Eduard Bass - Klapzubova jedenáctka

Cormick nemohl na střeše rozčilením vydržet. Musil aspoň vstát a postavit si jinak židli. Pak zase začal diktovat a popisovat útoky Huddersfieldu. Rozplýval se nadšením nad jeho kombinacemi, ale každé chvíle musil požádati Atkinsona, aby škrtl z článku kletby, kterými doprovázel znamenitou obranu Klapzubů. A jednou se odmlčel tak, že Atkinson ho znepokojen vyburcoval, co že se děje. Docela smutně mu Cormick oznámil, že Anglie právě dostala druhou branku.

"Nic není platno. Atkinsone, musíme konstatovati, že jsou Čechoslováci v převaze. Napište na sklo, že jsou naši v dobré náladě a že vyrovnají, jinak by vám mohl dav vymlátiti redakci. Haló, třiačtyřicátá minuta. Z výkopu provádíme útok levým křídlem. Záloha jej zastavuje. Ve středu hřiště se rozvíjí vzájemný boj. Dlouhými ranami vracejí backové obou stran míč na opačnou půlku, Charcot kličkuje, podává vpřed, Winnipeld dobíhá, klička, je sám, teď, teď - ouvej, střelil přes. Je to smůla. Míč se z výkopu nese k pravému křídlu - konec první půle. Prohráváme 0:2, ale naši hráči jsou svěží a nasadí v druhé půli své ohromné závěrečné tempo. Obecenstvo je naprosto rozčarováno, ale obdivuje se dokonalé hře našeho protivníka. Věru, že není hanbou být poražen mužstvem takové síly. Jeho Veličenstvo je zřejmě vzrušeno. Direktoři Huddersfieldu mu vysvětlují příčinu porážky. Předseda Allenby odchází. Ted se vrací zpět. S ním je jakýsi podivný stařík. Představují ho Jeho Veličenstvu. Je to jistě otec Klapzubů. Musím tam ihned běžet, vyzvědět, co si spolu povídají. Odpočiňte si, Atkinsone, do začátku druhé půle budu zpět. Poznamenejte ještě, že král velmi srdečně potřásl starému Klapzubovi rukou". A Cormick shodil telefonní přílbu, rozběhl se po střeše, sklouzl po žebříčku na balkon a zmizel v davech, které v největším rozčilení hlučely a třeštily po tribunách.

V

Rozhovor, jejž měl starý Klapzuba s anglickým králem toho dne, kdy jeho kluci porazili Huddersfield F.C. 4:0, nebyl nikdy uveřejněn ani v "New Sporting Life", ani kde jinde. Listy přinesly jen stručné výtahy, jak jim je prozradili direktoři Huddersfieldu. Jestliže my máme o tomto památném rozhovoru zprávy mnohem úplnější, děkujeme za ně jen našemu krajanu kožišníku Maceškovi, který dělal v Londýně Klapzubům tlumočníka.

Pan Vincenc Maceška byl sportovec velmi zuřivý. Sám, pravda, ani nekopal, ani neběhal, ani neskákal, protože by se mu to při jeho dvěstěšedesáti librách váhy prašpatně dařilo. Nepěstoval ani řecko-římského zápasu, ani zvedání břemen, nepokoušel se ani o plování, ani o veslování, nýbrž jediný výkon, kterého si s nadšením dopřával, bylo přetahování lana. V tomto sportu byl znamenitým "posledním mužem"; když si ovázal lano kolem svého ohromného panděra a zabořil se svýma nožkama do země tak, že tělem na ní ležel, mělo nepřátelské mužstvo co dělat, aby se mu podařilo jen popotáhnout tuto horu zpěčujícího se masa. Síla jeho spoluhráčů pak znamenala vítěznou převahu. A skutečně mužstvo československých kožišníků v Londýně mělo po osm let za sebou mistrovství Anglie v přetahování lana a ani těžké mužstvo londýnské policie nemohlo hnouti lanem, na jehož konci visel pan Vincenc Maceška. Později zanechal pan Maceška i tohoto sportu, ale tím více se věnoval sportovní činnosti spolkové. Nebylo klubu v jeho čtvrti, aby v něm nebyl předsedou nebo místopředsedou, zapisovatelem nebo jednatelem a kolikrát se mu stalo, že sám sebe vyzýval na zápas jako jednatel jednoho a předseda druhého klubu. Dlužno doznati, že si v takových případech počínal se vzácnou zdvořilostí a uctivostí. Třebas byla korespondence mezi některými kluby přeplněna nepřátelskou posupností, ironickou kousavostí a jedovatým záštím, dopisy, které pan Vincenc Maceška z jednoho klubu posílal panu Vincenci Maceškovi z druhého klubu, mohly býti otištěny jako vzor ušlechtilé, gentlemanské korespondence, která osobní zásluhy adresátovy dovedla zvednouti a zdůrazniti s uměním vpravdě básnickým. Tento vynikající činovník tedy nemohl nevěděti o příjezdu Klapzubovy jedenáctky. Naopak, vyjel jí vstříc do Doweru a stav se jejím nepostradatelným tlumočníkem, průvodčím, vůdcem a ochráncem, byl zván do velké společnosti londýnské ještě dva roky po odjezdu Klapzubů. Nuže od tohoto slavného muže máme přesné podrobnosti o zajímavé rozmluvě, kterou měl Jeho Veličenstvo anglický král se starým Klapzubou. První věta vedla k malému nedorozumění. Jeho Veličenstvo se totiž zeptalo Klapzuby: "Haudu judu?" což znamená: "Jak se vám vede?" A starý Klapzuba, který z bezděčné úcty králi onikal, nečekal na pana Macešku a odpověděl:

"I jó, jejich englický veličenstvo, pane král, mám Juru, Jirku, totiž Žoržíka jako jsou voni".

Zatím se pan Maceška vzpamatoval a honem vysvětloval:

"Jeho Veličenstvo se neptá na Juru. Chce vědět, jak se vám vede".

"I pro páníčka, jejich englický veličenstvo, pane král, jak pak se může chalupníkovi vést. Nebejt těch kluků, je to pořád nula k nule, a když sem tam ňákej gól padne, je to vždycky ofsajt".

Pan Maceška všecek zrudl, utřel si s čela pot a přemýšlel, jak by to králi nějak ušlechtile přeložil. Ale byl přítomností celého dvora tak rozčilen, že ho nic nenapadlo. Tož to vyhrkl anglicky zrovna tak, jak to Klapzuba vyložil po česku. Král se usmál a povídal:

"Jak se daří paní Klapzubové? Taky s vámi jezdí?"

"Bůh uchovej, pane král. Pořádná kopaná není jako kralování, aby do toho směly ženský mluvit. Jejich englický veličenstvo, neráčejí se urazit, ale na pořádnou kopanou je toho opravdu víc potřebí nežli na kralování".

"Tak vy si, milý Klapzubo, králů moc nevážíte?"

"Ale proč pak ne, jejich englický veličenstvo, pane král. Pán Bůh seslal na lidi všelijakou živnost a i mezi korunovanejma se najde semhle tamhle pořádnej člověk. To zas bych nechtěl nikomu tu čest brát. Ale jako řemeslo se mi to nezamlouvá. To je asi tak: Můj nebožtík prachdědek sloužíval v Plzni a ten mi vyprávěl, že tam za prachdávných dob míval každej dům právo vařit pivo. To právo bylo na domě a zůstalo tam, i když si páni domácí postavili pivovar a doma už nevařili. A leckterej dům přišel k rozkladu a zboření a z celé výstavnosti zbyla jen vrata. Ale ten majitel těch vrat má dodnes právo vařit. Jakživ nepřičichl ani ke chmelu ani k sladu, ale to právo má a peníze z něho potahuje a to jen proto, že mu po předcích zůstala vrata. A s králi je to většinou zrovna tak. Vařit za ně musí jiní, ale oni berou peníze a mají právo, protože semhle tamhle zdědili jakási vrata".

"Tak vy teda, milý Klapzubo, nic na krále nedáte?"

"Ale pročpak ne, jejich englický veličenstvo, pane král, jakej pořádek si kterej národ zavede, ten ať platí. Jsou kobyly, které jsou nejšťastnější, když jsou bez ohlávky, a jsou jiné, které už ani nedovedou chodit, nemají-li klapky na očích. A táhnout musí konec konců jedna jako druhá. V tom to teda není. Já jen tvrdím, že je kopaná mnohem těžší hejbl nežli kralování. Povážejí, pane král, že by takhle stáli před brankou a vtom jim křídlo krásně a šouravě podá míč. Tu jsou oni, tu je míč, tu je branka - a teď by oni musili napřed svolat ministerskou radu, aby uvážila a rozhodla, je-li lépe čutnout špičkou nebo nártem, do pravého rohu nahoru nebo do levého dolů. Setsakra-mičuda, to bychom dopadli se skoretem!"