Eduard Bass - Klapzubova jedenáctka

K tomu nám dopomáhej Bůh!

Hip hip hurá, hip hip hurá, hip hip hurá!"

VIII

Dolnobukvičkovské babičce Navrátilové se podařilo staré pohádky zachránit, ale tam na západě, za velkou vodou, v Americe, bylo se starými pohádkami zle. Tam měli už docela malí špuntíci svůj maličký automobilek, větší kluci si už robili stanice jiskrové telefonie a všichni vespolek se starali jenom o sport. A tak neměli valného smyslu pro povídky o šťastných princích a nešťastných princeznách; když se jim začalo vyprávět, že byl jednou jeden chudý hoch, už vskočili vypravěči do řeči a chtěli vědět, za který klub hrál. A tak američtí dědečkové a americké babičky, kteří se už nemohli přizpůsobit nové době, byli s vnoučaty docela nešťastni. Nemohli jim s pohádkami přijít na chuť.

Až jeden na to vyzrál. To byla ve státě Oregonu česká rodina, vystěhovali se tam asi před pětadvaceti lety, a ti měli s sebou dědečka, lišku podšitou, který to s kluky uměl. Dával si pozor, o čem tak spolu ta drobotina mluví a tu viděl, že o nic jiného děti nemají zájem než o jakési mužstvo Klapzubů. V tu dobu se vskutku sláva Klapzubovy jedenáctky tak rozšířila, že tam na druhé půli země vypadal každý Klapzuba jako bájeslovný hrdina. A tu si ten oregonský dědeček řekl:

"Počkejte, děcka, však já vám vymyslím pohádku!"

A když k němu večer přiběhli, aby jim něco vyprávěl, oregonský dědeček se usmál a spustil:

"O Klapzubově jedenáctce jste už slyšeli, co? Nu tak, to je dobře. Ale jestlipak víte, co se stalo jejich dědečkovi s tou píšťalkou? Ze ne? Tak to vy nevíte? Ale, ale - to je přece slavná historie! Tož poslyšte: Dědeček dnešních Klapzubů - dej mu Pán Bůh věčnou slávu - to byl v mládí docela chudý hoch a jeho rodiče neměli ani té chalupy, kde se později narodili nynější slavní Klapzubáci. Byli chudí jak myši ve zrušeném kostele, kde se nedá ani svíčka ohlodat. A když tedy ten jejich synek - Honza se jmenoval, zrovna jako jeho vnuk, brankář - viděl, že doma není do čeho píchnout, šel za tátou a povídá: 'Táto, já půjdu do světa. Vy se tu sami ještě uživíte, ale pro mne tu práce není a tak bych vám jenom chleba ujídal. Ve světě je práce dost, najdu si nějakou a až se vrátím, ještě vám přinesu peníze!'

Nu, to byla řeč, proti níž táta nemohl nic namítat. Maminka si sice trochu zaplakala, ale která maminka by neplakala, když se loučí se synem? A tak mu z bochníku ukrojili štramfál chleba, do střídy vyrýpli takovou žumpičku, do ní nandali kousek másla, který stará Klapzubová ještě ve vsi sehnala, pak zas máslo tím vyrýpnutým chlebem přikryli a Honza byl na cestu vypraven. K tomu dostal tři křížky a dvě pusy, nu, tak se pod tím nákladem nijak nemusil prohýbat. A Honza šel, z větve si kudlou přiřezal hůl, když mu bylo smutno, zahvízdal si do kroku, a tak mu cesta pěkně ubíhala. Přešel jeden kopec, přešel druhý, třetí, až přišel do velikananánského lesa, z kterého se nijak dostat nemohl. Bylo už k večeru a on byl pořád ještě v tom lese a hlad měl, že mu to v žaludku hrálo jak na varhany. Když tedy viděl, že už asi k žádné vesnici nepřijde, usedl u cesty pod strom, vytáhl ten štramfál chleba a kudlu a začal jej krájet a mazat. A v tu chvíli, kde se vzal, tu se vzal, stojí před ním jakýsi stařeček a povídá:

'Ty máš velký hlad, já mám ještě větší hlad! - Honzo, dej mi kousek!'

Honza se podivil, odkud se stařeček objevil, ale jak ho tu tak viděl, chudého a vyzáblého, podal mu svůj krajíc a kudlu a povídal:

'Jen si ukrojte, stařečku, a namažte si, aby vám to líp jelo'.

Stařeček vzal chléb, ukrojil, namazal, pojedl.

'Kam pak jdeš, Honzo?' zeptal se potom.

'Sám nevím, kam dojdu. Hledám práci, ale nemohu se dostat z lesa'.

'Nu, dnes už se z něho nedostaneš. Už je noc a les je dlouhý. Nejlépe by bylo tady přespat'.

'A co budete, stařečku, dělat vy?'

'Já přespím s tebou, nemáš-li nic proti tomu!'

'I ne! Počkejte, já vám nahrabu suchého listí, abyste neležel na tvrdém'.

A Honza vstal, shrabal a snesl celé náruče suchého listí a udělal z něho stařečkovi lože. Potom se spolu natáhli a spali. O půlnoci se stařeček probudil a jektal zuby:

'Je... je... je... to... je mi zi... zi... zima!'

Honza otevřel oči a povídal:

'Vezměte si můj kabát, stařečku, trošku se s ním přece zahřejete!'

'Dě... dě... kuju ti, Honzíčku, je... jejej, ten je teplý, už je mi dobře!'

A stařeček zase usnul, kdežto teď bylo zima Honzovi. Ale neříkal nic, jen se zahrabal do listí a při slunce východu se proběhl lesem, aby se zahřál.

Stařeček spal hodně dlouho a Honza zatím sbíral po lese borůvky a jahody, aby mu mohl dát něco jíst. Byla to snídaně nevalná, ale stařeček i na ní si pochutnal. Pak se oba zvedli a šli. Za hodinu přišli na rozcestí.

'Honzo', povídal stařeček, 'tady se naše cesty dělí. Ty půjdeš vlevo, kde přijdeš brzo k velikému městu, já půjdu tuhle vpravo. A za to, že ses mne tak ujal, chleba, lože i kabát se mnou rozdělil, dám ti tuhle píšťalku. Važ si jí, ona ti přinese mnoho štěstí'.

A stařeček mu podával malou píšťaličku. Honza si myslil: Jaképak štěstí z píšťaly? Ale nechtěl stařečka urazit, vzal ji tedy a oba se spolu rozloučili. Když už kráčel pár kroků sám, nedalo mu to, aby se na píšťalku nepodíval. Zdála se mu nějak těžká. Vytáhl ji a užasl: píšťalka byla z ryzího zlata! To byl přece příliš velký dar za kus chleba s máslem! Honza se tedy otočil, několika skoky byl na rozcestí a vběhl na druhou cestu. Ale ačkoliv stařeček nemohl ujít víc než nějakých dvacet kroků, nikde nebylo po něm ani památky. Honza volal, ale odpověděla mu jen ozvěna. Stařeček zmizel zrovna tak, jak se včera nenadále objevil.

Honza se tedy vrátil na svou cestu a šel dál, nemálo tím vším udiven. Za hodinu byl z lesa venku. Před ním se otvíral široký neznámý kraj, uprostřed něho město. Silnice k němu byly plny vozů a lidí, jen po té, která vedla k lesu, kde stál Klapzuba, nešel skoro nikdo. Pár lidí se jen kupilo asi v polou cesty mezi lesem a městem a Klapzuba viděl, že je tam hřiště kopané. Sebral se tedy a šel tam a zrovna, když přišel, zaslechl, jak se tam hráči zlobí, že jim nepřišel soudce a že nemají nikoho s píštalkou.

'Já mám píšťalku!' řekl Honza.

'Tož nám soudcuj!' řekli hráči.

Honza chtěl říci, že to neumí, ale vtom píšťalka začala sama od sebe pískat a hráči ihned nastoupili.

'Tohle je divná věc', pomyslil si Honza, ale než se nadál, píšťalka hvízdla po druhé a hra se začala. Honza pobíhal po hřišti sem a tam a jen se staral, aby nikde nepřekážel a aby do něho nikdo nevrazil. Víc dělat nemusil, všechno provedla píšťalka sama. Pískala auty, rohy, offsidy, góly, ruce, začátek půlky i konec, ale nejzuřivěji pískala, když se někdo dopustil nesprávnosti nebo dokonce surovosti. Ať to bylo sebe lépe zamaskované vražení, podražení nebo kopnutí do nohy, píšťalka po každé zahvizdla tak pronikavě, že se vinník přímo polekal a ani se neodvážil zapírati. Všichni si toho všimli a říkali:

'Panečku, to je soudce! Nic mu neujde! Ani se po hráčích nedívá a přece všechno vidí. Kdopak kdy viděl takového soudce?'

A když byl konec, neodnesli ze hřiště brankáře, jak bylo zvykem, nýbrž popadli Honzu a nesli ho na ramenou až do města. Předsedové těch klubů ho pozvali na banket a tak Honza, který celý den hladověl, dostal najednou jídla a pití, co hrdlo ráčilo. Ale tím nebylo jeho blaho u konce. Za týden se měl hráti v tom městě zápas o mistrovství a tu byly vždycky nekonečné spory o soudce. Každý ze soupeřů tvrdil, že straní druhému a konec konců mu vynadali všichni a soudce musil být rád, když ho obecenstvo nezbilo. Ted se konečně našel cizinec, který dovedl soudcovati nanejvýš spravedlivě; i přišli ještě na tom bankete k Honzovi a žádali ho, aby zůstal ve městě ještě týden. 'I jemináčku', řekl Honza, 'pročpak bych nezůstal, ale z čeho tu mám být živ?'