Милан Кундера: Nesnesitelna lehkost byti - оригинал

Oba hrdinové románu, Tomáš i Franz, umíraj í v okamžiku, kdy uposlechli volání lásky; umírají náhodně a nesmyslně. Tomáš umírá, když se vzdal své nejvlastnější práce a dělal zaměstnání, jemuž nerozuměl a na němž mu nezáleželo. Franz umírá absurdně na následky incidentu po marném "pochodu na Kambodžu", jehož se účastnil pod vlivem své lásky k Sabině. - Za lásku se platí smrtí; ožívá toto romantické téma v Kunderově románu v moderní formě? Nemáme odvahu to tvrdit, neboť ani Kundera nic netvrdí; jeho román je románem člověka, který se ptá. I téma lásky je otázkou, která se vyptává po kvalitě společnosti, v níž lidé

svou lásku žijí. Láska se u Kundery stává královskou lučavkou, která odhaluje hodnotu nebo nehodnotu společenských vztahů. Nejkonkrétněji ukazuje Kunderův román mizérii tzv.. "normalizace" po pádu Dubčekova vedení. Dokazuje mravní bídu společnosti, která byla k "reálnému socialismu" sovětského typu dohnána tanky. Jediné ochotné pomahače našli Rusové v lidech vnitřně pokřivených a poznamenaných, "nesoucích v sobě touhu za něco se životu mstít". Jejich cílem je dostat lidi do pasti a tak proměnit postupně celý národ v to, co jsou sami, v síť donašečů a fízlů. Tomáš a Tereza prchaj í před nimi na venkov, na periferii života odborného i společenského, protože je to jediná cesta, jak uniknout jejich kontrole a jejich nákaze. - Stejně nekompromisně odhaluje Kunderův román i iluze "velkého pochodu" západní levice, zejména na příkladu Franzovy cesty do Kambodži. Téma lásky se tak stává v Kunderově románu kritickým zrcadlem doby konce století, doby skepse a masových podvodů, masové manipulace lidí a idejí. Nejjemnější formou této analýzy je Kunderův "Malý slovník nepochopených slov", nová kapitola jeho románové "Kritiky komunikativního rozumu", zahájené již

"Žertem" a pokračující až ke "Knize smíchu a zapomnění". Jako tak často u Kundery, je láska mezi Franzem a Sabinou založena nikoliv na vzájemném porozumění, nýbrž naopak na nedorozumění, na schopnosti člověka přikládat týmž

slovům a gestům zcela odlišný význam. Odlišné dětství, odlišné prostředí, v němž oba vyrůstali, dává stejným výrazům odlišný smysl, evokuje zcela různé komplexy hodnot a konotací. Láska k opuštěné matce disponovala Franze ve vztahu k ženám především soucitem, věrností a úctou. Pro Sabinu je láska naopak cestou úniku ze světa povinnosti, ze světa, v němž dokonce radost, štěstí a vkus mají být člověku vnuceny. Sabina je na útěku ze světa kýče, neboť totalitní politické

režimy a totalitní kýč se organicky doplňují. Podle Kundery je ký6 záclonou, zakrývající lidem fakt smrti. - Proto musel český partajní ideolog L. Stoll nenávidět a zatracovat velkou, krystalicky čistou poezii Františka Halase, neboť

tento básník byl hypnotizován nevyhnutelností smrti, kterou nemůže ze světa sprovodit žádná sebe pokrokovější společnost. - Opakem kýče je člověk, který

pochybuje, který se ptá, který si nezastírá existenci smrti. Ale i on potřebuje odpočinek, i on touží po idyle, to jest po návratu do ráje (do světa dětství?). Štěstí je podle Kundery touha po tomto spočinutí, po opakování důvěrně známého a blízkého.

Blížíme se tématu centrálnímu, "nesnesitelné lehkosti bytí", Parmenidovu rozlišení lehkosti a tíhy a Nietzschově utopii "věčného návratu". Možnost návratu a opakování by poznamenala lidské bytí nesnesitelnou tíhou odpovědnosti; jeho jedinečnost mu propůjčuje závratnou lehkost. Svět rozumu, skepse a ironie se dávno vzdal možnosti a vidiny návratu (v jiném životě, na onom světě). Náš

život na zemi je jediný a konečný, vylučuje možnost opakování a tím i možnost nápravy chyb a falešných rozhodnutí. V tomto bodu spočívá propastná odlišnost existence přírody a bytí člověka, jedno z fascinujících témat moderní fenomenologické filozofie.

Slunce vychází a zapadá, roční období se pravidelně střídají, příliv a odliv se navrací s matematickou přesností - jen člověk prochází svou životní dráhu jen jednou a co pochybil, nemůže již opakovat jinak a lépe. Člověk je proti "neživé" přírodě obdarován královským darem, darem vědomí a myšlení. Může uvažovat, předvídat a dělat zkušenosti, může své myšlenky sdělovat ostatním. Avšak tento dar je současně danajským darem: člověk nemůže změnit konečnost své existence; jeho sebevědomí je současně vědomím jeho konečnosti, neodvratnosti jeho smrti. Lidské "já" je si vědomo svého bytí, ale současně je si vědomo konečnosti tohoto bytí, žalostné omezenosti své existence, dané zrozením a smrtí. Lidské bytí je bytím k smrti, je cestou bez možnosti návratu. - Trýznivé podoby nabývá toto poznání ve vztahu k milované bytosti: kdybychom zešíleli, kdybychom se zaprodali ďáblu, neodvrátíme smrt milovaného člověka.

Kolik milujících si říká zoufale: kdybychom mohli začít znovu, jak jinak bychom se dovedli těšit z naší lásky, jakých chyb, které ji oslabily nebo zabily, bychom se dokázali vyvarovat! Ale je pozdě, není návratu.

Kolik politiků se zaklínalo: kdybych mohl dohlédnout důsledky svého rozhodnutí, jednal bych jinak. Kdybych... ona věčně marná a pošetilá naděje, že všechno mohlo být dobré, kdybychom se byli rozhodli jinak, kdybychom mohli vrátit čas a zopakovat běh událostí, jako se dá v promítačce ještě jednou zopakovat průběh filmového příběhu nebo pustit magnetofonový pásek ještě jednou zprostředka. Mučivé kdybych:.. si nikdy nepřipouští, že bychom mohli upadnout do nových chyb anebo dokonce opakovat staré omyly. Věříme zkrátka, že kdybychom se mohli rozhodovat bohatší o zkušenosti, které nám přinesou důsledky našich činů, žili bychom rozumněji a moudřeji. Kundera o tom říká: "Člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujícím životě. 'Einmal ist keinmal'. Člověk žije všechno hned napoprvé a bez přípravy."

Toto poznání a jeho důsledky jsou klíčem ke vztahu Tomáše a Terezy i Franze a Sabiny. Napětí vztahu Tomáše a Terezy spočívá na jeho nerovnosti, na síle Tomáše a na slabosti Terezy, při čemž určuj ícím motivem všech rozhodnutí se stává

paradoxně nikoliv síla, nýbrž Terezina slabost. Vztah Franze a Sabiny spočívá na jiném paradoxu, na paradoxu neporozumění. Sabina je pro Franze ztělesněním světa nebezpečí, rizika a odvahy "Velkého pochodu" revoluce i pokusu o obnovení jejího původního smyslu na jaře roku 1968. Ale pro Sabinu to všechno nic neznamená; naopak utíká před tíhou odpovědnosti, kterou s sebou nese každé vážné "poslání". Po útěku do Francie a do USA však zakouší "nesnesitelnou lehkost bytí". - Zde odkryl Kundera jeden ze závažných problémů pozdního 20. století, problém nikoliv tíhy, nýbrž přílišné "lehkosti" lidské existence. Jak máme rozumět tomuto zdánlivému protimluvu, vždyť nesnesitelná bývá zpravidla tíha lidského bytí! - Sabina prchá před totalitním režimem, ztělesněným pro ni totálním kýčem. Nesnesitelnost obého spatřuje nejen v přímém násilí, ale i v totální kontrole soukromí člověka, ve zrušení sféry dobrodružství, hledání, svobodné volby, hry. Jako mnoho jiných nachází však v cizině nikoliv nové naplnění, nýbrž prázdnotu. Nikdo ji nepronásleduje a neohrožuje, ale nikdo ji ani nepostrádá, nikdo od ní nic nepožaduje a neočekává, nikdo ji nechápe, neboť noví přátelé ji interpretuj í podle svých osobních jednostranných a zkreslených představ o "Východu" Lehkost, původně u Parmenida míněná jako samozřejmost, hra a spontánnost bytí, se mění v nezávažnost, v bezvýznamnost, v nic neříkající prázdno.