Neruda Jan - Prosté motivy

Spal jsem; pojednou však jak by
bylo se mě něco tknulo,
oči se mně rozevřely,
celé tělo sebou hnulo.

Hledím, trnu – ach ta radost!
Tedy přec to pravda jesti:
koho pánbůh pomiluje,
že mu dá i ve snu štěstí!

Zlaté slunko – mezitím co
tak se mně to slastně spalo —
skrze listí mladélipky
dukáty mně posypalo!

Náš kraj se ženil dnes, bral oblohu si sličnu,
a vyzkušení lidé staří praví,
že kdo chtěl přihlídnout, moh vidět tuze,
jak oba dávno již jsou láskou žhaví,
moh lesklé zřít jich hledy, slastné chvění,
moh pozorovat, jaké mají schůze
za lesův obzorem, ba až tam hory na temeni.

Hned zrána obláčkové, bílí jako z vlny,
po širém nebi sem tam houfně stáli,
a nato k pochodu se seřadili
jak šňůry perel, v nekonečnou dáli.
Pak na nevěstu šlojíř dali barvy šedé,
a na vůz s vranými ji mraky posadili —
prach ve kotoučích letí po zemi a svatba jede.

Před svatbou muzika svou jasavou hrá píseň,
bouř do koní svým modrým pere bleskem,
hrom po nebesích z těžkých kulí střílí —
a svatba kpředu jede s divým třeskem.
Kde lidská obydlí, již okna odvírají
a honem za svatbou si povyhlédnout pílí
a šepcí s úsměvem si blaženým: „Bůh žehnej kraji!“

Již svatba přelítla, jen skvoucí deštná vléčka
se za nevěstou táhne ku obzoru.
Jak vínku zdoba vpůli roztržená,
od hory temene až dolů k boru,
hle, květoucí se duha oble kloní,
a pod ní, bouřným deštěm osvěžená,
zoraná pole krásně jako čerstvý chleba voní.

Nesmějte se pavučince
na mých vlasech, kamarádi,
nesmějte se do očí nám,
že se máme s mladou rádi!

Třeba bylo pozdní lásce
jako v sadě na podzimi:
kapky mlhy po travině,
bílé kvítko mezi nimi —

přece i to pozdní kvítko
ještě těší mladou duši,
pěkně hustým vlasům dívčím,
pěkně plným ňadrům sluší.

Bílé kvítko jahodové,
sedmikrása bělolistá —
a má zšedlá hlava má snad
na těch ňadrech také místa.

Jak dobře, že z ráje vyhnal nás
kdys všechny ten pánbůh milý,
i žehnáme otcům, praotcům,
že hříchem nás podědili!

Tak vesele se to vandruje,
ve uzlíčku hřích dědičný —
ach bez hříchu by ten květný svět
již zpola tak nebyl sličný!

Ba nebýti jeho, zda zněly by
kdy pk stráních jarně zpěvy?
Zda těšil by kdy nás růží květ
a kyproučké panen zjevy?

Zda bychom si někdy výskli tak,
když „ku tanci!“ hudbě kynem,
zda bychom se štěstím chvěli tak,
když děvu si k prsoum vinem?

A ptejme se pánů nebo sluh,
z měst slečinky, dívky veské,
a každý nám chvějně přišeptne,
že hřešit je ach tak hezké!

Já umírám láskou. Loučím se
již se vším tím světa pychem —
ach zazvoň mi, děvče, k hodince
svým nejstříbrnějším smíchem!

Hrob vykopej na své postýlce,
šest střevíců dlouhý asi,
a místo těch tříštěk borových
v něj nastlej své zlaté vlasy.

Tak měkký to hrob, tak milounký —:
dvě nad hrobem očka svítí,
dva rty kvetou jako růží keř,
dvě líce jak z ráje kvítí.

Však vdova ty žíti nemůžeš,
nuž ulehni ve hrob ke mně,
a bůh nám dej sladce spočinout
a lehká nám budiž země.

Má poesie – dívčina
a mžikem láskou plápolá:
jak spatří oči mladé,
již ruku k srdci klade
a hlava jde jí dokola.

Hned chystá roucho svatební
jak padlým sněhem vroubené,
a chystá závoj řásný
a bleskný šperk so krásný,
i vozy, věnci zdobené.

Již svatba v plném rozletu —
vtom rozum v cestu vyrazí:
tři stará slova vrhne
a šátek v uzel zdrhne
a rázem svatbu přimrazí.

Teprvé srpen. S oblohy
záře a teplo jen srší,
a přece již s agátu před domem
vše listí jak v podzimi prší.

Sotvaže větérek zavěje
a sotvaže větev se skloní,
již ku zemi sežloutlé listí to
jak zlacený deštík se roní.

Zamyšlen dívám se oknem ven
a chvěju se, podoben věchu —:
musí to přece být pěkné jen,
když člověku prchnou dny poslední
tak v plničké záři, tak v spěchu!

Náš Boubín má šedivou čepičku
a zvolna si z dýmky kouří,
on pánem teď, hledí si do kraje
a lenivě očima mhouří.

Vše vidí: jak jeho že ženuška
si lesní svůj vrkoč plete,
jak větrným, měkkounkým chvoštětem
sníh skalního s úbočí mete.

A vidí, jak kolkolem po řekách
ti trpaslí synci malí
si po vodě dolů a nahoru
své mlhové balvánky valí.

Jak šedivé ze skalní kotliny
výš výše se kotouč paří,
kde trpaslí dcerušky pro lidi
z mlh dešťovou polívku vaří.

A jiné z nich plátna zas utkaly
a věší je za strom všady,
že vandrovník náhle se zaráží
a neví již, kamže a kady.

Zas Boubín se ku řece zahleděl —
tam věru už stavba celá,
a od břehu k břehu se z mlhy most
jak z mramoru do dálky bělá.

A na břehu stojí lid spěchavý
a radí se zdiven spolu,
a který z nich mamidlu uvěřil,
hrš! sklouzl a sletěl až dolů!

A Boubín se hromově rozchechtal:
„Ne, mámo, – ti kluci tvoji —
ej mají ty děti teď nápady,
že člověku rozum až stojí!

No mládí je mládí a stvořeno,
jak myslím, jen ku radosti —
hoď, mámo, jim mlhy té ještě kus,
vždyť máme jí, chvalbohu, dosti!“

Já hnal se pestrým, luzným za motýlem,
byl samý nach a plný zlaté zdoby —
však trhám zpět zas zelenou svou sítí:
kam on mně used, bují tořič – kvítí
umrlčí hlavy do podoby.

Já vesel hledal sněžnou parnasii,
má květ tak milý, srdce do obrazu,
a našel ji – však ruka zpět se veze:
kol kvítka můra smrtonoška leze,
s umrlčí lebkou na svém vazu.

Když nad střechou osad se zmítá bouř,
tu přemnohá svém ve přístěnku
si zavzdychne dobrácká dušička as:
„Ta nebohá ptáčata venku!“

Ach, prosím vás, pražádnou lítost jen!
Nám, kteří svá nemáme hnízda,
je nejvolněj, nad námi, pod námi bouř
když válečnou muziku hvízdá.