Eduard Bass - Klapzubova jedenáctka

'Petře, Petře, někomu se stala křivda!'

A svatý Petr, beztak už uděšený, protřel si důkladně oči, vykoukl ještě jednou ven a nemohl se zdržet slaboučkého zaklení:

'I kakraholte - vždyť je to Honza!'

A už pelášil ze svého kamrlíku otvírat vrata a v tu chvíli píšťalka fííí-t skončila své hrozné pištění, mraky a blesky zmizely, duha se rozepiala nad branou a Honza Klapzuba, který nikomu neublížil, vstoupil do nebe, kde malí andělíčkové dělali kotrmelce radostí, že to tak dobře dopadlo. A když se Honza blíže podíval na svatého Petra - ejhle! to byl ten podivný stařeček, s kterým se před lety setkal a který mu daroval tu kouzelnou píšťalku. Ted mu ji tedy Honza odevzdal, protože jí už v nebi nepotřeboval. Našel si tam sice taky anděly, kteří si občas zahráli kopanou a s radostí ho pozvali, aby jim soudcoval, ale prosím vás, to byla rajská hra, žádná surovost, žádná stolička, oni se jen tak kolem sebe vznášeli, ukláněli se navzájem a jeden druhého prosil, aby si ráčil kopnouti do míče. A pro samou andělskou něhu by se míč ani nepohnul - ale on měl na štěstí křidýlka jako oni a tak poletoval od jedné nebeské branky ke druhé sám..."

To byla tedy pohádka, kterou si vymyslil oregonský dědeček, a všichni kluci uznali, že je "správná".

IX

Nestor českých básníků Vincenc Kabrna tlel již dávno pod tíhou náhrobního kamene ve Slavíně, ale jeho hymna, věnovaná Klapzubově jedenáctce, hřměla ještě vítězně po všech hřištích Evropy a Ameriky. Klapzubové žili a byli hrdiny všech národů Starého i Nového světa.

"Na zelené trávě

svítí bílé linie,

kdo chce s námi hráti,

ten si to vždy vypije..."

Do kolika větrů zazněl tento zpěv jedenácti Klapzubích hrdel? Kolik milionů lidí se zachvělo předtuchou porážky, když se nad trávníkem nesla ne zrovna jemná, ale působivá slova Kabrnova:

"Nežli cizí brankář

natáhne svá klepeta,

zazvoní už rána,

míč se v síti třepetá..."

A kolik mužstev na pevnině i ostrovech cítilo, jak jejich šance klesají, když se ze sloky rozvinul neúprosný refrén:

"Stopp!

Šut!

Už to piš!

Raděj níž nežli výš!

Stopp!

Šut!

Už to piš, ať gól uvidíš!"

Nebylo nejmenší naděje, že by se kdy podařilo Klapzuby porazit, ale věcná a neuhasínající touha dokázati nemožné, která je nejkrásnějším rysem sportovního ducha, hnala všechna mužstva do nových a nových pokusů. A pak obecenstvo je chtělo mít, chtělo je vidět, chtělo se dát unésti jejich hrou a uměním. Proto byla v zákulisí kopané neustálá tahanice o to, který klub bude hrát s bukvičkovskými hochy a který o tuto cest i slávu přijde. Všichni se předbíhali v nabídkách a předstihovali v honorářích, a tak se starý Klapzuba brzy zubil na celé kolo, když přepočítával penízky, které se z celého světa sbíhaly do jeho zásuvky.

Jejich rodná chalupa na kraji lesa stála ještě jako tenkráte, když začal hochy trénovat, jenom že byla teď pěkně opravena, vyčištěna a vypiplána jako nejroztomilejší hnízdečko. Ale její nejbližší okolí se znamenitě změnilo. Z loučky, kde před lety po prvé zaduněl míč, kopnutý

Klapzubí nohou, upravilo se vzorné treningové hřiště se šatnami, tělocvičnami a sprchami, kam tajemníci a předsedové všech klubů dojížděli si prohlédnout dokonalost všeho zařízení. Pozemky kolem starý Klapzuba postupně skoupil, aby na nich vystavěl pro každého syna domek. Byly to malé veselé klícky o několika místnostech, se zahrádkou i dvorkem, celá rodinná kolonie, o níž se mnoho v kraji hovořilo a jejíž fotografie prošly obrázkovými časopisy celého světa. Hoši sami nechápali, proč se otec do těchto staveb pouští. Jim bylo nejlépe, když byli pohromadě a nikdy jim nepřišlo na mysl, že by se jednou roztrhli a každý bydlil na vlastní pěst. "Tomu vy ještě nerozumíte", říkal starý Klapzuba na jejich námitky, "však ona přijde chvilka, kdy nám budou domky jako když je najdem!" A stavěl, zdil a upravoval je dále, nic se neohlížeje, že kluci jsou nejšťastnější, když se mohou společně natáhnout v seně nebo přespat ve stodůlce na mlátě. Dorostli zatím do mužných let a i ten nejmenší dotáhl to vzrůstem a ramenatostí na nejstaršího Honzu. Ted už na nich tatík tolik neseděl s treningem, ale oni sami jej udržovali skoro v stejné míře jako tehdy, když bylo jejich úkolem prodrati se první třídou. Jen někdy, obyčejně den před zápasem, šli místo cvičení na delší výlet. Jednou se taky tak pustili do lesa a šli několik hodin zpívajíce a hvízdajíce. Krajíc chleba s máslem měl každý z nich v kapse, pitné vody bublalo v lesním potůčku dost, tož jim nic nechybělo a byli spokojení a veselí. A když tak šli několik hodin, zeleň lesa začala prosvitávati a mezi hnědými kmeny stromů bylo viděti pruh žita a svítivou plochu nějakého paloučku. Odtamtud zazníval mnohonásobný chlapecký pokřik a halasení a mezi ním co chvíli zvonivé zadunění, o jehož původu nemohli býti Klapzubové na pochybách. Nějací hoši tam hrají kopanou!

Klapzubové se podívali na sebe a div se jim sliny nesbíhaly. To by bylo něco, po takové procházce si teď půl hodinky zahrát!

Všechno se v nich rozechvělo touhou po míči. Vyrazili z lesa ven. Vskutku tam hrálo několik vesnických hochů, jak tak kluci hrávají: branky udělány ze svlečených kabátů, jedna nohavice u kalhot vyhrnuta, rukávy vysoukány. Pomezní čáry byly přimyšleny a zavdávaly nejvíce podnětu ke křiku, stejně jako hádky, šel-li míč "vysoko" nebo byla-li to vskutku branka. Hráli se vší klukovskou vášnivostí, co však hlavní, měli bezvadný kožený míč, čtverku, s duší dobře naplněnou. Na něj se upřely žádostivé zraky všech jedenácti Klapzubů, jak vystoupili z lesa. Ale v zápětí nato i hrající hoši zpozorovali příchozí. Jeden z nich zrovna chtěl vhazovat aut, ale jak se otočil, spatřil mladé muže na pokraji lesa. Ruce s míčem mu poklesly, oči se zavěsily k lesu a z úst mu vyjeklo jediné slovo, plné zbožné úcty, leknutí i obdivu: "Klapzubáci!"

Ostatními to trhlo a v tu chvíli bylo po hře. Chlapci se srazili v ustrnuté klubko a nespustili očí se svých hrdinů. Jen jeden, a to právě ten, jemuž patřil míč, neztratil hlavy. Snad že nebyl ze vsi, nýbrž z města, ostřílenější a na všelijaké veličiny navyklejší, jakmile poznal, o koho jde, vykřikl na hochy: "Není odpískáno, hraje se dál!"

Byla v něm veliká porce chlapecké pýchy, která nemohla připustit, aby se hra přerušila pro příchod několika dospělých. A tím méně se směla přerušiti, jestliže to byli zrovna Klapzubáci. Budiž jim všechna chvála a čest, ale když se hraje, tož se hraje a do diváků nám nic není. A právě Klapzubáci ať vidí, že my hrajeme zrovna tak oddané jako oni! A ať vidí, že nám jako diváci nijak neimponují!

"Nu tak k čertu, hřejte dál!"

Ale městský hoch marně volal a se zlobil. Jeho spoluhráči byli jako přimraženi. Zvláště, když Klapzubáci zřejmě namířili k nim.

"Půjčte nám na chvilku míč, hoši", zavolal na ně Honza Klapzuba, "a zahřejte si s námi!"

Vesničtí hoši sklopili oči. Někteří se rozpačitě usmívali, někteří kopali patou do trávy, ten, co vyhazoval, otevřel ruce a nechal míč sklouznouti na zem. "Čí je to míč?" zeptal se Honza.

"Můj!" vykřikl městský hoch. Vykřikl to nějak ostřeji a zároveň skočil k míči a sevřel jej pod pravou paží jako na ochranu.