo stupadlo o třech velikých stupních.

„Tuto si můžeš odpočinouti,“ pravil hostitel, ukazuje na postelní monstrum.

„Bodejť, polezu někam do stropu!“ vyjelo nevrlému panu Broučkovi z úst. „Abych ve spaní vypad a zlomil si vaz! A budu se dusit uprostřed léta v té babylonské věži peřin! Ne, brachu, – nežli na takovou palandu, to si raději lehnu na podlahu.“