Neruda Jan - Prosté motivy

Buď požehnán, ty lístku první,
jenž ve smaragdu bujné zdobě
jsi zrak můj s životem zas spoutal
po té tak teskně dlouhé době!

Buď požehnána, písni první,
jež vylétlas z lesního houští
a zvonkovou svou manu sila
po srdce mého zprahlé poušti!

Buď požehnán, paprsku první,
jenž s oblohy v má prsa skanul —
vždyť tebou duch můj ztrouchnivělž
zas v tichý modrý plamen vzplanul!

A je mně teď, jak vzduch by nesl
na vlažných vlnách bájné hlasy,
jak po slunce by zlatých prškách
se třepotaly dávné časy.

Jak kolem hlavy šplounaly by
zas dětské písně, smavé zkázky,
jak žila by zas matka moje
a hladila mi černé vlásky.

Jak by se ke mně naklonila:
„Jsi mi tak bledý, dobrý hochu,
hleď, kolem vše se směje, volá —
jdi, dítě, ven a hraj si trochu.“

Hej uvidíš, přírodo, uvidíš,
my ještě cos vyvedem spolu —
tys od kořen do vršku změněna,
já od hlavy po patu dolů!

Můj krok je tak lehký a v nohou mám
teď jakousi žílečku hravou:
kde mohu jít pořádně pěšinkou,
já brouzdám se vedle ní travou;

kde potkám se s bublavým potůčkem,
hned chvilku s ním v hovoru chodím;
kde zahlídnu lučinu, na pozdrav
již klobouk svůj do výše hodím.

Když květe mi na cestě mladý strom,
já pochvalně po pni jej hladím,
a zpívá-li na větvi pěkný pták,
já pod ním svůj baryton ladím.

Ať dělám co dělám, ať jdu kam jdu,
já musím mít nějakou hračku —
teď sloupnul jsem z rozvité růže list
a pískám naň odrhovačku!

Kdykoli ptala se babička:
„Nuž – jakoupak chcete dneska,“
již volal jsem: „O malém Palečku,
ach, babičko, ta je hezka!“

Pánbůhví, proč jsem se mýšlel vždy
sám Palečka ve podobě,
a proč jsem vždy sousedku Márinku
si v pohádce pojil k sobě!

Na jejím bělostném rameni
jsem v myšlenkách sídlo své míval,
či z ňader jí, ukryt v nich po bradu,
jsem na svět se ven usmíval.

Jaro se ozvalo ve prsou,
srdce tak buší a tepe,
že dívčice naslouchá, zdáť se jí,
někdo že na dvéře klepe.

Skočila, za kliku chytila —
zavanul větříček chladný —
již klika zas cvakla a dívčice
zavzdychla: „Ba ještě žádný!“

Zem, sotva ji sluníčko ohřeje,
již do barev, do zvuků vzkvítá —
a sotvaže srdce mé ožije,
již touha mu lesklými nitěmi
a milost mu zlatými sítěmi
zas nanovo osidla splítá.

Jak padl mi jara květ do oka,
jak do sluchu národní píseň —
tak padlo mi děvčátko na prsa,
s ním celá ta zakletá, šveholná,
ta sladká a náhle zas úbolná,
ta bývalá lásky tíseň.

Ty utýráš mne chladem svým,
ty umučíš mne vzdorem —
já chvěju se, že svatá tvá
je ve všem tvojím vzorem:
Teréza á Gesu.

Ta byla krásna, světa div!
A zbožna byla! Znáš-li,
když umřela, že v srdci jí
pak crucifixum našli —
Terézo á Gesu?

Tys krásna jak ta Španělka
a žití ach tak ctného —
až umřeš, najdou v srdci tvém
mne ukřížovaného —
Terézo á Gesu!

Již lučina je zkosena,
jaká to, jaká vůně!
hle, klásky blednou, blednou stony,
a nad tím celý oblak vonný
se vznáší jak by z bájné tůně.

Ach takhle, pěvce, zahynout
jako ta luční tráva!
Ret bledni již, tvůj skon ti věště,
a na něm nech ti píseň ještě
v omamnou sloku povyzrává.

Čtu ve měkké kůře březové,
na stromě v houští skrytém,
dvě jmena mně osob neznámých
ve srdci prostě vrytém:
Maria, Josef.

A houštím si šlehá po bříze
sluneční záře hravá —
a písmena jedna pošmúrna,
druhá je zlatě smavá:
Maria, Josef.

Ach kolik zde bydlí asi let
lidé ti v srdci vrytém?
A jak as je osud v životě
přešlehal různým kmitem?
Maria, Josef.

Měl jeden z nich parný červenec,
druhý snad mrazivý leden?
Či dosud jsou srdcem spojeni,
srostlí jak ve strom jeden —
Maria, Josef?

Když navečer přijde otec zpět,
smějí se květné oči?
A které as z obou poupátek
na krk mu dříve skočí?
Maria? Josef?

Co vše mi vypráví ten les,
co hovorných tu stromů,
co vše sem lidé napsali
a nevěděli komu!

A já mám též už břízu svou
a píšu, nevím komu:
„Vždyť jsem chtěl také šťasten být,
však pánbůh nechtěl tomu!“

Slunce je jak velký žernov, pánbíček jím den svůj mele,
samou záři, samé zlato po horách a dolech stele;
sotva za rána že začal, již se krajina ta celá
– jak na zlaté půdě obraz – bájnou krásou rozeskvěla:

Co ten letní den nám dává! Co tu šperku, co tu lesku!
Brilianty posypal mi celou tu mou lesní stezku,
lesu šat dal safírový, vedle něho bujné mlází
zlatými si šípy hraje, stříbrnými míči hází.

Na potoce vlnky pyšně v stříbrných korunkách plují,
nad potokem drahokamy bleskně vzduchem postřelují,
ode břehu po dědině modrounký se závoj třese,
přese celý kraj ten šírý, po celé se hoře nese.

A na hoře u temene paprskový šlehá plamen,
zakletý tam nad pokladem snad to hoří „boží kámen“
nebo to tam divé ženy na těch horských bylin vůni
z dumných jeskyň vynešené, drahé šperky svoje sluní.

Tělem sladké teplo běží, jak když děva v rty mne líbá,
tvář se moje pousmívá, hlava chvilkou zakolíbá;
na tu krásu, na to modro v blaženosti ústa špulím,
ve stínu se k mladé lipce vroucně jako k milce tulím.

Je mi blaze, je mi krásně v letním teple, v slunné záři —
jak bych seděl v mléčné lázni, na máslovém na polštáři.

Je tak teplo – je tak ticho!
Vlnky jenom šepotají
nad nimi se němým vzduchem
lesklá šídla třepotají.

Ametystové ty jehly
sem tam, sem tam polétají,
oči mé mně zašívají,
mysl moji oplétají.

Ba já cítím, že má duše
někde je už v limbu branách —
pán Ježíš mně postůj v hlavách,
andělové po všech stranách! —