Милан Кундера: Nesnesitelna lehkost byti - оригинал

"Jel bys?" řekl mladík Tomášovi.

"Ale kam?" ptal se Tomáš.

Mladík jmenoval město v sousedství, kde je v hotelu bar s tanečním parketem.

"Pojedeš s námi," řekl pak rozkazovacím tónem předsedovi a protože měl v sobě už třetí skleničku slivovice, dodal: "Jestli se Mefistovi stýská, vezmeme ho s sebou! Přivezeme jim dva čuňáky! Všechny ženské budou padat na záda, když uvidí dva čuňáky!" a zase se dlouho smál.

"Když se nebudete stydět za Mefista, tak jedu s vámi," řekl předseda a nasedli všichni do Tomášova náklaďáku. Tomáš si sedl k volantu, Tereza vedle něho a oba chlapi seděli za nimi a odnášeli si polovypitou láhev slivovice. Teprve za vesnicí si předseda vzpomněl, že zapomněli na Mefista. Křičel na Tomáše, aby se vrátili.

"Není třeba, jeden čuňák stačí," řekl mu mladík a předsedu to uspokojilo. Stmívalo se. Cesta vedla serpentinami vzhůru. Dojeli do města a zastavili před hotelem. Tereza s Tomášem tam nikdy nebyli. Sešli po schodech do suterénu, kde byl barový pult, taneční parket a několik stolů. Asi šedesátiletý pán hrál na pianino a stejně stará dáma na housle. Hráli čtyřicet let staré šlágry. Na parketu tančilo asi pět párů.

Mladík se rozhlédl a řekl: "Žádná tady není pro mně," a hned zval k tanci Terezu.

Předseda si sedl s Tomášem k volnému stolu a objednal láhev vína..

"Nemohu pít! Řídím!" připomněl Tomáš.

"Blbost," řekl předseda, "zůstaneme tu přes noc," a šel hned do recepce objednat dva

pokoje.

Pak se vrátila Tereza s mladíkem z parketu, k tanci ji vyzval předseda a teprve nakonec tančila s Tomášem.

Při tanci mu řekla: "Tomáši, všechno zlo v tvém životě pochází ode mne. Kvůli mně jsi se dostal až sem. Tak nízko, že už se nedá jít nikam níž." Tomáš jí řekl: "Co blázníš? O jakém nízko mluvíš?"

"Kdybychom zůstali v Curychu, operoval bys pacienty."

"A ty bys fotografovala."

"To je hloupé přirovnání," řekla Tereza. "Pro tebe znamenala tvoje práce všechno, kdežto já mohu dělat cokoli a je mi to úplně jedno. Já jsem neztratila vůbec nic. Ty jsi ztratil všechno."

"Terezo," řekl Tomáš, "ty sis nevšimla, že jsem tady šťasten?"

"Tvoje poslání bylo operovat," řekla.

"Terezo, poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné poslání. A je to ohromná úleva zjistit, že jsi volná, že nemáš poslání." Nebylo možno nevěřit jeho upřímnému hlasu. Vybavil se jí obraz z dnešního odpoledne: viděla ho opravovat nákladní auto a zdál se jí starý. Došla tam, kam chtěla: vždycky si přece přála, aby byl starý. Znovu si vzpomněla na zajíčka, kterého si tiskla ke tváři ve svém dětském pokoji.

Co to znamená, stát se zajíčkem? To znamená pozbýt jakékoli síly. To znamená, že jeden už není silnější než druhý.

Kráčeli v tanečních krocích za zvuku klavíru a houslí a Tereza měla hlavu na jeho rameni. Takto měla hlavu, když spolu byli v letadle, které je odváželo mlhou. Zažívala teď stejně podivné štěstí a podivný smutek jako tehdy. Ten smutek znamenal: jsme na poslední stanici. To štěstí znamenalo: jsme spolu. Smutek byl formou a štěstí bylo obsahem. Štěstí naplňovalo prostor smutku. Vrátili se ke stolu. Tančila ještě dvakrát s předsedou a jednou s mladíkem, který byl už tak opilý, že s ní na parketu upadl.

Potom šli všichni nahoru a rozešli se do svých pokoj ů.

Tomáš otočil klíčem a rozsvítil lustr. Viděla dvě postele přitištěné k sobě, u jedné z nich noční stolek s lampou, z jej íhož stínidla, vyplašen světlem, se zvedl velký noční motýl a kroužil pokojem. Zezdola slabounce zazníval zvuk klavíru a houslí.

KUNDEROVA PLANETA NEZKUŠENOSTI

--Všechny velké romány jsou vyprávěním o lásce. A protože formy vztahu muže a ženy se v průběhu času mění, jsou velké romány současně zrcadlem své doby, tázáním po podstatě lidské existence určité epochy.

Poslední román Milana Kundery tuto pravdu svrchovaně naplňuje: od první do poslední řádky klade otázku možnosti lásky ve světě v krizi, v epoše konce 20. století. Jeho tázání může někomu připadat příliš bezohledné, cynické nebo skeptické, ale připomeňme si, že vino není zrcadlo, nýbrž epocha, které román nastavuje svou tvář. Láska na konci století, na rozhraní dvou světů, láska na planetě nezkušenosti, na níž jsou lidé

odsouzeni dělat stále tytéž osudové chyby, protože neexistuje možnost návratu, možnost žít svůj život znovu a lépe. V lásce stejně jako v politice děláme své

nejcennější zkušenosti teprve v okamžiku, kdy už je pozdě, kdy už nám k ničemu nejsou. Nejdůležitější rozhodnutí, která určila náš život, jsme dělali v mládí, ve chvíli, kdy jsme naprosto nebyli schopni dohlédnout jejich důsledky. Tomáš, hlavní hrdina Kunderova nového románu, je kombinací Don Juana a Tristana, lásky libertinské a lásky romantické. Přesněji řečeno, je libertinem, zaskočeným láskou, kterou dosud nepoznal, v níž rozhodující roli nehraje sex, nýbrž

něha, soucit, pocit odpovědnosti za život druhého, touha po věčné blízkosti milované. Terezu trýzní jeho libertinství, jeho stálé nevěry, neboť ona je slabší v tomto vztahu: miluje bez výhrad, miluje jediného člověka. Když pozná, že ani v cizině

se Tomáš nedokáže zříct svého libertinství (protože náhodné sexuální vztahy pro něho znamenají tak málo), že i ve Švýcarsku se stále stýká se Sabinou, další

postavou románu, pro niž je sex formou úniku, formou zrady, jak říká Kundera, rozhodne se Tereza k návratu do Prahy. A Tomáš ji následuje, i když je si vědom, že tím riskuje svou občanskou existenci. Pod tlakem "normalizace" se postupně

vzdává svého místa chirurga, pak lékaře a nakonec opouští Prahu, veden věrností sobě a své lásce. Avšak romantickou lásku nelze nikdy naplnit. I na venkově, v JZD, je Tereza klidněj ší a bezpečněj ší ve společnosti věrného psa, neboť u toho j í nehrozí nevěra, po něm nepožaduje žádné oběti. Až příliš pozdě poznává, že její láska zvítězila: dopisy, na které i na venkově žárlila, nebyly od žen, ale od Tomášova syna z prvního manželství. V tom okamžiku se dostaví výčitky: Připravila Tomáše o jeho sílu i o jeho poslání: musel se zříci toho, na čem jako muž nejvíce lpěl, svého povolání lékaře. "Volala ho za sebou, jako by chtěla zkoušet znovu a znovu, zda ji miluje, volala ho tak dlouho, až se teď octl zde: šedivý a unavený, s polozmrzačenýma rukama, které už nebudou moci nikdy uchopit skalpel. ... Můj bože, bylo třeba opravdu doj ít až sem, aby uvěřila, že ji má rád?"

Ale Tomáš přijímá tuto porážku; vyměnil poslání za lásku, přesvědčuje ji, že je šťasten: "Terezo, poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné

poslání. A to je ohromná úleva zjistit, že jsi volná, že nemáš poslání." - A po tomto vrcholném okamžiku vyrovnání, kdy poznají, že jeden už není silnější než

druhý (je to snad formule štěstí? - ale odkud ten smutek tohoto štěstí?) Tomáš zahyne s Terezou při autohavárii. Je kusem Kunderova kompozičního mistrovství, že tento tragický závěr lásky Tomáše a Terezy signalizoval jen v průběhu textu (již na závěr 3. části a znovu na závěr 6. Msti) v dopisech Tomášova syna Sabině. - Román sám končí nocí na venkovské tancovačce, lyrickou atmosférou společné noci Tomáše a Terezy; končí atmosférou "smutného štěstí", navozenou symboly nočního motýla a klavíru a houslí (je to náhoda, že stejný název nese sbírka povídek českého lyrika lásky Šrámka?). Terezina láska zvítězila, Tomáš je poražen, ale je jen "její". Za nějaký čas poté však oba umírají: jejich láska končí náhodnou tragédií.