Svatopluk Čech - Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století

Nyní musil si však doznati, že dosud žádná dívka neučinila naň dojem tak všestranně příznivý, jako dcera Domšíkova. Tělo ani příliš štíhlé, ani nad potřebu boubelaté, než právě nejlepší; obličej mírně plný, lahodného útvaru a čisťoučké pleti; tvářinky líbezně ruměné a čerstvé jako broskev, přímo k nakousnutí; jiskrné hnědé oči; všecko zdravé a mladistvě pružné, – kdož by se tu podivil, že obstála před soudnou stolicí Broučkovou bez výtky jediné. Ba i starožitnou úpravu nejen že jí odpustil, nýbrž shledal naopak, že jí ty růžové šaty, v pěkných záhybech kolem ztepilé postavy splývající, v kyčlích zlatou páskou obemknuté a dole sobolinou lemované, ten řasnatý jasnomodrý pláštík, pod hrdlem stříbrnou sponou sepjatý, i ten věnec z různých třpytných cet a perel kolem hnědých kadeří sluší znamenitě, každým způsobem líp než moderním krasotinkám chumáče vlasů sčesané až do očí a neforemné podkladky šatů vzadu, což, nota bene, není můj, nýbrž páně Broučkův úsudek. Ostatně, kdo by chtěl poznati několik roztomilých ukázek staročeské módy, prohlédni sobě drobnomalby ve Štítného Naučení křesťanském a potom rozhodni sám.

Nikdo nebude míti panu Broučkovi za zlé, že přesléchaje výklady Domšíkovy, stále pokukoval stranou po dívce, úpravou stolu zaměstnané, a že sledoval svižné její pohyby s upřímným zalíbením. A když, setkavši se pohledem s jeho upřenými zraky, měkké dlouhé řasy sklopila a ještě živějším nachem v líci zahořela, tu bylo mu, jako by jiskry jejích očí také jeho krev byly zanítily mladickým ohněm.

Ještě potom, když světnici opustila, ovládal ho příjemný onen dojem tou měrou, že hostitel jen stěží dovedl obrátiti jeho pozornost na veliký kůl, který trčel na severní straně náměstí a jehož si pan domácí již za úsvitu povšiml.

„Vidíš-li tam na pranýři ty vlající cáry?“ mluvil Staročech. „Totě roztržená korouhev Čeňka z Vartenberka, zavěšená tam na potupu věrolomného pána, jenž nedávno ještě hlásiv se k obráncům kalicha nejhorlivějším a k odpůrcům krále Zikmunda nejkrajnějším, ve chvíli rozhodné pro mrzký prospěch své osoby a svého stavu věc naši opustil a v květnu hrad pražský nepřátelům zrádně vydal.“

„Vartenberka neznám,“ prohodil pan Brouček. „A což ostatní šlechta? Co Schwarzenberg?“

„Švarcenberka neznám zase já.“

„No ten, kterému patří Krumlov a Třeboň a bůhvíco všechno.“

„Krumlov a Třeboň nepatří Švarcenberkovi, nýbrž Oldřichovi z Rožmberka. I ten je zrádce ošemetný. Z počátku horlil také pro kalich, ale nyní stal se úhlavním jeho nepřítelem. Věz, nevěřím v upřímnost našich pánův. Mnozí přijali sice kalich, ale to většině jich nebrání, aby se nechýlili ve jho krále Zikmunda, téhož, který nejen se zapřísáhl vyhladiti učení Husovo, ale i prohlašuje, že zkrotí odpor náš, byť proto celou zemi zhubiti a české kraje jiným národem osaditi měl! A již opravdu svolal do zbraně proti nám celý svět. Jižť neběží pouze o víru, než o národ sám. A co činí v tu chvíli rozhodnou naše panstvo? Ty, kteří dnes jdou s námi, na prstech spočítáš. Ostatní hledí nečinně na boj náš nerovný aneb stojí před Prahou po boku Zikmundově, v ležení našich vrahů. Zdali takto jednati mohou Čechové praví a upřímní? Ó věř, našim pánům není nade vše čest a dobro národa, ale vlastní zisk, a kde uvidí prospěch svého stavu, tam hotovi budou i s cizím nepřítelem spolčiti se proti lidu svému.“

Pana domácího nudila již ta staročeská politika, a proto raději odstoupil od okna, které Domšík poté zavřel.

„Máš zajisté již hlad?“ pravil k hostu. „Nevím, jak ti budou chutnat po cizozemských naše krmě české. Rád-li jíš kuru?“

„Kůru!“ zvolal v ustrnutí host.

„Proč se divíš? Zdalis také zapomněl, jak se jmenuje drůbež, která sedá na hřadách a s kokotem neboli kohútem běhá po dvoře?“

„Á – slepice?“ pravil pan Brouček, jehož obličej se rázem rozjasnil. „Už jsem se skoro domníval, že snad žvýkáte —“ Nechtěl ani v myšlenkách šerednou představu doplniti; vždyť byla skoro horší než kuchyně měsíční.

„Slepice neboli kura,“ potvrdil Domšík. „Ale neboj se staré, houževnaté slepice; budeš míti kuře. Ačkoliv odraný žák ve starém kratochvilném skládání podkonímu se chlubí:

od stravyť sě mámy pyšně,

masa, kur dosti přielišně —

vím, že se nemohu před hostem pyšniti sprostým kuřetem.“

„Kuře že je sprosté jídlo? To slyším ponejprv. Pro mne je kuřátko znamenitá věc!“

„Za nynějších bouřlivých dob a v tom obležení nemůžeme si vybírati. Drahota jest náramná. Dříve bývalo kuře za půl groše —“

„Za půl groše!“ žasl pan Brouček. „Příteli, nech špatných vtipů!“

„Tobě i půl groše jest mnoho, pravda-li? V cizích zemích jsou asi kuřenci ještě lacinější. U nás nyní stojí na trhu celý groš!! Já chovám arciť kury na dvoře. Však lepších věcí mnohdy ani na trhu nedostaneš. Neplatit‘ u nás v těchto dnech staré přísloví: ‚Pán peníz všady jest.‘ Dobře, že kuřata rád jídáš. Hanbím se ti říci, že máme druhou krmí lososa.“

„Lososa!“ vzkřikl rozradovaný host. „Lososa! Toť bude knížecí tabule!“

„Ještě se mi posmíváš!“ vyčítal hostitel.

„Já že se ti posmívám? Snad ke všemu neřekneš, že je také losos sprosté jídlo? Já sám jedl lososa jedinkrát ve svém životě, a to ještě při takovém hloupém banketu, kde se člověk pro samé oslavování ani k pořádné porci nedostane.“

„Toť nepodobno k víře!“ zvolal hostitel v úžasu. „U nás jest lososů tak hojně, že sobě i čeleď vymiňuje, aby jí lososina nebyla dávána k obědu častěji než dvakráte za týden.“

„Můj bože, toť žijete bezpochyby jako v té báječné zemi, kde pečení holubi lítají do úst a víno teče řekami,“ podivoval se radostně host, jemuž sliny sbíhaly se v ústech.

„Vhod jsi mne upamatoval. Co chceš píti? Mám dobrý med.“

„Med!“ vyrazil ze sebe pan Brouček, jehož obličej se mžikem opět zaškaredil.

„Domácí medovinu. Doufám, že ji pochválíš.“

Host zatřepal odmítavě rukama a pak je sepjal k dojemné prosbě: „Proboha tě prosím, příteli, už nikdy přede mnou ani to slovo nevyslov! Čítal jsem o té vaší – je mi špatně už při pouhém jménu. Důkladně jsi mi toho lososa zkazil. Věř mi: spíše bych se napil třeba i – vody!“

„Nepiješ-li rád med, pošlu ti pro jiný nápoj. Ráno jsi pravil, že jest ti chmelovina milejší vína; pošlu tedy pro pivo —“

Pan Brouček sebou prudce trhnul, oči se mu zajiskřily, ruce chopily se rukou Domšíkových a z úst vyhrklo: „Tedy ho máte?“

„Pivo? Ovšemže máme, pražské i svídnické, bílé, staré —“

„I ať jakékoli, jen když ho máte! Teď je vyhráno, příteli! Vždyť jsem už myslil, že se tady k němu nedostanu.“

„Pošlu Kedrutu do Pekla.“

„Do pekla?“ otázal se udiven host, ačkoliv mu zároveň hlavou kmitla myšlenka, že tam jmenovaná skutečně patří.

„‚V pekle‘ nazývá se pivovar v příční uličce za mým domem,“ vysvětlil Domšík. „Je v té uzoučké, věčně tmavé uličce vpravdě jako do podsvětí zapadlý, ale vaří v něm dobré staré pivo.“

Pán domu vyšel, aby poslal pro nápoj, a Brouček, mna si ruce, opakoval radostně: „Mají ho!“