Neruda Jan - Prosté motivy

Liják se v okna boří —
noc divoká a děsná!
Já ležím chorý, bez sna,
a lampa noční hoří.

„Světélko poloslepé,
rci, lampo malá, nač jsi tu,
bych viděl líp svou samotu,
svou bolest cítil lépe?“

Mrkla si ve přístěnku:
„Ej počkej, chvilku počkej jen,
já kmitám, svítím oknem ven,
těm hladovcům tam venku.

Dost jsem se rozproudila,
by liják znal, kam mráz svůj lít,
by kulich zřel, kam v okno bít,
a smrt by nezbloudila.“

Byl pevný koráb to a hrdě vzneslý,
dub stěžeň jeho, boky jako z žuly,
a rovno cestou svou si mořem brázdil,
nechť vlny orkánem se rozedmuly.

Však náhle siný blesk se s nebe snesl
a po korábu jako had sjel k moři —
zvon zaduněl, tak hrozně, žaložalně,
a z lodí kolem zazněl pokřik: „Hoří!“

Jen mžik a koráb letí osamělý —
kdož dlel by tam, kde osud duby drtí, —
divokým skokem letí v noční chmúru,
tam někam v dál, kde čeká přítav smrti.

Již stěžeň padnul, s ním ta flaga pýchy,
jak z děla rána po vodách to znělo,
sloup jisker šlehnul k nebeským až branám
a zas se kolem do slepa vše stmělo.

A koráb zase dál a jemu v týlu
saň sedí ohnivá a hladně ničí
oud po oudu i kusy v propasť hází,
a vlny dole varem kypý, syčí.

Již trup se níží, jako sen by dýmný
se rozplývají charé jeho rysy —
jen chvíli ještě, malou, krátkou chvíli,
a popel můj se s širým mořem smísí!