Neruda Jan - Prosté motivy

Když kolíbá les se jak na vlnách
a k zemi až shýbá své témě,
a blesky se třískají o čela skal,
až třese se kolkolem země.

A urve-li nás to a smete nás
a rozrazí prsa o kámen —
bouř zahučí velebný pohřební žalm
a příroda zavzdychne amen!

Ty naše hodiny
jsou jako z rodiny!
když jsem s hochem bývala,
koléčka si zpívala,
repetila cvaky, cvaky —
když jsme se my políbili,
koléčka si mlaskla taky.

Ach – hocha odvedli,
mně tváře pobledly!
Hodiny teď jdou a jdou
líně jedna za druhou,
a koléčka cvaky – cvaky —
když si vzdychnu na posteli,
koléčka si vzdychnou taky.

Kdy láska přilétá?
Když jaro dýchá pohorách,
ze země mízu loudí,
a labuť, jidne zrozená,
po našich vodách bloudí;
s břehu když do vln bublavých
měkounká pomněnka se dívá,
a lidem vonných za nocí
v každinké žílce slavík zpívá…

Kdy láska odlétá?
Když nad oblaky nahoře
labuť své mladé volá,
a dole vítr v strništích
vzdorná si hvízdá kola;
v zpáteční vodě pod mlýnem
když žlutavá se stříže točí,
a lidem němých za nocí
i ve snu chladem vlhnou oči…

Podzim je zde a krátký den,
svět jak by k spaní byl odstrojen.
Již širý kraj zhnědnul a hory jsou
jak holé zdě,
a vzpomenuv jara nevíš víc,
nač bylo zde.

Zkouším si myslet jaro zpět —
těžký je myšlének zpětný let!
Kdo uhod by němém tom o lese,
že zpěvem zněl,
kdo o nahém keři trnovém,
že růže měl?

Zimavá třesoucí se zář
pobíhá přes země ztichlou tvář.
Já sleduju zrakem ty záchvěvy
a dýchám chlad,
a duší mou chvěje otázka:
byl jsem já mlád?

Že šedivým, praví váš veselý smích?
Teď vidíte, cože je z boje,
jejž s ledovým svádělo rozumem
si horoucí srdce moje
na hranatém živobytí!
Ach potlouklo! Šedivý hlavy lem —
to není snad staroby měkounký sníh,
to stopy jsou krupobití.

Ba – bylo to jako tam na horách!
Žár od jihu k výši se plazí
a z půlnoční druhé zas strany
se ledový vítr zvedá,
až ve výši u skalní hrany
vír v mlhový oba se srazí —
pak sypou se kroupy jak bohatý hrách
a mžikem je hora šedá.

Chtěl věčně bych být jen jak podzimek —
však jako ten první a zdravý:
má z železa svaly, z žuly hnát,
přitom jak dítě je hravý.

On na každou skulinu hvizdne si
a šustí si v každičkém chrastí,
on mlhy si chytá na větev,
větry do skalních si pastí.

On balvany mlhy si do výše
až k temeni Boubínu vleče,
a pranic si z toho nedělá,
v kapkách že vše hned zas steče.

On do kraje smečku si vypustí
svých drobounkých vírových dětí
a do cesty sfoukne jim pro hračku
písek a listí a smetí.

Pak zase kams do dálky zavolá,
a zní to jak dělová rána —
kde vzala se, vzala, už je tu
obrovská smršťová panna.

A panna hned do kola – do kola,
v důl, na horu nohu svou sází
a podzimek střechy a vývratě
dvorně ji v zástěru hází.

Zas hvizdne si – kosti to projímá —
na mračna, jež nesou si hromy,
a vymknuv jim hromový z rukou klín,
po lese štípá jím stromy.

I vyrve jim oheň ze záňadří
svou divoce nezdolnou silou —
„Chci pořezat všechny ty hlavy skal
zubatým bleskem jak pilou!“

Však nechtěl bych být jak ten podzimek,
když blízko už k zimě se kloní:
je dětinský, svět-li se zamračí,
hned po tvářích slzy mu roní.

Vždyť po nebi už i to sluníčko
pak smutně o berličkách chodí,
a podzimku starci se každý den
jak ve mlýnském zákalku rodí!

Když krajem jde, chvěje se zimnicí,
a každý mu větérek ostrý,
když lesem, krok chrastí, jak vyschlá když
mu kůže se tluče kol kostry..

Když trochu chce vesele vykročit,
hned zarazí, schází mu dychu,
když k zlosti se krev chce mu rozvařit,
je vášeň ta jenom už k smíchu! —

Já hledal jsem stařeckou pro vášeň
si obraz, už přec jsem jej našel:
toť na zimu bouř – blesk blikavý
a hrom už jen jakby kašel.

„Jeď!“ – „Kam?“ – ‚Kam chceš, jen z města ven!
Ať někam ve přírody dóm
se rychle, rychle svezu,
a trávním vidím zas a strom.‘
My dojeli. – ‚Teď slezu!‘

Tak nač jsem vyjel!? – Slunce plá,
však po paprscích spává rmuť.
Na vodě vráska líná,
po stromech všude, všude žluť,
a z trávníku čpí hlína.

Zde lávka. Vyndám zrcátko —
ne, ne – leť ke všem čertům jen!
Již o strom sklo se drtí —
což vyjel jsem si z města ven
zřít toaletu smrti?

„Pojď – pojď!“ to ve výši kdes volá
a zní to jako ptačí skřek;
já rozhlídl se: černá vrátka
a malý veský hřbitůvek.

A zase slyším: „Pojď – nu pojď již,
víc nehleď světa na mumraj:
vždyť přelítl jsi světa koncem
a dosud neznáš blahých kraj.“

Já naslouchám a srdce buší,
hlava klesá níž a níž,
a pojednou tak luzně hledí
ty hnědé hroby, rudý kříž.

Je pravda! Nač se plavit mořem,
nač slézat strmých horstev lem:
zde zcela nízký pahrbeček
a za ním zcela nová zem!

Své čelo mi do okna vtlačila
a bílým svým okem se dívá —
já vidím ji, zimu, tu paní zlou,
jak mlhavým prstem svým kývá.

Je ticho, je mráz a mdlá noha má
si na prahu vykročit váhá,
však zima po horoucí dlani mé
již mlhavou rukou svou sáhá.

A pozvolna ruku tu pozvedá
a klade ji kolem mé šíje —
ta vražedná žena! Vždyť cítím již,
jak ze prsou dechy mi pije!

A cítím, jak v ledovém objetí
tvář bledne, ret rychle jak chladne,
jak tepna se ve skoku zaráží
a srdce jak klesá a vadne.

Znal jsem ji ještě tak maličkou.
Viděl, jak s dětskou svou sesličkou
ku oknu pracně se táhla.
Vystoupla, špulila drobný ret —
kamkoli pusinkou sáhla,
naskočil čisťoučký ledový květ.

Vidím ji dorostlou, rozkvětlou;
rozkvětlou, v oku však uhnětlou,
po tváři bledost ji běží.
Ku stolu níží svůj chvějný ret,
na stole v rakvičce leží
děťátko, čisťoučký ledový květ.