Neruda Jan - Prosté motivy

Proč vyhlíd´ jsem oknem teď k lesu ven?
Tam u lesa okno se třpytí,
tam vloni byl sněhový ještě lán
a letos už chaloupka svítí.

Já vsázím se, že se tam za stolem
dvě mladistvé tulí teď hlavy,
vždyť v chaloupce mladý je páreček
a první svůj Svatvečer slaví.

A na nebi nad malou chaloupkou
tak do dálky hvězda se třpytí —
snad aby Tři králové věděli,
kam napřesrok s poklonou jíti.

V očích mně cos světélkuje,
lebkou mně to lehce cinká —
mojí duší náhle vane
mladá, bujná upomínka:

Jasný měsíc, rovná pole,
všude plno sněhu na nich,
a my z chrámu od půlnoční
na zvonivých jedem saních.

V huňaté své kožešině
vedle mne si dívka hoví —
teploučká jak letní vánek,
hezoučká jak dukát nový.

V chrámě jsem se na ni díval,
nosíkem jak v knize leží —
při modlitbě ve dřímotách,
při hubičkách teď tak svěží!

„Dej mi ještě třetí – čtvrtou —
a pak pátou – šestou, dítlo,“-
tolik medu, tolik vůně
a tak droboulinké kvítko!

„A teď ty mi navrať všecky,“
v smíchu dívčina zas praví —
pěkně se to v saních sedí,
že se nesrážějí hlavy!

Tepny létly, srdce bilo,
jak by rozskočit se chtělo —
rád bych ještě jednou prožil
v myšlenách vše, co se dělo!

Ale jasný měsíc bledne,
slaběj to vždy hlavou cinká —
za sněhová lada letí
mladá smavá upomínka.

Přec jsem kdysi hlavu sklonil v smutku,
když četl jsem, co dobrý Krylov píše,
– jakž každé slovo jeho pravdou dýše —
o modré chrpě, jejím o zármutku.

Ta chrpa tichou nocí naříkala,
že hlavu svou těžko k zemi kloní,
než jitro svitne, ach, že bude po ní,
a teskně nad svou smrtelností štkala.

Ta hloupá chrpa! Když tak hlavu chýlí,
že símě její širým polem letí,
že příštím jarem vzkvetou její děti,
že vzkřísí v nich se – hloupá chrpa ví-li?

Že ten jen na skon smí si naříkati,
kdo hlucho květl, bez ovoce přejde,
kdo bez vzkříšení pod tu hroudu sejde —
ba naříkati, třeba zaplakati –

Co dál? – Nic, nic – ach pranic, moji ctění,
chtěl jsem jen říc – vždyť též to jiní jistí —,
že není dobře vše ve světě čísti
a ještě hůř že: myslit o všem čtení.

Tak zvolna – tak smutně – tak sám a sám
svou loďku dál životem sunu —
což nechtěla pražádná dušička
sem do mého vsednout člunu?

Ach odpusť mně pánbůh tu otázku,
a nečiň můj hřích ještě větší:
když vesla svá nad vlny nadzdvihnu —
vždyť kanou s nich slzy něčí!

Když na konec kormidla pohlédnu,
vždyť trhnu tak plaše, tak prudce:
tam vzadu ty pruhy – toť spínají
se za mnou dvě bílé ruce!

Když jsem mlád byl – když jsem mlád byl,
jaká vůně byla v lesích,
jaká zeleň po lučinách,
jaké modro na nebesích!

Co si v prsou písní hrálo,
co jich na rtech poletalo —
vše mi v světě v píseň zrálo,
vše a vše se zpěvem stalo!

Myšlénka v zpěv proměněná
zvonila, jak ocel zvoní,
šuměla hor nad temena,
jak když orel mraky honí.

Ach jak zněly mladé slohy
jasným zvukem, slyšny všude,
myslím, že z mých zpěvů mnohý
také přes hrob zvučet bude!

Přišel podzim – těžké časy —
náhle les víc nemá vůně,
lučina ne květů více,
nebe modra ve svém lůně.

Přišel podzim, dny s ním rmutné,
šerá rána, noci černé,
myšlénky v nich k smrti smutné,
nedozírné, nedoměrné!

Myšlénka se pírkem chvěje,
hlas se jako lístek třese,
a co teď ret slabý pěje,
víc se přes hrob nepřenese.

Když dal osud píseň tobě – jen ne dlouhou, jen ne dlouhou!
Posluchači hlavy věsí,
každý již se poodvrací,
zavzdychne si, zašeptne si:
„Zestár pěvec – hlas už ztrácí!“

Když dal osud cestu tobě – jen ne dlouhou, jen ne dlouhou!
Poutník pak už sice všaký,
bujně okolo se nesa,
outrpně tě měří zraky:
„Chudáček, užklesá – klesá!“

Jesenní kraj jsem, znavený
po bujném, úrodném létu,
šerá se po nebi chmúra pne
a písně mé mají se k letu.

Uprostřed kraje je bílý chrám
– tužby mé posud jej staví —
kol jeho věží se písně mé
teď slétají v šveholné davy.

Zmatený švehol! Víc žádný zpěv,
žádné v tom popěvy tklivé,
slyším jen pípnutí tázavé
a vzkřiknutí netrpělivé.

Odleťte tedy, již odleťte
do krajin mladistvě stinných —
sbohem si leťte, já oněmím,
vy leťte si do srdcí jiných.

Den vznesl se z údolu; výš a výš
teď kráčí svým světelným krokem —
„Kam jdeš teď, kam jdeš?“ – „Vždyť vydíš přec,
že ku výši hory bokem.“

A pojednou ztemněla hora se,
a zhaslo i zlacené témě —
„Kde jsi teď, kde jsi?“ Však ticho kol
a němá je širá země.

Já cítím se pojednou opuštěn —
kam asi se den můj vznesl?!
A v zimničném, v toužebném pospěchu
můj k údolu zrak zas sklesl.

Ach celá má minulost – vždyť to tam
již plujou jen mráčkové šedí —
a mně je tak ouzko, tak tesklivo,
jak měl bych jít ku zpovědi.

Přede dvorem stará vrba,
pně už vydoutnalé,
samá jizva, samá troucheň —
kdy ji podtít ale?

Z jara, když jí zbylá větev
květem pookřeje?
V létě, když své staré tělo
na sluníčku hřeje?

Či snad v zimě? Spí pak jistě?
Necítí to ani?
Starý strom a starý člověk
má tak málo spaní!

Řekla vlna k sestře vlně:
„Proč mne stále stíháš?“
Řek den bratr ku dni bratru:
„Proč se za mnou vzdviháš?“

Řekla bolest ku bolesti:
„Co tu, sestro, hledáš?
Sotvaže si někde hnízdím,
již si ke mně sedáš.“

Odvětila nová bolest:
„Vždyť jsme spjaty v kruhy,
kam jde jeden toho rodu,
tam jdou všechny druhy!“