Милан Кундера: Nesnesitelna lehkost byti - оригинал

Pak musili zase oba odejít do práce a pes zůstal ležet na gauči na bílém prostěradle s fialovými kvítky.

Večer se vrátili. Tomáš šel na zahradu. Našel mezi dvěma jabloněmi čtyři čáry obdélníku, který tam před několika dny Tereza narýsovala podpatkem. Tam začal rýt. Dodržoval přesně předepsaný rozměr. Chtěl, aby bylo všechno, jak si to Tereza přála.

Zůstala doma s Kareninem. Bála se, aby ho nepohřbili živého. Přiložila ucho k jeho čumáku a zdálo se j í, že slyší slaboučký dech. Poodstoupila a viděla, jak se jeho hruď lehce pohybuje.

(Ne, to slyšela svůj vlastní dech, který uváděl v nepatrný pohyb jej í tělo, takže podlehla dojmu, že se hýbe hruď psa.)

Našla v kabelce zrcátko a nastavila ho k jeho čumáku. Zrcátko bylo tak ušmudlané, že se na něm domnívala vidět orosení způsobené dechem.

"Tomáši, on žije!" křičela, když se Tomáš se zablácenýma botama vracel ze zahrady.

Sklonil se k němu a zavrtěl hlavou.

Vzali každý z jedné strany prostěradlo, na kterém ležel. Tereza u nohou, Tomáš u hlavy. Zvedli ho a vynášeli do zahrady.

Tereza ucítila v rukou, že je prostěradlo mokré. Přišel k nám s loužičkou a s loužičkou odešel, pomyslila si a byla ráda, že cítí v rukou tu vlhkost, poslední

pejskův pozdrav.

Donesli ho mezi jabloně a spouštěli dolů. Naklonila se nad jámu a upravovala prostěradlo tak, aby ho celého přikrývalo. Připadalo j í nesnesitelné, aby hlína, kterou na něho za chvíli naházejí, dopadala na jeho nahé tělo. Pak odešla do domu a vrátila se s obojkem, vodítkem a hrstí čokolády, která

zůstala od rána na zemi nedotčena. Hodila to všechno za ním. Vedle j ámy byla hromada

čerstvě vykopané hlíny. Tomáš vzal do rukou lopatu. Tereza si vzpomněla na svůj sen: Karenin porodil dva rohlíky a jednu včelu. Ta věta zněla najednou jako epitaf. Představovala si, že by tu mezi dvěma jabloněmi byl pomník s nápisem: "Zde leží Karenin. Porodil dva rohlíky a jednu včelu." V zahradě bylo přítmí, chvíle mezi dnem a večerem, na nebi stál bledý měsíc, lampa zapomenutá v pokoji mrtvých.

Měli oba dva boty od hlíny a odnášeli rýč a lopatu do přístěnku, kde bylo narovnáno nářadí: hrábě, krumpáče, motyky.

—6. --Seděl ve svém pokoji, kde si byl zvyklý číst u stolu knihy. V takových chvílích k němu Tereza přistupovala, sklonila se k němu, přitiskla zezadu tvář k jeho tváři. Když to toho dne udělala, uviděla, že se Tomáš nedívá do žádné knihy. Před ním ležel dopis a přesto, že se skládal jen z pěti řádků psaných na stroji, Tomáš na něj upíral pohled nehybně a dlouze.

"Co je to?" ptala se Tereza a naplnila ji úzkost. Aniž se obrátil, Tomáš zvedl dopis a podal j í ho. Bylo tam psáno, že se musí

dostavit ještě téhož dne do sousedního města na letiště.

Konečně k ní otočil hlavu a Tereza viděla, že má v očích stejnou hrůzu, jakou pocítila i

ona.

"Půjdu s tebou," řekla.

Vrtěl hlavou: "Předvolání se týká jenom mne."

"Ne, půjdu s tebou," opakovala.

Odjeli Tomášovým nákladním autem. Za chvíli byli na letištní ploše. Byla tam mlha. Jenom velmi matně se proti nim rýsovalo několik letadel. Chodili od jednoho k druhému, ale všechna tam stála se zavřenými dveřmi, nepřístupná. Konečně jedno z nich mělo nahoře otevřený vchod, k němuž vedly přistavené

schůdky. Vystoupili po nich, ve dveřích se objevil steward a zval je dál. Letadlo bylo malé, sotva pro třicet pasažérů a bylo úplně prázdné. Vešli do uličky mezi sedadly, stále se dotýkajíce jeden druhého a bez valného zájmu o to co se dělo kolem nich. Usedli na dvě sedadla vedle sebe a Tereza položila hlavu na Tomášovo rameno. Původní hrůza se rozplývala a proměňovala ve smutek. Hrůza je šok, chvíle naprostého oslepení. Hrůza je zbavena jakékoli stopy krásy. Nevidíme než ostré světlo neznámé události, kterou očekáváme. Smutek naproti tomu předpokládá, že víme. Tomáš i Tereza věděli, co je čeká. Světlo hrůzy se ztlumilo a svět bylo vidět v modravém, něžném osvětlení, které činilo věci krásnější, než byly před tím.

Ve chvíli, kdy Tereza četla dopis, necítila k Tomášovi žádnou lásku, věděla jen, že ho nesmí ani na chvilku opustit: hrůza udusila všechny ostatní city a pocity. Nyní, kdy k němu byla přitištěna (letadlo plulo v mracích), úlek pominul a ona vnímala svou lásku a věděla, že je to láska bez hranic a bez míry. Konečně letadlo přistálo. Vstali s šli ke dveřím, které steward otevřel. Drželi se stále v objetí kolem pasu a stanuli nahoře na schůdcích. Viděli dole tři muže s kuklami na tvářích a puškami v ruce. Bylo zbytečné váhat, protože nebylo úniku. Sestupovali zvolna a když položili nohu na plochu letiště, jeden z mužů

zvedl pušku a zalícil. Nebylo slyšet žádný výstřel, ale Tereza cítila, jak Tomáš, který ještě vteřinu před tím k ní byl přitištěn a držel se jí rukou kolem pasu, se hroutí k zemi.

Tiskla ho k sobě, ale nemohla ho udržet: padl na beton přistávací plochy. Sklonila se nad něho. Chtěla se na něho vrhnout a přikrýt ho svým tělem, ale v té chvíli viděla něco zvláštního: jeho tělo se rychle zmenšovalo. Bylo to tak neuvěřitelné, že strnula a stála jako přikována. Tomášovo tělo bylo menší a menší, vůbec se už nepodobalo Tomášovi, zbylo z něho něco docela malého a ta malá věc se začala hýbat a dala se do běhu a utíkala pryč po letištní ploše. Muž, co vystřelil, sundal masku a usmál se laskavě na Terezu. Otočil se pak a rozběhl za tou malou věcí, která běžela zmatena sem a tam, jako by před někým uhýbala a hledala zoufale skrýš. Chvíli se

spolu honili, až potom najednou se muž vrhl k zemi a honička skončila.

Vstal a vracel se k Tereze. Nesl jí v rukou tu věc. Ta věc se třásla strachem. Byl to zajíc. Podával ho Tereze. A v té chvíli z ní spadl úlek i smutek a ona byla šťastná, že drží zvířátko v náručí, že to zvířátko je jej í a může ho tisknout k tělu. Rozplakala se štěstím. Plakala a plakala, neviděla přes slzy a odnášela si zajíčka domů s pocitem, že teď už je těsně u cíle, že je tam, kde chtěla být, tam odkud se už neutíká.

Šla pražskými ulicemi a našla lehce svůj dům. Žila tam s maminkou a tatínkem, když byla malá. Ale maminka ani tatínek tam nebyli. Vítali ji tam dva staří

lidé, které nikdy neviděla, ale o kterých věděla, že je to pradědeček a prababička. Oba měli tváře vrásčité jako je kůra stromu a Tereza byla ráda, že bude bydlit s nimi. Ale teď chtěla být sama jen se svým zvířátkem. Našla bezpečně svůj pokoj, ve kterém bydlila od svých pěti let, kdy se rodiče rozhodli, že si zaslouží mít sama pro sebe zvláštní místnost. Byl tam gauč, stolek a židle. Na stolku stála rozsvícená lampa, která tam na ni čekala celou tu dobu. Na lampě seděl motýl s rozevřenými křídly, na kterých byly namalovány dvě veliké oči. Tereza věděla, že je u cíle. Lehla si na gauč a tiskla zajíčka k tváři.

—7. --Seděl nad stolem, kde byl zvyklý číst knihy. Před ním ležela otevřená obálka s dopisem. Říkal Tereze: "Dostávám čas od času dopisy, o kterých jsem ti nechtěl nic říkat. Píše mi můj syn. Snažil jsem se, aby se můj a jeho život nedostaly nikdy do styku. A podívej se, jak se mi osud pomstil. Už před několika lety ho vyhodili ze školy. Je traktoristou na nějaké vesnici. Můj a jeho život se sice nedotýkají, ale ubíhají vedle sebe stejným směrem jako dvě rovnoběžky."