Милан Кундера: Nesnesitelna lehkost byti - оригинал

"A proč jsi o těch dopisech nechtěl mluvit?" řekla Tereza a ucítila v sobě velkou úlevu.

"Nevím. Bylo mi to jaksi nepříjemné."

"Píše ti častěji?"

"Čas od času."

"A o čem?"

"O sobě."

"A je to zajímavé?"

"Je. Matka, jak víš, byla zuřivá komunistka. Dávno se s ní rozešel. Spřátelil se s lidmi, kteří se ocitli ve stejné situaci jako my. Snažili se o nějakou politickou činnost. Někteří z nich jsou dnes ve vězení. Ale s těmi se rozešel též. Mluví o nich s odstupem jako o 'věčných revolucionářích'."

"A on se snad s tímhle režimem smířil?"

"Ne, vůbec ne. Věří v Boha a myslí si, že v tom je klíč ke všemu. Máme prý žít všichni v každodenním životě podle norem daných náboženstvím a režim nebrat vůbec na vědomí. Ignorovat ho. Věříme-li v Boha, jsme prý s to vytvořit v jakékoli situaci svým vlastním jednáním to, co on nazývá 'království boží na zemi'. Vysvětluje mi, že církev je v naší zemi jediné dobrovolné společenství

lidí, které uniká kontrole státu. Zajímá mne, jestli je v církvi proto, aby lépe vzdoroval režimu, anebo zda opravdu věří v Boha."

"Tak se ho na to zeptej!"

Tomáš pokračoval: "Obdivoval jsem se vždycky věřícím. Myslil jsem, že mají nějaký zvláštní dar nadsmyslového vnímání, který je mi odepřen. Něco jako jasnovidci. Ale teď vidím na svém synovi, že věřit je vlastně velice snadné. Když na tom byl zle, ujali se ho katolíci a víra byla najednou tu. Možná, že se rozhodl věřit z vděčnosti. Lidská rozhodnutí jsou hrozně snadná."

"Tys mu na jeho dopisy nikdy neodpověděl?"

"Neudal mi zpáteční adresu."

Ale pak dodal: "Na poštovním razítku je ovšem jméno obce. Stačilo by poslat dopis na adresu tamního družstva."

Tereza se před Tomášem styděla za svá podezření a chtěla napravit vinu překotnou laskavostí k jeho synovi: "Tak proč mu nenapíšeš? Proč ho nepozveš?"

"Podobá se mi," řekl Tomáš. "Když mluví, křiví horní ret úplně stejně jako já. Vidět svůj vlastní ret, jak mluví o Pánu Bohu, mi připadá příliš podivné." Tereza se rozesmála.

Tomáš se smál s ní.

Tereza řekla: "Tomáši, nebuď dětinský! Vždyť je to už tak stará historie. Ty a tvoje první žena. Co je mu po té historii? Co s ní má společného? Proč bys měl někomu ubližovat jen proto, že jsi měl v mládí špatný vkus?"

"Abych byl upřímný, mám z toho setkání trému. To je hlavní důvod, proč se mi do něho nechce. Nevím, proč jsem byl tak umíněný. Člověk se někdy k něčemu rozhodne, neví ani jak, a to rozhodnutí pak trvá vlastní setrvačností. Rok od roku je těžší ho změnit."

"Pozvi ho," řekla.

Téhož dne odpoledne se vracela z kravína a slyšela ze silnice hlasy. Když se přiblížila, viděla Tomášovo nákladní auto. Tomáš byl sehnut a odmontovával kolo. Několik chlapů stálo okolo, okouněli, čekali, až bude Tomáš s opravou hotov. Stála a nemohla odtrhnout pohled: Tomáš vypadal staře. Zešedivěly mu vlasy a nemotornost, se kterou si počínal, nebyla nemotornost lékaře, který se stal šoférem, ale nemotornost člověka, který už není mlád.

Vzpomněla si na nedávný rozhovor s předsedou. Říkal jí, že Tomášovo auto je v bídném stavu. Říkal to žertem, nebyla to stížnost, ale přece jen starost. "Tomáš

se vyzná líp v tom, co je uvnitř těla než v tom, co je uvnitř motoru," smál se. Pak se jí přiznal, že už byl několikrát žádat na úřadech, aby směl Tomáš znovu vykonávat ve zdej ším okrese lékařskou praxi. Zjistil však, že to policie nikdy nedovolí.

Poodstoupila za kmen stromu, aby ji nikdo z těch lidí kolem auta neviděl, ale nepřestávala se na něho dívat. Srdce se jí svíralo výčitkami: Kvůli ní odešel z Curychu zpátky do Prahy. Kvůli ní opustil Prahu. A ani tady mu nedala pokoj a ještě nad umíraj ícím Kareninem ho trápila tajným podezíráním. Vždycky mu v duchu vyčítala, že ji dost nemiluje. Svou vlastní lásku považovala za něco, co se vymyká jakékoli pochybě, kdežto jeho lásku za pouhou shovívavost. Teď vidí, že byla nespravedlivá: Kdyby byla opravdu Tomáše milovala velkou láskou, byla by s ním přece musila zůstat v cizině! Tam byl Tomáš spokojen, tam se před ním otvíral nový život! A přece mu odtud ujela! Je pravda, že se přesvědčovala o tom, že to dělá z velkomyslnosti, aby mu nebyla na obtíž. Ale nebyla ta velkomyslnost jen výmluvou? Ve skutečnosti věděla, že se za ní vrátí!

Volala ho za sebou čím dál níž a níž, tak jako víly lákají vesničany do bažin, aby je tam nechaly utonout. Využila chvíle, kdy měl žaludeční křeče, aby na něm vylákala slib, že se odstěhují na venkov! Jak uměla být lstivá! Volala ho za sebou, jako by chtěla zkoušet znovu a znovu, zda ji miluje, volala ho tak dlouho, až se teď ocitl zde: šedivý a unavený, s polozmrzačenýma rukama, které

už nebudou moci nikdy uchopit skalpel.

Ocitli se tam, odkud se už nedá jít nikam jinam. Kam by odtud mohli ještě jít?

Do zahraničí je nikdy nepustí. Do Prahy už nenajdou cestu zpět, žádnou práci jim tam nikdo nedá. A aby šli do jiné vsi, k tomu nebudou mít žádný důvod. Můj bože, bylo opravdu třeba doj ít až sem, aby uvěřila, že ji má rád?

Konečně se mu podařilo nasadit kolo zpátky na vůz. Nasedl za volant, chlapi naskákali na korbu a ozval se hluk motoru.

Šla domů a napustila si vodu do vany. Ležela v horké vodě a říkala si, že celý

život zneužívala proti Tomášovi své slabosti. Máme všichni sklon považovat sílu za viníka a slabost za nevinnou oběť. Ale Tereza si teď uvědomuje: v jejich případě tomu bylo naopak! I jej í sny, jako by věděly o jediné slabosti toho silného muže, předváděly mu Terezino utrpení, aby ho hnaly na ústup! Jej í

slabost byla agresivní a nutila ho k ustavičné kapitulaci, až nakonec přestal být silný a proměnil se v zajíčka v jejím náručí. Pořád myslila na ten sen. Vstala z vany a šla hledat šaty, do kterých by se oblékla. Chtěla si obléci nejhezčí šaty, aby se mu líbila, aby mu udělala radost.

Sotva si dopjala poslední knoflík, Tomáš vrazil hlučně dovnitř spolu s předsedou družstva a nápadně bledým mladým zemědělcem.

"Honem," volal Tomáš, "nějakou silnou kořalku!" Tereza odběhla a přinesla láhev slivovice. Nalila ji do kalíšku a mladý muž ji rychle zhltl.

Mezitím se dověděla, co se stalo: mladík si při práci vymkl ruku v rameni a řval bolestí; nikdo nevěděl, co si s ním počít a tak zavolali Tomáše, který mu ji jediným pohybem vrátil zpátky do kloubu.

Mladík do sebe vrazil ještě jednu číšku a řekl Tomášovi: "Tvoje paní je dnes zatraceně krásná!"

"Hlupáku," řekl předseda, "paní Tereza je vždycky krásná."

"Já vím, že je vždycky krásná," řekl mladík, "ale dnes se také krásně oblékla. Nikdy vás nebylo vidět v těchhle šatech. Chystáte se někam?"

"Nechystám. To jsem si oblékla kvůli Tomášovi."

"Doktore, ty se máš," smál se předseda. "To mně moje stará nedělá, aby se kvůli mně pěkně oblíkala."

"Však proto taky chodíš na procházku s prasetem a ne se ženou," řekl mladík a dlouho se

smál.

"Co vůbec dělá Mefisto?" řekl Tomáš, "už jsem ho neviděl nejmíň..." zamyslil se:

"nejmíň hodinu!"

"Stýská se mu po mně," řekl předseda.

"Když vás vidím v těch šatech, tak se mi chce s vámi tančit," řekl mladík Tereze. "Pustil bys ji se mnou tančit, doktore?"

"Pojedem tančit všichni," řekla Tereza.