Богумил Грабал: Kain

Dnes večer měla Máša přijeti k nám a chtěl jsem ji ukázati rodičům. Měla mi pomoci sbaliti věci, protože se odstěhuju k ní. Navracel jsem se okresní silnicí, minul jsem Krista přepásaného barevnými plavkami a myslil jsem na svatbu a na odchod z domova. Ano, odstřihnouti pupeční šňůru. Na křižovatce jsem minul ozbrojenou hlídku, protože krajem se toulali rozptýlení Němci. Avšak byl již mír a byli to jen poděšení jednotlivci, kteří ochotně dávali ruce vzhůru. Jel jsem a myslil jsem na Mášu. Tu jsem si všimnul, že silnice je poseta dopisy, dopisnicemi, hadry, klacky, fáči, helmami, jako by tudy proudila smršť. V zeleném obilí leželi dva němečtí vojáci. Byli mrtví a leželi, jako by se divili. Ač byl podvečer, krajina dostala polední ticho, nebezpečné ticho. Seskočil jsem z bicyklu a ani jsem se nepodivil, že jsem uslyšel z příkopy sténání. Přiblížil jsem se k okraji. Na dně ležel německý vojín, ležel, avšak jeho nohy stále pochodovaly, jako by nesly poselství. Sestoupil jsem a vzduch se nade mnou zavřel. Silnice putovala ve výši mých očí a byla zbrocena hadry, fáči, dopisy. Ten vojáček plešatý stále šel a vypadal jako hračka. Obešel jsem raněného a naklonil jsem se nad očima, které vůčihledně oslintávala smrt. Byl střelen do břicha, protože si svíral život. Rozepjal jsem mu poklopec, vyhrnul košili a viděl jsem tři otvory po střelných ranách. Lejno se mísilo s krví a vojáček pochodoval na místě, zaplňuje si čas. A na cestu si vykřikoval Mutti, Mutti, Mutti. Nevěděl jsem, zda to volá svou matku či matku svých dětí, a proto jsem mu hladil aspoň ruce. Nad těma vyboulenýma očima jsem pochopil, že už jiné spravedlnosti není. Byl na tom jako já na mašině, jak Kristus na kříži. A vlastně ne jako Kristus, protože ten byl na tom o mnoho lépe, smrt si přál, smrt byla korunou jeho učení. Ale ten vojáček chtěl žít, nesl svůj život kamsi na západ rodině a byl týden po míru postřelen zbloudilými kulemi. To všechno za to, že šel v řadě zajateckého transportu a několik kamarádů se pokusilo o útěk. Proto stále mašíroval, proto se pokoušel uniknouti nespravedlnosti, uniknouti smrti, kterou musel přijímati jako urážku, jako strašidelné vidění. Dřepěl jsem nad ním a nemohl jsem odejíti. Nemohl jsem ho nechati tady jak střep konzervy. Vztyčil jsem se a zahvízdal jsem na procházející se hlídku a rukou jsem dával znamení, aby sem přišel. Pak jsem pravil: — Zastřelte toho ubožáka. Je smrtelně raněn. - A ukazoval jsem na pochodující boty. - Kdepak, já bych nezabil ani kuře. Zastřelte si ho sám, — odpověděl sedlák a přehazoval si pušku přes hlavu. Tady ji máte, — a podával mi ji do příkopy. Vzal jsem ji. Protože jsem měl rád život, nesnesl jsem pomalou, sadistickou zvrhlost. Stisknul jsem vojenský kvér a prsty se mi nechvěly. Zamířil jsem na místo, kde asi bylo srdce. Stisknul jsem kohoutek. Vojáček kráčel neochvějně dál a stále hleděl vyboulenýma očima před sebe a vykřikoval si na cestu Mutti, Mutti. Namířil jsem znovu, avšak mezi oči. Stisknul jsem a oči se přivřely, jako by byl bit důtkami. Nohy, ty strašidelné nohy pomalu ustávaly. Mlýn jeho života domlíval a svět, který nosil v hlavě, mu vytékal dírkou mezi očima. Ležel na boku a já jsem pravil: — Chyťte ji. Pozor, — a hodil jsem pušku hlídce. Sklonil jsem se a připadal jsem si jako setník, který probodl Kristovo trpící srdce. Pokoušel jsem se narovnat chladnoucí prsty a sepnouti je. Ucítil jsem, že mrtvý drží řetízek. Rozevřel jsem dlaň a vypadnul stříbrný řetízek s medailónkem a nápisem Bringe Glück. Pravil jsem si: Když nepřinesl štěstí tobě, přinese ho možná mně, - a zapjal jsem si medailónek kolem krku a pobratřil jsem se s mrtvým. Myslil jsem na bratrství, které jsem uzavřel s Kristovým srdcem v Mášině pokoji. Bylo to to samé, jenomže v modrém. Pak jsem byl ovanut viděním věcí budoucích. Jako by přede mnou někdo proplétal lýko do Thonetovy židle. Byl jsem již dávno plánován, že budu určitou skvrnou v koberci. Dnes přišla řada na mne a nemohu opustiti tuto silnici posetou dopisnicemi a neštěstím. Mášina tvář byla tak vzdálena. Stál jsem nad mrtvým. Má hlava byla tečkou otazníku. Zvednul jsem bicykl a baničku, ohlédnul jsem se a hlídka přecházela opět na silnici. Slunce se naklánělo. Vyskočil jsem na kolo a stín dělal totéž, zatímco stín vojáčkův ležel pod ním. Zdáli přicházel nový transport zajatců a já jsem se blížil. Můj stín jedoucí přede mnou mi tiše radil, abych obrátil, ale já jsem jel. Minul jsem první řady a viděl jsem pohublé tváře a měl jsem dojem, že zpívají. Bylo to strašidelné. Věděl jsem zcela přesně, že tito chlapi, sehnaní ze všech koutů Německa, budou hráti v mém životě. Jel jsem. Po jedné straně kvetly švestky a po druhé straně uličky se kymáceli kilometr dlouzí zajatci. Snažil jsem se projeti, ale pevně jsem věděl, že je to zbytečné. Zavíralo se cosi za mnou, jakési kleště či tisícinásobná vrátka. Průrvami jsem viděl napřažené automatické zbraně hlídek. Šlapal jsem do pedálů, ale bylo to tak zbytečné, jako pochodování vojáčka. Několik metrů přede mnou padnul voják. Pár se jich zastavilo a vzniknul hlouček. Dva čí tři prchali do houstnoucího večera. Výkřiky, praskot pistolí a pocítil jsem v krku bolest. Přepadl jsem řídítka a zvrátil jsem se do příkopu. Krev chrstala z tepny. Přitisknul jsem si ruku k ráně. Nade mnou běželi zoufalí zajatci a hlídky křičely vorwärts, vorwärts. Běželi a odhazovali, co jím překáželo. Když poslední boty nade mnou zvířily prach, zůstal jsem sám. Nikdo mi nemohl posloužiti, aby mne dobil. Krev z krku se mi již tak nevalila. Věděl jsem, že je to můj konec a že musím zůstati v bolesti, které jsem si nepřál a kterou jsem nezavinil. Ležel jsem v příkopě se šálou z krve a pří každém závanu se na mne sypalo okvětí švestek. Zarýval jsem prsty do země a trhal jsem chuchvalce mladé trávy. Nemohl jsem ani mysliti na Mášu, ani na svatbu. Nebyl jsem nic než palčivá vyschlost v krku, kterým kdosi protahuje silný svazek ostnatých drátů. Počal jsem bolestí pochodovati na místě jako plešatý vojáček pár set metrů ode mne. Šel jsem, abych nějak vyplnil prázdnotu, která mne dělí od propasti. Žádné krásné myšlenky, žádné tváře. Jen jsem polykal těžce a pod dlaní mi vytékal život. Jedině v záblesku, lépe řečeno ve škvíře přibouchnutých dveří se mi objevila má sebevražda a byla tak miloučká a sladká. Všechny ostatní smrti byly surové a nespravedlivé. I Kristus se mi objevil pouze jako dopravní strážník, jak poštovní zřízenec, který třídí dopisy. Kdyby těch paží a zahrádek kolem srdce měl deset tisíc, přece by mi nemohl pomoci. Pouze by mi ukazoval prstem vzhůru. Ne jak já, ale jak šéf to chce. Avšak přece jsem si řekl: — Věřím v tebe, Kriste, protože jsi zrovna takový žebrák jako já, protože jsem zrovna takový žebrák jako ty. Já k tobě hluše mluvím a s toutéž hluchostí jdeš k hluchému otci. Jako by dopravní strážník pravoúhlým pohybem usměrnil auto z jedné ulice do druhé. Věřím v tebe, můj chudáčku, protože z tebe chrstala zrovna tak krev a nikdo tě nemohl zbaviti představy, že trpíš nevinně. Ne jak tvá vůle, ale… I já jsem nikomu nic neudělal. Chtěl jsem se pouze veseliti na tomto světě se svou nevěstou, s kterou jsem si udělal dítě. Chtěl jsem, aby to nebylo slzavé údolí, ale ráj, z něhož jsi nás surově vyhnal. A za to se mi, Kriste, tvůj otec odměnil a dým mé oběti jde k zemi, aniž bych věděl za co, aniž bych věděl proč. - Pak mne navštívily spirály a kruhy. Vytáhnul jsem zpod košile medailónek, utrhnul jej a odhodil do jateliště. Jediná ta země, zelená a svěží, mi nic neslibovala, vždy pouze připravená mne těšit zpěvem ptačím a spanilostí tvarů a barev. S námahou jsem se vydrápal na okraj silnice a hleděl jsem, jsa blízek smrti, na večerní krajinu. Vlak vyjížděl z mé stanice a tendr byl ozářen, protože topič přikládal. Byl to vlak, který přivážel Mášu k nám. Její oči byly světlé a shovívavé a měla čistý nákrčník jak právě vycházející půlměsíc. Skulil jsem se znovu do příkopy. Při každém závanu se mi sypalo okvětní kvítí do tváře. Bil jsem nohama jak děťátko a svět zmizel.